Právo Evropské unie zaznamenalo v posledním desetiletí značný rozvoj a jeho význam tím stále roste. Pro zachování a rozvoj prostoru svobody, bezpečnosti a práva Evropská unie přijímá opatření, jež jsou nezbytná k řádnému fungování vnitřního trhu.
Evropský justiční prostor je vyplňován celou řadou nařízení, která jsou opatřením nejběžnějším. Mezi taková opatření, která mají zjednodušit a urychlit soudní řízení v přeshraničních sporech ve věcech civilních, byla zařazena tzv. zjednodušená řízení. Tím je Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1896/2006 ze dne 12. prosince 2006, kterým se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu1 (dále jen „Nařízení o evropském platebním rozkazu“), a Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007 ze dne 11. července 2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích2 (dále jen „Nařízení o drobných nárocích“). Přestože se nejedná o nařízení nová, jejich rozbor je stále velmi aktuální.
S ohledem na řadu významných společných prvků není prakticky možné všechny dostatečně postihnout. Ty nejvýznamnější však nelze ponechat bez povšimnutí. Za tím účelem je text rozdělen do třech rovnoměrně rozložených článků, z nichž první z nich je zaměřen na vymezení působnosti teritoriální, časové a personální.
Nařízení o evropském platebním rozkazu a Nařízení o drobných nárocích (společně dále rovněž jako „zjednodušená řízení“ nebo „nařízení“) mají mnoho společných prvků, a to zejména z důvodu společné geneze.3
Teritoriální působnost obou nařízení se vztahuje ke všem členským státům Evropské unie s výjimkou Dánska.4 Pro Spojené království Velké Británie a Severního Irska a Irskou republiku5 stejně jako pro Dánské království6 by bez dalšího zjednodušená řízení neplatila. K právní závaznosti je ze strany těchto členských států nejprve nutné k nařízením přistoupit. Na rozdíl od Spojeného království a Irska, jež vyjádřili svá přání účastnit se přijímání a používání nařízení,7 Dánské království tak neučinilo,8 a proto pro něj nařízení nejsou závazná.9 „To znamená, že v každém členském státě s výjimkou Dánska lze podat návrh na vydání evropského platebního rozkazu„10 nebo na zahájení evropského řízení o drobných nárocích, příp. rozhodnutí z návrhů vzešlé v příslušných členských státech vykonat.11
Nařízení o evropském platebním rozkazu bylo vyhlášené v Úředním věstníku Evropské unie dne 30. prosince 2006 a Nařízení o drobných nárocích dne 31. července 2007. Tato data však nekorespondují s faktickou použitelností nařízení. Nařízení o evropském platebním rozkazu se použije od 12. prosince 200812 a Nařízení o drobných nárocích od 1. ledna 2009.13 V těchto dnech tedy může být prvně podán příslušný návrh k soudu některého členského státu.14
V praxi však může vyvstat otázka, zda lze daná nařízení použít i na nároky vzniklé15 před datem použitelnosti. Datum vzniku vymáhané pohledávky či datum její splatnosti však nemá relevanci,16 a proto mohou být nařízení použita i na pohledávky se splatností před datem použitelnosti příslušného nařízení.
Personální působností se rozumí okruh osob, na které se nařízení vztahuje, resp. ve kterých případech lze ustanovení nařízení uplatnit. Jednou z podmínek pro uplatnění zjednodušených řízení je přítomnost přeshraničního prvku. O přeshraniční prvek půjde v případě, že „má alespoň jedna ze stran bydliště nebo místo obvyklého pobytu v jiném členském státě, než je členský stát soudu,“17 u něhož byla podána žaloba nebo návrh na vydání evropského platebního rozkazu.
Jelikož může v průběhu procesu docházet ke změnám bydliště či obvyklého pobytu na straně zúčastněných stran, je podstatné rovněž stanovit okamžik, ke kterému bude posuzováno, zda se jedná o přeshraniční případ či nikoliv a který soud je příslušný pro projednání věci. Takovým rozhodným okamžikem je doručení žaloby,18 resp. platebního rozkazu,19 příslušnému soudu některého členského státu. Jde tedy o stav v době zahájení řízení a dochází tak k uplatnění zásady perpetuatio fori.20
To však nemusí platit bezvýjimečně. Je-li zde ujednání o příslušnosti soudu některého členského státu,21 lze uvažovat i o posouzení rozhodného okamžiku ke dni, kdy došlo k uzavření takové dohody. V současnosti však převládá názor, že rozhodným bude skutečně právě okamžik zahájení řízení, jde-li o situaci, kdy v době zahájení řízení nebude již žádná osoba splňovat podmínku bydliště v některém členském státě.22 Patrně o stejnou situaci by se jednalo i v případě, kdy v době zahájení řízení budou již mít obě strany bydliště a obvyklý pobyt ve stejném členském státě, přestože Magnus za této situace23 již zastává názor, že výchozím bodem pro posouzení platnosti ujednání o příslušnosti je doba uzavření prorogační dohody.24
Zjednodušená řízení nicméně vážou určení přeshraničního prvku na okamžik zahájení řízení25 a o prorogační dohodě zde není zmínky. Proto, domnívám se, že nešťastně, jsou vyloučeny z působnosti obou nařízení situace, které jinak spadají do působnosti Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech26(dále jen „Nařízení Brusel I“).27 Přeshraniční prvek, jak je chápán zjednodušenými řízeními, je tak nezbytnou podmínkou pro jejich aplikaci.28
Nařízení mohou být aplikována, pokud bude splněna podmínka přeshraničního prvku. Lze si tak představit případy, kdy:
– každá ze zúčastněných stran má bydliště nebo místo svého obvyklého pobytu v jiném členském státě29 a žaloba nebo návrh na vydání evropského platebního rozkazu je podán u příslušného soudu některého členského státu;30
– žalobce má bydliště nebo místo svého obvyklého pobytu v některém z členských států a žalovaný nikoli a zároveň je žaloba podána u jiného soudu členského státu, než ve kterém má žalobce bydliště nebo místo svého obvyklého pobytu;31
– žalovaný má bydliště nebo místo svého obvyklého pobytu v některém z členských států a žalobce nikoli a zároveň je žaloba podána u jiného soudu členského státu, než ve kterém má žalovaný bydliště nebo místo svého obvyklého pobytu;32 nebo
– jak žalovaný, tak žalobce mají bydliště nebo místo svého obvyklého pobytu ve stejném členském státě,33 avšak žaloba je podána u soudu jiného členského státu.34
Nemůže však dojít k situaci, že ani jedna ze stran nemá bydliště nebo obvyklý pobyt v některém členském státě. Přestože by k takové situaci mohlo dojít dle Nařízení Brusel I,35 a to např. za situace, že by se žalobce domáhal o zaplacení nájmu z nemovitosti u soudu členského státu, v němž se nemovitost nachází, je toto dle zjednodušených řízení vyloučeno právě na základě jejich zmiňovaného článku 3.
Pro vymezení pojmu bydliště je rozhodné použití článků 59 a 60 Nařízení Brusel I, zatímco obvyklý pobyt je třeba vykládat jako koncept faktický.36 Je tak nezbytné jej vykládat nikoli ve smyslu právním, nýbrž reálným, faktickým vztahem určité osoby ke konkrétnímu místu.37
Pojem obvyklý pobyt je rovněž použit v Nařízení Brusel I,38 avšak bez bližšího vymezení. Tím je otevřen prostor pro zcela autonomní výklad, který může flexibilně reagovat na nastalé situace.
Bydliště fyzické osoby na základě odkazu v nařízeních na článek 59 Nařízení Brusel I je vykládáno podle zásady lex fori,39 tedy práva státu, u něhož byla podána žaloba, resp. návrh na vydání evropského platebního rozkazu. U osob, jež podle lex fori nemají bydliště na území členského státu, u něhož byla podána žaloba nebo návrh, se pro posouzení jejich bydliště v jiném členském státě použije právo tohoto členského státu.40 Uvedené posuzování bydliště soudem členského státu je však možné uplatnit jen vůči členským státům. Na posuzování bydliště v nečlenském státě se Nařízení Brusel I nepoužije, nýbrž je nutné postupovat dle vnitrostátního práva.41
Pojem bydliště je jednotlivými členskými státy vykládán různě.42 V České republice se bydlištěm rozumí „obec, resp. městský obvod, v němž tato osoba bydlí s úmyslem se zde trvale zdržovat. Bydlištěm je zejména místo, kde má fyzická osoba svůj byt, rodinu, popř. kde pracuje, jestliže tam také bydlí. V tomto smyslu se pojem bydliště u fyzické osoby do značné míry obsahově překrývá s pojmem obvyklého pobytu, jak jej chápe ESD, neboť jak bydliště, tak i místo obvyklého pobytu vyjadřují určitou míru integrace fyzické osoby v prostředí, kde se má její bydliště či místo obvyklého pobytu nacházet (…).“43
K výkladu pojmu bydliště je možné využít i judikatury Evropského soudního dvora (dále jen „ESD“). Z poslední doby lze zmínit rozhodnutí týkající se mimo jiné výkladu pojmu obvyklé bydliště, a to i přesto, že se jednalo o výklad Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/200044 (dále jen „Nařízení Brusel II bis“). ESD konstatoval, že pojem obvyklé bydliště „musí být vykládán v tom smyslu, že toto bydliště odpovídá místu, které vykazuje určitou integraci dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí. Za tímto účelem musí být přihlédnuto zejména k trvání, pravidelnosti, podmínkám a důvodům pobytu na území členského státu a přestěhování rodiny do tohoto státu, ke státní příslušnosti dítěte, k místu a podmínkám školní docházky, k jazykovým znalostem, jakož i k rodinným a sociálním vazbám dítěte v uvedeném státě. Vnitrostátnímu soudu přísluší určit místo obvyklého bydliště dítěte s přihlédnutím ke všem konkrétním skutkovým okolnostem v každém jednotlivém případě.“45 Uvedené závěry ESD jsou poplatné vymezení pojmu obvyklého pobytu, zároveň však musí být vzata v úvahu oblast, ke které se rozhodnutí váže.46
Z uvedeného vyplývá, že u každého jednotlivce je nezbytné zkoumat skutečnou míru jeho integrace v příslušném členském státě a až na základě zjištěných poznatků učinit závěr o bydlišti či obvyklém pobytu příslušné osoby.47 Jelikož je nutné dospět k závěru o bydlišti fyzické osoby prostřednictvím vnitrostátních norem, lze se setkat i se situací, že taková fyzická osoba bude mít bydliště ve více členských státech. Např. v případě žalovaného to znamená,48 že bude moci být podroben jurisdikci soudů na území takto určených členských států.
Na rozdíl od bydliště u osob fyzických, které je určováno na základě vnitrostátních právních předpisů, Nařízení Brusel I49 stanovuje expressis verbis, co se rozumí bydlištěm u osob právnických.
Prvně je však nezbytné vymezit, co pojem právnická osoba dle Nařízení Brusel I obnáší. Rozumí se jím jak společnost, tak jiná právnická osoba nebo sdružení fyzických nebo právnických osob. Pod pojem právnická osoba rovněž spadají organizace bez právní subjektivity,50 Evropské hospodářské zájmové sdružení a Evropská akciová společnost.51
Takovým právnickým osobám je pak určováno bydliště podle jejich sídla, ústředí nebo hlavní provozovny.52 Není stanoveno pořadí, v jakém by jednotlivé kategorie měly být posuzovány. Reálně tak může dojít i k situaci, kdy se bydliště právnické osoby bude nacházet na území třech různých členských států.53 O právnickou osobu, na kterou by pro účely Nařízení Bruselu I, resp. zjednodušených řízení, bylo pohlíženo jako na osobu s bydlištěm na území členského státu, se bude jednat i tehdy, pokud má např. sídlo v Libérii, ústředí v Kuvajtu a hlavní provozovnu na území České republiky, tedy na území členského státu.
Za sídlo právnické osoby je považována adresa, jež je zapsána v příslušném veřejném rejstříku,54 a která je rovněž seznatelná ze zakládajícího dokumentu55 takové právnické osoby. „Nejde proto o sídlo faktické.“56 Právní řád, podle něhož je společnost založena, tak bude rozhodný pro určení sídla.57 V České republice došlo novelou58 ustanovení § 19c zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Občanský zákoník“), počínaje dnem 20. července 2009, ke změně konceptu faktického sídla na koncept fiktivního sídla.59 Po této novele je tak sídlo podle Občanského zákoníku chápáno stejně jako jej rozumí Nařízení Brusel I.
Ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska a v Irské republice je sídlem rozuměno tzv. registered office příslušné právnické osoby, a pokud registered office nelze určit, pak je sídlem místo vzniku společnosti, tzv. place of incorporation. Pokud ani takové místo nelze určit, je rozhodující místo, podle jehož práva byla společnost, jiná právnická osoba anebo sdružení fyzických nebo právnických osob založeny, tzv. formation.60
Pokud jde o určení sídla trustu,61 zda se nachází v členském státě, u něhož je věc soudem projednávána, použije soud svého mezinárodního práva soukromého. Trust je typickým institutem zemí common law a přeložit jej lze jako svěřenectví či správa cizího majetku.62
Ústředím je chápáno místo, odkud je právnická osoba řízena, resp. kde se nachází její vedení.63 Simon chápe ústředí jako pojem vycházející „z faktického stavu a označuje místo, kde právnická osoba reálně sídlí (…).“64
Hlavní provozovnou se pak rozumí místo, kde je soustředěna většina obchodních aktiv právnické osoby.65 Lze se setkat i se situací, kdy budou obchodní aktivity soustředěny ve více členských státech.66 V takovém případě lze pravděpodobně uvažovat o tom, že bude bydlištěm právnické osoby každý z těchto států.
Koncepce obou nařízení umožňují popsat mnohé z jejich prvků společně. Nařízení upravují oblast své působnosti komplexně a ve spojení s Nařízením Brusel I, resp. Bruselskou úmluvou, lze mnohé zdánlivé problémy odstranit převzetím rozhodnutí Evropského soudního dvora.
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že je nezbytné patřičně zohlednit zejména personální stránku příslušného řízení a vždy zkoumat přítomnost přeshraničního prvku. Jiná hlediska se uplatní u osob fyzických a jiná u osob právnických.
V další fázi zkoumání, po vymezení působnosti teritoriální, časové a personální, je třeba přistoupit k neméně významné působnosti věcné a dalším relevantním prvkům zjednodušených řízení. To ale až příště.
Mgr. Jiří Duba
Jiří Duba: Simplified Proceedings in the European Judicial Area in Civil Matters I
This paper is concerned with the area of Simplified Proceedings in the European Judicial Area in Civil Matters and is aimed at describing two regulations. Regulation (EC) No 1896/2006 of the European Parliament and of the Council of 12 December 2006 creating an European order for payment procedure and Regulation (EC) No 861/2007 of the European Parliament and of the Council of 11 July 2007 establishing a European small claims procedure.
The paper places an emphasis on common features of both regulations. Elaborates on the terms of territorial, time and personal scope using the European Court of Justice cases issued on the basis of Council Regulation (EC) No 44/2001 of 22 December 2000 on jurisdiction and the recognition and enforcement of judgments in civil and commercial matters as well as 1968 Brussels Convention on jurisdiction and the enforcement of judgments in civil and commercial matters.
Mgr. Jiří Duba je absolventem Právnické fakulty Masarykovy univerzity. V současnosti je zaměstnán jako advokátní koncipient ve společnosti BBH, advokátní kancelář, v.o.s., a věnuje se zejména obchodnímu, mezinárodnímu a pojišťovacímu právu.