S ohledem na dva již zpracované příspěvky nezbývá než tímto uzavřít problematiku společných prvků obou nařízení. Oblasti, jenž je nezbytné k doposud provedenému výkladu doplnit, se týkají doručování, počítání lhůt, přezkumu a uznání a výkonu rozhodnutí.
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1896/2006 ze dne 12. prosince 2006, kterým se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu1 (dále jen „Nařízení o evropském platebním rozkazu“), a Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007 ze dne 11. července 2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích2 (dále jen „Nařízení o drobných nárocích“), vykazují v mnohém společné prvky.
Nařízení o evropském platebním rozkazu a Nařízení o drobných nárocích (společně dále rovněž jako „zjednodušená řízení“ nebo „nařízení“) byla již v mnohém podrobena rozboru. Pro komplexní posouzení se však zbývá vypořádat ještě s některými významnými instituty.
Aplikace vnitrostátních právních předpisů je v jisté míře uplatněna i při doručování písemností. Obecně lze přistoupit k tvrzení, že při doručování písemností je postupováno podle vnitrostátních předpisů státu, v němž je doručováno. K jejich bezvýjimečnému uplatnění bez použití nařízení však nedochází. Musí být respektovány minimální normy stanovené Nařízením o evropském platebním rozkazu a Nařízením o drobných nárocích, resp. Nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 805/2004 ze dne 21. dubna 2004, kterým se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky3 (dále jen „Nařízení o evropském exekučním titulu“).
Podmínky stanovené pro doručování písemností v režimu zjednodušených řízení se zdají být upraveny odlišně. Ke společnému výkladu však lze přistoupit s ohledem na to, že minimální normy stanovené pro doručování evropského platebního rozkazu se shodují s čl. 13 a 14 Nařízení o evropském exekučním titulu, které se použijí pro doručování písemností v evropském řízení o drobných nárocích.
Ke společnému výkladu je však vhodné přistoupit až po vyzdvižení specifik charakterizujících jednotlivá nařízení. V případě Nařízení o evropském platebním rozkazu bude probíhat doručování písemností podle vnitrostátního práva.4 Doručování evropského platebního rozkazu však bude muset navíc splňovat minimální normy.
Dle nařízení o drobných nárocích se bude rovněž postupovat podle vnitrostátního práva. Prvně ovšem bude nastupovat pravidlo, že se písemnosti doručují poštou5 s potvrzením o přijetí a s uvedením data přijetí. Až pokud takové doručení nebude možné, nastupuje úprava obdobná úpravě doručování evropského platebního rozkazu, resp. doručování za dodržení minimálních norem. Navíc platí, že uvedenému podléhá doručování veškerých písemností v režimu Nařízení o drobných nárocích.
Minimální normy vztahující se k doručování jak evropského platebního rozkazu, tak písemností v režimu Nařízení o drobných nárocích jsou upraveny shodně.6 Nelze je však vnímat jako vlastní procesní pravidla, nýbrž jen jako minimální standardy, které je nutné při doručování respektovat.7
Minimální normy pro doručování lze rozdělit na dvě skupiny. První z nich je charakteristická naprostou jistotou a druhá velmi vysokým stupněm pravděpodobnosti, že se doručovaný dokument dostal k adresátovi.
Doručení s dokladem o přijetí adresátem
Doručení provedené v souladu s vnitrostátním právem musí být provedeno jedním
z uvedených způsobů, a to:
a) osobním doručením, při němž adresát podepíše potvrzení o přijetí s uvedením data přijetí;
b) osobním doručením, při němž příslušná osoba, která doručení uskutečnila, podepíše dokument, v němž uvede, že adresát dokument přijal nebo odepřel přijetí bez jakéhokoli oprávněného důvodu, a datum doručení;
c) doručením poštou, při němž adresát podepíše a odešle zpět potvrzení o přijetí s uvedením data přijetí; nebo
d) doručením elektronickými prostředky, jako je fax nebo elektronická pošta, při němž adresát podepíše a odešle zpět potvrzení o přijetí s uvedením data přijetí.8
Při doručení některým z těchto způsobů musí být jisté, že bylo adresátovi doručeno osobně. Je vyloučeno opírat doručení o právní domněnku.9
Doručení bez dokladu přijetí adresátem
Pokud to vnitrostátní předpisy umožňují a adresa adresáta je známa s jistotou,10 může být doručení rovněž provedeno:
a) osobním doručením na osobní adresu adresáta osobám, které žijí ve stejné domácnosti jako adresát nebo jsou tam zaměstnány;
b) v případě, že adresát je osobou samostatně výdělečně činnou nebo právnickou osobou, osobním doručením na obchodní adresu adresáta osobám, které adresát zaměstnává;
c) uložením dokumentu v poštovní schránce adresáta;
d) uložením dokumentu na poště nebo u příslušných veřejných orgánů a vložením písemného oznámení o tomto uložení do poštovní schránky adresáta za předpokladu, že je dokument v písemném oznámení jasně označen jako dokument soudu nebo že je v dokumentu poukázáno na to, že doručení se na základě uvedeného oznámení pokládá za uskutečněné, a že počínají běžet lhůty;
e) doručením poštou bez příslušného dokladu, pokud má adresát adresu v členském státě původu; nebo
f) doručením elektronickými prostředky s automatickým potvrzením o doručení za předpokladu, že adresát s tímto způsobem doručení výslovně souhlasil předem.11
Tyto způsoby doručení jsou charakteristické vysokou pravděpodobností, že se doručovaný dokument dostal do rukou adresáta.
Jinými způsoby než na tomto místě uvedenými nemůže být doručováno.12 Vyloučeny tak budou způsoby doručování jako například vyvěšení na úřední desce či doručení jiné osobě než zaměstnanci osoby samostatně výdělečně činné nebo osoby právnické.13
Minimální normy, jak jsou uvedeny výše, musí být splněny za všech okolností, ať už je doručováno ve státě soudu, v jiném členském státě či ve státě nečlenském.
Má-li být doručováno do jiného členského státu, bude postupováno podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007 ze dne 13. listopadu 2007 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech (doručování písemností) a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1348/200014 (dále jen „Nařízení o doručování“).15 Podle čl. 7 odst. 1 Nařízení o doručování je při doručování písemnosti postupováno podle právních předpisů státu, v němž je doručováno. Současně je umožněno, aby soud zažádal o doručení způsobem, který bude v souladu s minimálními normami. Zachována je však možnost, aby soud doručoval „písemnosti osobám s bydlištěm v jiném členském státě přímo prostřednictvím poštovních služeb, a to doporučeným dopisem s potvrzením o přijetí nebo rovnocenným dokladem.“16
V případě potřeby doručení písemnosti do nečlenského státu bude postupováno podle mezinárodních smluv uzavřených mezi jednotlivými státy, příp. dle zákonů upravujících právní pomoc ve styku s cizinou.17 Je namístě zmínit zejména Haagskou úmluvu o doručování,18 jelikož počátkem roku 2010 k ní přistoupilo již 62 států.19
Pro počítání lhůt, na základě odkazu preambulí zjednodušených řízení,20 má být rozhodující použití Nařízení Rady (EHS, Euratom) č. 1182/71 ze dne 3. června 1971, kterým se určují pravidla pro lhůty, data a termíny21 (dále jen „Nařízení o lhůtách“).
Podle Nařízení o lhůtách je pojem svátek vykládán dle práva členských států.22 Pracovními dny se naopak rozumějí všechny dny jiné než svátky, soboty a neděle.
Lhůty vyjádřené v hodinách se ve zjednodušených řízení nevyskytují. Žádoucí je však zmínění následujících lhůt. „Je-li pro lhůtu vyjádřenou ve dnech, týdnech, měsících nebo letech rozhodující okamžik, kdy událost nastala nebo kdy byl úkon proveden, pak se den, během nějž tato událost nastala nebo tento úkon byl proveden, do dotyčné doby nezapočítává.“23 Lhůty určené podle dnů, které budou lhůtami nejběžnějšími, počínají běžet na začátku první hodiny prvního dne a končí uplynutím poslední hodiny posledního dne.
Do lhůt se započítávají svátky, soboty i neděle, nejsou-li výslovně vyňaty či vyjádřeny v pracovních dnech. Lhůta končící o svátku, sobotě nebo neděli skončí až uplynutím poslední hodiny následujícího pracovního dne. Každá lhůta dlouhá dva a více dnů však musí obsahovat alespoň dva pracovní dny.24
Vzhledem k tomu, že zjednodušená řízení neobsahují zvláštní úpravu pro počítání lhůt, použije se Nařízení o lhůtách v plném rozsahu. Uvedené nařízení však neobsahuje ustanovení o zachování lhůty, je-li úkon učiněn u orgánu, jenž má povinnost jej doručit. „Proto je třeba se domnívat, že k zachování lhůty dojde jen tehdy, je-li v jejím průběhu odpovídající úkon učiněn u orgánu, u kterého učiněn být má (např. opravný prostředek je ve lhůtě doručen soudu).“25 Nelze však vyloučit závěr, že český soud bude aplikovat ustanovení § 57 odst. 3 OSŘ a lhůtu bude posuzovat za zachovanou. Takový postup nicméně nelze z důvodu nedostatku právní jistoty doporučit.
Nabytí právní moci rozhodnutí vydaného v neprospěch žalovaného neznamená jeho bezpodmínečnou nezvratnost. Sílu prolomit právní moc rozhodnutí má institut přezkumu. K přezkumu rozhodnutí však lze přistoupit pouze za předem stanovených podmínek.
O přezkum rozhodnutí vydaného v rámci evropského řízení o drobných nárocích nebo
o přezkum evropského platebního rozkazu může žalovaný požádat u příslušného soudu členského státu původu. Odmítne-li soud přezkum s tím, že nejsou splněny podmínky pro jeho podání, zůstává rozhodnutí v platnosti. Shledá-li soud, že je přezkum oprávněný, rozhodnutí je stiženo neplatností ex tunc.26
O oprávněný přezkum se bude jednat tehdy, pokud žalovaný jedná neprodleně a jestliže:
– byl evropský platební rozkaz, žalobní formulář nebo předvolání k ústnímu jednání doručeny bez dokladu o přijetí žalovaným osobně27 a doručení nebylo provedeno dostatečně včas, aby bylo žalovanému umožněno připravit si obhajobu, a to bez jakéhokoli zavinění z jeho strany; nebo
– žalovaný nemohl popřít nárok z důvodu vyšší moci nebo mimořádných okolností, které nezavinil.28
Navíc je žalovaný oprávněn požádat o přezkum evropského platebního rozkazu v případě, že již uplynula lhůta pro podání odporu, pokud byl evropský platební rozkaz vydán zjevně chybně nebo z důvodu jiných výjimečných okolností.
Pojem neprodleného jednání bude třeba vykládat autonomně a nelze tak vycházet z národních právních řádů. Bude třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu. Podmínka neprodleného jednání nebude v evropském řízení o drobných nárocích splněna, byl-li v souladu s vnitrostátními právními předpisy podán opravný prostředek a žalovaný tam důvody pro přezkum neuplatnil, pokud v té době měl již možnost tyto důvody namítat. Vyčerpání opravného prostředku však není podmínkou pro podání žádosti o přezkum.29
Přezkum je jistým kompromisem mezi jednoinstančním a dvouinstančním řízením.30 Jak je uvedeno, je přípustný pouze za zcela mimořádných okolností, které jsou ve svém důsledku porušením zásad spravedlivého procesu.31 Obtíže si však lze představit s ohledem na možnost podání žádosti o přezkum prakticky kdykoliv.32 Nestanovení žádné objektivní lhůty může vyvolávat pochybnosti. Bude však záležet na přístupu soudů, zda přezkum nebude oslabovat právní jistotu žalobců a potažmo efektivnost zjednodušených řízení. Důvody pro shledání oprávněnosti přezkumu by tedy měly být vykládány restriktivně.
Problematickým je však zejména vztah přezkumu a mimořádných opravných prostředků upravených právem jednotlivých členských států.33 Názory považující přezkum za jediný prostředek obrany proti vydanému pravomocnému rozhodnutí34 vzbuzují pochybnosti.
Např. vydání rozhodnutí vyloučeným soudcem by nebylo možné žádným způsobem napravit. Nařízení rovněž expressis verbis použití vnitrostátních mimořádných opravných prostředků nevylučují. Z tohoto pohledu je namístě s nimi počítat, i když se s tímto přístupem zjednodušená řízení více přibližují řízení vnitrostátnímu. Je však nutné počítat i s tím, že soudy členských států budou považovat použití vnitrostátních mimořádných opravných prostředků za nepřípustné. Definitivní odpověď však bude dána až samotnou praxí.
Rozhodnutí vydaná v rámci zjednodušených řízení v jednom členském státě35 jsou bez dalšího vykonatelná na území ostatních členských států. Není zde rovněž prostor pro napadnutí uznání rozhodnutí. S rozhodnutím je zacházeno tak, jako by se jednalo o rozhodnutí vydané soudem státu výkonu.36 Rozhodnutí jsou plnohodnotným exekučním titulem.37
Vykonávací řízení se řídí právem členského státu výkonu a rozdíly mezi oběma nařízeními se liší ve vykonávacím řízení jen minimálně. Zjednodušená řízení obsahují výčet dokumentů, které musí strana žádající o výkon rozhodnutí předložit. Mezi ně patří úředně ověřené38 rozhodnutí.39 Evropský platební rozkaz je navíc stižen podmínkou prohlášení o vykonatelnosti, jež vystavuje soud původu na zvláštním formuláři, který je přílohou Nařízení o evropském platebním rozkazu. To však nelze považovat ze samostatné řízení neboť soud původu prohlašuje neprodleně evropský platební rozkaz za vykonatelný za podmínek stanovených v čl. 18 Nařízení o evropském platebním rozkazu ex officio.40 U vykonávacího řízení rozhodnutí o drobných nárocích je, namísto prohlášení o vykonatelnosti, potřeba doložit kopii osvědčení o rozhodnutí vydaném v rámci evropského řízení o drobných nárocích. Osvědčení se však již nevydává ex officio, nýbrž až na žádost některé ze stran bez možnosti uložit za jeho vystavení nějaké náhrady. K pojmu kopie Simon uvádí: „Pokud česká jazyková verze hovoří o kopii, neodpovídá tento výraz terminologii českého procesního práva a nelze jej ztotožňovat s běžnou kopií pořízenou na kopírovacím stroji.“41S jeho názorem lze do jisté míry souhlasit a bude pravděpodobně nutno předložit alespoň úředně ověřené kopie.42
Druhým předkládaným dokumentem je eventuelně překlad vydaného evropského platebního rozkazu nebo překlad kopie osvědčení o rozhodnutí vydaném v rámci evropského řízení o drobných nárocích do úředního jazyka nebo jednoho z úředních jazyků země, v níž je usilováno o výkon rozhodnutí. Členský stát může stanovit i jazyk, který není jeho úředním jazykem, ve kterém budou předložené dokumenty pro něj přijatelné. Překlad musí být proveden osobou k tomu oprávněnou v jednom z členských států. „Stejnopisy v jazyce, v němž byly evropský platební rozkaz a prohlášení vykonatelnosti vydány, musí být přiloženy vždy.“43
Strana žádající o výkon rozhodnutí vydaném v režimu zjednodušených řízení nesmí být podrobena žádné povinnosti složit jistotu, kauci či vklad, ať už by opatření neslo jakékoliv označení, a to z důvodu své státní příslušnosti, bydliště anebo pobytu proto, že není totožné s členským státem výkonu.44 Cílem je posílit postavení cizích státních příslušníků do té míry, aby podléhali stejnému režimu jako státní příslušníci státu výkonu. Bydliště se určí podle Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech45 (dále jen „Nařízení Brusel I“).
Podmínky, za kterých může být výkon rozhodnutí zamítnut, jsou:
– existence dřívějšího rozhodnutí vydaného ve členském státě nebo třetí zemi;
– toto dřívější rozhodnutí splňuje podmínky pro uznání ve státě, kde má být rozhodnutí vzešlé ze zjednodušených řízení vykonáno;
– týká se stejného předmětu řízení s totožným vymezením účastníků;
– rozhodnutí je s nově vydaným rozhodnutím neslučitelné; a
– proti neslučitelnosti nemohla být vznesena námitka v řízení vedeném v režimu zjednodušených řízení.46
Tyto podmínky jsou totožné s podmínkami uvedenými v Nařízení Brusel I.47 Uvedené podmínky se vztahují k rozhodnutím majícím právní účinky rozhodnutí, bez ohledu na to, jak se dané rozhodnutí nazývá.48 Podle rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Solo Kleinmotoren GmbH v. Emilio Boch49 však pod rozhodnutí nespadá soudní smír, byť byl uzavřen před soudem a jím také schválen. V tomto rozhodnutí byla povaha soudního smíru chápána jako kontrakt, jelikož se zakládá na vůli zúčastněných stran. V souladu s tímto závěrem je nutno na veškeré soudní smíry pohlížet, jako by nebyly rozhodnutími, pokud jde o neslučitelnost rozhodnutí jak je chápána zjednodušenými řízeními.
Neslučitelnost rozhodnutí je třeba vykládat tak, že si účinky jednotlivých rozhodnutí vzájemně odporují. Za neslučitelné lze považovat např. rozhodnutí, kdy jedno připustí náhradu škody pro porušení smlouvy a druhé prohlásí smlouvu za neplatnou, či neslučitelnost rozhodnutí stanovící výživné na dítě s rozhodnutím, z něhož vyplývá neprokázání otcovství.50
Jelikož se povinný o návrhu na výkon rozhodnutí, příp. návrhu na nařízení exekuce, dozvídá až z nařízeného výkonu rozhodnutí, může důvody pro zamítnutí výkonu rozhodnutí uplatnit nejdříve v odvolání proti takovému rozhodnutí.51 Je vyloučeno, aby v členském státě výkonu rozhodnutí došlo k přezkumu rozhodnutí ve věci samé. Vše, co může žalovaný, resp. povinný, namítat proti rozhodnutí, musí uplatnit u soudu, který rozhodnutí vydal, tedy v tzv. členském státě původu. Nařízení o evropském platebním rozkazu navíc obsahuje ustanovení, jež přímo ukládá zamítnout výkon rozhodnutí v případě, že žalovaný uhradil žalobci částku stanovenou v evropském platebním rozkazu, a to ve výši, v níž byla částka uhrazena.
Soud členského státu výkonu rozhodnutí může, je-li žádáno o přezkum, vykonávací řízení zastavit, omezit na ochranná opatření, příp. podmínit složením jistoty, kterou sám určí. V případě Nařízení o drobných nárocích má soud stejná oprávnění rovněž v případě, pokud strana napadla rozhodnutí v jeho režimu vydaném nebo trvá možnost takového napadení.52
Ochranná opatření spočívají v zamezení nakládání s majetkem povinného do doby, než bude postaven najisto výsledek rozhodnutí.53 Podmínění výkonu rozhodnutí složením jistoty je stejně jako ochranné opatření institutem s cílem zabránit újmě, která by mohla nastat.
Na rozdíl od ochranného opatření ale chrání povinného pro případ, kdyby rozhodnutí, na jehož základě byl jeho výkon nařízen, bylo zrušeno. „Složením jistoty dochází k vyrovnání postavení žalobce a žalovaného, a proto by žalobci uložená jistota měla odpovídat částce, která je jím po žalovaném vymáhána. Pokud žalobce jistotu složí, musí soud ve výkonu pokračovat (…).“54 Jen zcela výjimečně by měl soud výkonu rozhodnutí řízení zastavit. K zastavení řízení o výkonu rozhodnutí by mělo patrně dojít tehdy, pokud by vše nasvědčovalo tomu, že členský stát původu rozhodnutí zruší.55
Ustanovení čl. 23 „se vztahuje pouze na případy procesní obrany odpůrce (…).“56 Přestože tedy soud „může“ zastavit nebo omezit výkon rozhodnutí, nemůže tak učinit svévolně, ale pouze na návrh strany, proti níž je výkon rozhodnutí požadován.
Koncepce obou nařízení umožnila společný výklad mnohých prvků zejména shodnými cíly, použitou terminologií a jednotností převážné většiny institutů. Zjednodušená řízení tak nekladou nedůvodnými odlišnostmi zbytečné nároky na jejich interpretaci.
Významným je institut přezkumu rozhodnutí zdající se být pro věřitele snad jedinou překážkou při uplatňování nařízení. Ve skutečnosti by však důvody pro uplatňování přezkumu měly být vykládány restriktivně a neměly by být pro věřitele odrazující.
Při ohlédnutí se zpět se domnívám, že zjednodušená řízení přinesla značný pokrok v zajišťování rovných podmínek pro věřitele a dlužníky v evropském justičním prostoru. Svou jednoduchostí a rychlostí umožňují frekventovanější uplatňování přeshraničních nároků.
Mgr. Jiří Duba
Jiří Duba: Simplified Proceedings in the European Judicial Area in Civil Matters III
This paper is concerned with the area of and is aimed at describing two regulations and its common features. Regulation (EC) No 1896/2006 of the European Parliament and of the Council of 12 December 2006 creating a European order for payment procedure and Regulation (EC) No 861/2007 of the European Parliament and of the Council of 11 July 2007 establishing a European small claims procedure.
The paper follows previous two papers. Serving of documents, counting time limits, review of judgments and recognition and enforcement of judgments are mentioned. Service of documents is generally connected with procedural law of Member States while minimum standards of regulations shall be observed. Specific arrangements for counting time limits are provided by Regulation (EEC, Euratom) No 1182/71 of the Council of 3 June 1971 determining the rules applicable to periods, dates and time limits. Elimination of the intermediate proceedings necessary to enable recognition and enforcement in other Member States is excluded in case of simplified proceedings.
Mgr. Jiří Duba je absolventem Právnické fakulty Masarykovy univerzity. V současnosti je zaměstnán jako advokátní koncipient ve společnosti BBH, advokátní kancelář, v.o.s., a věnuje se zejména obchodnímu, mezinárodnímu a pojišťovacímu právu.