Vzpoura nebo rozvracení? Několik poznámek k rozsudku Nejvyššího soudu nad katalánskými separatisty

Vzpoura nebo rozvracení? Několik poznámek k rozsudku Nejvyššího soudu nad katalánskými separatisty

Mgr. Petra Měšťánková, Ph.D. 

O autorce: Mgr. Petra Měšťánková, Ph.D. je vedoucí katedry politologie a společenských věd, Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Věnuje se iberoamerickým zemím, tématu demokratizace a kvality demokracie, prezidentským systémům a stranickým systémům.

Perex: Článek pojednává o soudním řízení s katalánskými separatisty, kteří na podzim 2017 uskutečnili nezákonné referendum o nezávislosti a následně ji i vyhlásili. Jednalo se o vzpouru nebo rozvracení? 

Anotace: The article deals with the judicial trial with Catalan separatist politicians, which was a consequence of the illegal referendum on independence followed by its declaration in October 2017. The Spanish Supreme Court sentenced nine politicians in prison. The core of the decision consisted in the distinction between the rebellion and the sedition. 

Úvod

Jednou z hlavních událostí ve Španělsku v r. 2019 bylo soudní řízení s katalánskými separatisty kvůli uspořádání nezákonného referenda o nezávislosti 1. října 2017 a návaznému vyhlášení nezávislosti dne 27. října 2017. Řízení před Tribunal Supremo (TS)¹ se týkalo 12 osob, z nich devět byl odsouzeno k trestu odnětí svobody a tři trest vykonávají na svobodě². S dalšími šesti probíhá soudní řízení před Tribunal Supremo de Justicia de Cataluña (TSJC)³, čtyři vysocí představitelé katalánské policie jsou souzeni před Audiencia Nacional (AN)⁴ a sedm politiků uprchlo do zahraničí, kde pobývají v různých evropských zemích⁵. 

Čeho se dopustili katalánští separatisté? Nejvíce pozornosti poutala kvalifikace Ministerio Fiscal (MF)⁶, které aplikovalo trestný čin vzpoury (rebelión), což je trestný čin proti ústavě. Na druhé straně Abogacía General del Estado (AGE)⁷, která byla další stranou žaloby, ho podřadila pod rozvracení (sedición), tj. trestný čin proti veřejnému pořádku. Obě tyto kvalifikace ovšem znamenaly tresty odnětí svobody a zákazu činnosti, ačkoliv v rozdílné délce (viz příloha). Samotní separatisté se hájili nanejvýše neposlušností (desobediencia), za kterou by mohli dostat pokutu a být jim dočasně zakázána činnost (inhabilitación). 

Cílem článku je proto představit hlavní rozdíly mezi vzpourou a rozvracením, a tedy i rozdíly v interpretaci událostí r. 2017. Součástí bude rozsudek TS, ve kterém byly objasněny podstatné rozdíly mezi oběma trestnými činy. Jeho součástí je i vymezení základních práv a jejich limitů v demokratickém státě a pohled na vztah mezi principem právního státu a demokratickým principem. 

Jednání katalánských separatistů nemělo obdoby a nebylo podchyceno právním řádem.⁸ Politické důsledky byly taktéž značné, nejen proto, že část separatistických politiků sedí ve vězení a jiní se nemohou do země vrátit, ale katalánská kauza se dotýká konceptu autonomie, a tudíž samotné podstaty španělského státu jako státu autonomií. Separatismus také dělí od počátku společnost, zejména tu katalánskou, což se projevilo i v přístupu ke kauze od schovívavosti po exemplární potrestání. Kauza má také významný mezinárodní přesah. Odsouzení počítají po vyčerpání národních opravných prostředků s odvoláním k Evropskému soudu pro lidská práva⁹, v dílčích záležitostech rozhodoval již Soudní dvůr EU¹⁰. 

Stručné pozadí případu

Přibližně od konce r. 2012¹¹ se část katalánských politických elit rozhodla prosazovat tzv. právo na rozhodnutí,12které by spočívalo v konání referenda o podobě vztahu mezi Katalánským autonomním společenstvím a zbylým územím španělského státu. Separatistické strany tvořily vládu nepřetržitě od r. 2012 a disponovaly těsnou většinou v katalánském parlamentu. Tato politická většina prosadila rozličné strategické dokumenty¹³ týkající se suverenity Katalánska a obhajoby práva na rozhodnutí. Docílila konání nezávazné konzultace o budoucím vztahu mezi Katalánskem a španělským státem v r. 2014. Po autonomistických volbách v r. 2015 se separatisté radikalizovali. Vláda složená ze stran separatistické koalice Junts pel Sí potřebovala k parlamentní většině antisystémovou CUP, která prosadila, aby se novým předsedou katalánské vlády stal Carles Puigdemont, radikální stoupenec nezávislosti. Hlavním cílem se stalo konání závazného referenda o nezávislosti, které by poskytlo patřičnou legitimitu a mezinárodní podporu následnému vyhlášení nezávislosti. 

Strategie odtržení byla postavena na úzké spolupráci separatistických činitelů. Separatisté řídili vládu, měli většinu, i když těsnou, v parlamentu, a podporovali je nevládní organizace Asamblea Nacional Catalana (ANC), Ómnium Cultural (ÓC) a Asociación de los Municipios por la Independencia (AMI, jinými slovy starostové pro nezávislost). Každý plnil svoji roli. Vláda měla na starosti přípravu referenda, které bylo klíčovým prvkem strategie. Silná participace občanů měla ukázat legitimitu celé kauzy a přitáhnout mezinárodní pozornost. Vláda také pracovala na propagaci kauzy v zahraničí prostřednictvím svých ambasád (tzv. DIPLOCAT). Parlament měl usnadnit projednávání rezolucí a právních předpisů, které měly zajistit legalitu prosazované strategie. Úlohou nevládních organizací bylo mobilizovat sympatizanty nezávislosti, pořádat masová shromáždění a prostřednictvím sympatizantů zabezpečit konání referenda.¹⁴

V září r. 2017 byly katalánským parlamentem schváleny potřebné zákony pro konání referenda, a to zákon o referendum o nezávislosti, dle kterého výsledek referenda byl závazný (bez stanovení kvóra pro participaci) a převaha hlasů „pro nezávislost“ znamenala vyhlášení nezávislosti. Na něj byl navázán zákon o právní přechodnosti a založení katalánské republiky, který měl poskytnout právní jistotu v době přechodu k republice. Oba zákony, včetně mnoha předchozích rezolucí katalánského parlamentu, byly zneplatněny Tribunal Constitucional (TC)¹⁵. Ten taktéž zakázal konání referenda. Soudkyně TSJC následně vydala soudní příkaz, dle něhož měly bezpečnostní složky referendum zastavit. Nicméně referendum se i přes to konalo. Zúčastnili se ho v drtivé většině stoupenci nezávislosti, tudíž nebyl překvapivý kladný výsledek. Údaje o participaci a výsledku se liší, neboť hlasovací proces se nemohl opřít o zákonné garance.¹⁶ Protože převážila většina „pro nezávislost“, ocitnul se předseda vlády Carles Puigdemont pod výrazným tlakem, aby nezávislost vyhlásil. 10. října 2017 proto nezávislost vyhlásil, ale vzápětí ji pozastavil, což odůvodnil úsilím o dosažení dohody s centrální vládou. Ve stejný den se poslanci separatistických stran dohodli na znění deklarace o nezávislosti. Tato deklarace a zahájení ústavodárného procesu nové republiky byly schváleny katalánským parlamentem dne 27. října 2017.¹⁷ Praktické důsledky to ovšem nemělo žádné, ve stejném momentu španělský Senát schválil aplikaci čl. 155 Ústavy, což znamenalo pozastavení katalánské autonomie. Členové katalánské vlády byli zbaveni svých funkcí, katalánský parlament byl rozpuštěn, správu autonomního společenství převzala centrální vláda. Na prosinec 2017 byly vypsány předčasné volby a s ustavením nové katalánské vlády byla centrální správa ukončena.  

Vzhledem ke konání referenda a následnému vyhlášení nezávislosti bylo zřejmé, že okruh osob, kterých se bude řízení dotýkat, bude mnohem širší než v případě nezávazné konzultace v r. 2014. Vzati do vazby byli jak členové vlády, tak předsedkyně parlamentu nebo předsedové nevládních organizací. Byli souzeni za trestný čin vzpoury dle čl. 472 a čl. 473 trestního zákoníku („trestné činy proti ústavě“), rozvracení dle čl. 544 trestního zákoníku („trestné činy proti veřejnému pořádku“), zpronevěru dle čl. 432 trestního zákoníku („trestné činy proti veřejné správě“), kriminální organizaci dle čl. 570bis trestního zákoníku („trestné činy proti veřejnému pořádku“) a neposlušnost dle čl. 410 trestního zákoníku („trestné činy proti veřejné správě“).¹⁸ Soudní proces před TS započal 12. února 2019 a skončil 12. června 2019. Rozsudek byl vynesen v říjnu 2019 (viz příloha č. 1). 

Proč vzpoura? Proč rozvracení?

MF kvalifikovalo činnost katalánských separatistů jako vzpouru. Mezi její definiční znaky, relevantní pro tento případ, patří, že vzpoura znamená veřejné a násilné povstání za účelem zrušení, pozastavení nebo změny, plné i částečné, Ústavy (bod 1 čl. 472), včetně vyhlášení nezávislosti části národního území (bod 5 čl. 472). Charakteristika „násilné“ byla přidána reformou trestního zákoníku z r. 1995, předtím mohl být trestný čin vzpoury aplikován vždy, když by obvinění vyhlásili nezávislost části národního území.¹⁹ MF se přiklonilo k této klasifikaci z toho důvodu, že obvinění aktivně usilovali o odtržení části španělského území, což bylo pečlivě „naplánováno, dohodnuto a zorganizováno, aby došlo k rozbití ústavního řádu“.²⁰Separatisté usilovali o zrušení platnosti španělské ústavy na území Katalánska a pokusili se nahradit existující právní řád novými normami a institucemi. Právě kvůli tomu MF nepovažovalo vyhlášení nezávislosti za pouze symbolické. Referendum o nezávislosti bylo důležitou součástí separatistické strategie, neboť mělo legitimizovat vyhlášení nezávislosti a zajistit mezinárodní podporu. Podstatnou úlohu přisoudilo i katalánské policii, které se měla stát ozbrojenou složkou nového státu.²¹   

Klíčovým komponentem pro klasifikaci trestného činu vzpoury je násilí. MF se proto soustředilo na všechny násilné epizody, které provázely období před, během a po konání referenda. Nejvýznamnějším násilným aktem bylo masové shromáždění občanů dne 20. září 2017, jehož cílem bylo zmařit soudní prohledání budov úřadu místopředsedy vlády a pro hospodářství a financí. Soudní policie v ten den nemohla bez omezení splnit soudní příkaz a ani opustit svobodně budovu. Katalánská policie nezasáhla, ačkoliv byla soudní komisí žádána o podporu. Dalším zásadním bodem bylo, že separatisté si byli plně vědomi možnosti násilné konfrontace při hlasování, byli na to katalánskou policií upozorněni a vyzváni, aby organizaci referenda zastavili²². Pro separatisty bylo ovšem konání referenda klíčovým prvkem, proto naopak mobilizovali své sympatizanty, kteří měli fungovat jako „lidské štíty“ a referendum bránit.²³To se jim podařilo a efektivně zmařili práci bezpečnostních složek státu, které byly vyslány do Katalánska na podporu katalánské policie.²⁴  

Stejnou situaci vyhodnotila AGE jako rozvracení dle čl. 544 a 545 trestního zákoníku, která je zhoršena tou okolností, že se jí dopustili představitelé veřejné moci. Soustředila se na neplnění soudních rozhodnutí, a to, že separatisté byli opakovaně upozorňováni na trestní důsledky svého protiprávního jednání. Významnější pozornost věnuje roli nevládních organizací a permanentní mobilizaci sympatizantů nezávislosti, kteří se de facto stali politickým činitelem. Masová shromáždění neměla jen protestní charakter, ale aktivně mařila plnění soudních příkazů (např. nařízené prohlídky) a vytvořila atmosféru strachu. Situaci vyhodnocuje jako občanský nepokoj, podnícený představiteli separatismu. Během referenda byli sympatizanti nezávislosti aktivně vyzváni, aby obsadili hlasovací místnosti a „uhájili“ referendum proti bezpečnostním složkám. V den referenda tak došlo k otevřené občanské neposlušnosti vůči pořádkovým silám.²⁵ Značný prostor je věnován zneužití veřejných prostředků za účelem organizace referenda a aktivitám separatistů v zahraničí pro získání mezinárodní podpory. Dle AGE deklarace nezávislosti neměla žádný praktický důsledek, neboť katalánská autonomie byla ve stejný den omezena aplikací čl. 155 Ústavy²⁶. 

Jednalo se o vzpouru nebo rozvracení? Rozsudek Nejvyššího soudu

Trestný čin vzpoury patří k těm nejtěžším, které trestní zákoník zná. Jak TS zhodnotil separatistickou činnost, kulminující v referendu o nezávislosti a jejím následném vyhlášení? Důležitá byla interpretace toho, co separatisté svojí činností sledovali, zda skutečně dané kroky směřovaly k odtržení Katalánska od Španělska. Z pohledu TS o secesi separatistům v daném momentě nešlo, v čemž se rozchází s interpretací MF. Jejich cílem bylo vyvinout maximální nátlak na centrální vládu, aby s nimi vyjednávala, nejlépe prostřednictvím mediátora, o legálním konání referenda. Separatisté tak pouze vytvořili iluzi, že vytváří nový stát, čímž „podvedli“ své sympatizanty. Neexistovala skutečná hrozba odtržení, šlo o politický diskurz, který se v mnohém rozcházel s faktickými kroky. Dle TS si obvinění byli vědomi, že referendum o sebeurčení, jakož i samostatnost, jsou z právního hlediska neživotaschopné²⁷, postrádající potřebnou legalitu i legitimitu. Referendum nemělo nutné právní garance, aby mohly být jeho výsledky mezinárodně uznány. TS hovoří o tom, že tzv. „právo na rozhodnutí“ se proměnilo v „atypické právo na nátlak“²⁸. To, že ve skutečnosti šlo o nátlak, podkládá chybějící vůlí výsledek naplnit. 10. října sice předseda katalánské vlády Carles Puigdemont vyhlásil nezávislost, ale vzápětí ji pozastavil kvůli tomu, aby byl dán prostor k jednáním s centrální vládou. Nátlak separatistických radikálů znemožnil, aby Puigdemont vyhlásil předčasné volby, což by byla cesta, jak se vyhnout zásahu centrální vlády do katalánské autonomie. I deklarace nezávislosti měla dle TS pouze symbolický význam²⁹. Centrální vládě stačilo zastavit separatisty aplikací čl. 155 Ústavy omezující katalánskou autonomii, což se nesetkalo s odporem. Navíc po něm následoval útěk některých separatistických politiků do zahraničí. Španělský stát si tedy zachoval nad oblastí kontrolu. 

Pro posouzení toho, zda se jednalo o vzpouru nebo ne, bylo nutné rozhodnout otázku násilí. Důležité bylo vymezení, že násilí není pouze fyzická agrese, ale může mít i psychologickou povahu³⁰. V Katalánsku došlo k situacím, které provázelo násilí. Zejména masové protesty šly za „ústavní hranice uplatnění práva na shromáždění a manifestaci a .... vytvořily nátlakové a zastrašující prostředí“, a to takové povahy, že ani policie nemohla splnit některé úkony přikázané soudně³¹. Podstatné je ale hodnocení, že násilí nebylo využito plánovaně a systematicky jako nástroj pro prosazení záměru separatistů. Nebylo slovy TS ani „instrumentální“, ani „funkčn퓳². Šlo o násilné epizody, což pro trestný čin vzpoury nestačí. Došlo k nim teprve v momentu kulminace celé strategie separatismu, neprovázely ji od počátku. Také nevedly k efektivnímu naplnění cíle. 

Právě vymezení povahy násilí vyloučilo aplikaci trestného činu vzpoury a zaměřilo pozornost na trestný čin rozvracení, vymezený v čl. 544 a čl. 545 trestního zákoníku. Mezi definiční znaky patří veřejné, kolektivní vzbouření se „za účelem zabránit, silou nebo nelegálními způsoby, uplatňování zákonů nebo legitimnímu výkonu funkcí jakékoliv autority...nebo plnění dohod, nebo správních či soudních rozhodnutí“. Přitěžující okolností, definovanou v čl. 545 trestního zákoníku, je, pokud rozvracení podněcuje a vede veřejný činitel. Tento trestný čin se odlišuje od vzpoury již svým umístěním v právním řádě. Vzpoura směřuje proti Ústavě a základním orgánům státu, rozvracení proti veřejnému pořádku, který byl v této věci vymezen jako „normální fungování veřejných institucí a služeb, výkon funkcí vládních a soudních autorit ....a [ochrana] celkových okolností, které umožňují normální běh občanského života...“³³, přičemž využívá silové a nelegální způsoby prosazení svého záměru, kam spadají různé podoby zastrašování, urážení či otevřeného nepřátelství³⁴. 

S tím souviselo hodnocení povahy masových shromáždění v Katalánsku, zejména v době kolem referenda. Ty nebyly pouze protestní, naopak v mnoha případech sympatizanti nezávislosti aktivně mařili práci policie, která měla splnit soudní příkazy, ať už šlo o to, že zabránili zabavení uren a hlasovacích lístků v den referenda a předtím bránili prohlídkám různých úřadů, podniků nebo obydlí konkrétních osob. Policie tudíž musela od plnění soudních příkazů ustoupit, protože ji otevřeně nepřátelský dav početně převyšoval³⁵. V této souvislosti TS uvádí, že Ústava sice chrání právo shromažďování, ale nechrání maření soudních rozhodnutí. I když velká část občanů nemusí se soudními rozhodnutími souhlasit, zároveň na ně velká část občanů spoléhá. Vůdci separatismu vedli své sympatizanty k takovému jednání. V jejich případě tudíž nešlo pouze o zastávání určitého politického postoje, který je chráněn Ústavou, ale o způsob jeho prosazování, který podněcoval k veřejnému vzepření se autoritám a existujícímu právnímu pořádku. Navíc se nejednalo o dílčí epizody, ale bylo to součástí celkové strategie separatistů. Separatisté tudíž bránili uplatňování zákonů na území Katalánska, k tomu schválili paralelní právní normy, nekompatibilní s existujícím právním pořádkem, a mařili plnění soudních rozhodnutí.³⁶ Svévolné konání referenda pak ukázalo, že soudní autorita v Katalánsku byla narušena. TS také považoval za dokázané, že za účelem naplnění separatistické strategie vůdčí představitelé katalánské vlády zneužili veřejné prostředky³⁷.

Závěrem lze zdůraznit, že jedním z hlavních rysů rozhodnutí TS byla ochrana právního státu na území jednoho autonomního společenství. Ke vztahu mezi principem právního státu a demokratickým principem, na který se separatisté trvale odvolávali, tj. že jim byl dán ve volbách mandát k prosazování svých záměrů, se TS vyjádřil tak, že mezi nimi nespatřuje konflikt, neboť demokratický princip neexistuje bez zákonů. Za hodné úvahy považuji vyjádření TS, že secesionistické hnutí, které se snaží unilaterálně prosadit odtržení části území od státu, který přijal a dodržuje mezinárodní úmluvy o lidských právech, je ve své podstatě antidemokratické, neboť se snaží „zničit ústavní model za účelem vytvoření identitární republiky, ve které ideologický a politický pluralismus nebudou zaručeny.“³⁸ Je tedy nutné vždy vnímat celkový kontext, ve kterém se daná věc, zde secese, odehrává a zda se pouze určitá skupina, viditelnější, neprosazuje na úkor jiné stejně velké skupiny, která však není tak dobře organizovaná. Důsledkem je výrazná polarizace společnosti, kterou je obtížné zacelit. 

Závěr

Závěrem bych chtěla vyzdvihnout některé zásadní aspekty daného soudního řízení. Předně se domnívám, že je nutné zdůraznit, že separatističtí politikové byli souzeni za konkrétní kroky vedoucí k naplnění jejich strategie, které šly mimo existující právní rámec. Nebyli souzeni za to, že jejich politickým názorem je nezávislost Katalánska. Katalánsko i Baskicko dokazují, že ve Španělsku mohou svobodně působit separatistické strany. Skutečnost, že TS se přiklonil k interpretaci AGE, tj. že šlo o nátlakovou strategii na centrální vládu a ne o secesi, vedlo k aplikaci trestného činu rozvracení s nižšími tresty. Vzhledem k tomu, že Katalánsko má svěřeny kompetence v oblasti vězeňství, mohou tito odsouzení vykonávat trest přímo v Katalánsku a po uplynutí určité doby dosáhnout i na volný režim³⁹.

Kvalifikace trestného činu byla obtížná, protože neexistoval precedent. V minulosti se nestalo, že by politikové tak masivně neplnili soudní rozhodnutí a podněcovali občany, aby tato soudní rozhodnutí a související práci policie mařili. I baskičtí separatisté, kteří také dříve usilovali o referendum o nezávislosti, nakonec zákaz TC respektovali. Přestože situaci provázelo násilí (zejména zastrašování), nebylo hodnoceno jako dostatečné pro naplnění podstaty trestného činu vzpoury. Separatisté ani nedosáhli svého cíle a nezrušili platnost španělské ústavy na území Katalánska. Vyhlášení nezávislosti mělo nakonec pouze symbolický význam a španělský stát byl schopen prosadit svoji autoritu v tomto autonomním společenství.  

Kromě obsahu rozhodnutí a vyjasnění podstaty trestného činu vzpoury a trestného činu rozvracení je dle mého názoru zásadní poukázat i na politické dopady. Fakt, že významní politici jsou nyní ve vězení, vedl mimo jiné k rozklížení jednoty separatistických stran. Levicová ERC nyní o situaci v Katalánsku vyjedná s levicovou koaliční vládou PSOE a Unidas Podemos. Výsledky tohoto jednání mohou být předloženy občanům k referendu. Považuji to za zajímavou ústupovou strategii pro ERC, která jí umožňuje ustoupit z radikálních pozic, aniž by „ztratila tvář“.

Bibliografie

ABOGACÍA DEL ESTADO. Conclusiones provisionales [on-line]. N.A.E. 81/18, Causa Especial 3/20907/2017, nedatováno [cit. 29. 6. 2020]. Dostupné z: https://aelpa.org/web-2018/wp-content/uploads/2018/12/Escrito-Abogaci%CC%81a-Estado.pdf

BERBELL, C.  En 1995 se suprimió del nuevo Código Penal un artículo que castigaba con prisión cualquier declaración de independencia [online]. Confilegal, 27. 8. 2018 [cit. 2. 7. 2020]. Dostupné z: https://confilegal.com/20180827-1995-suprimio-nuevo-codigo-penal-articulo-castigaba-prision-declaracion-independencia/

DVOŘÁKOVÁ, K., FERRAROVÁ, M. Separatistické tendence v současné Evropě: Katalánsko, Skotsko a Vlámsko na cestě k nezávislosti? Politologická revue, 2014, 20, č. 2, str. 31-62.

MĚŠŤÁNKOVÁ, P. Katalánsko, Baskicko a právo na rozhodnutí o vztahu se španělským státem. Acta Iuridica Olomoucensia, 2018, roč. 13, č. 2, str. 170-191.

MINISTERIO FISCAL. Conclusiones provisionales Tribunal Supremo [on-line]. Causa Especial 3/20907/2017, 2. 11. 2018 [cit. 22. 6. 2020]. Dostupné z: https://www.fiscal.es/documents/20142/201425/Conclusiones+Provisionales+Tribunal+Supremo.pdf/7790188a-9e4f-db28-2613-6bd91186823a?version=1.0

MOREL, S. En el huracán catalán. Una mirada privilegiada al laberinto del procés. Vyd. Barcelona, Planeta, 2018. 

MUÑOZ, Toni. Las prisiones catalanas proponen por unanimidad la semilibertad a los presos del 1-O [on-line]. La Vanguardia, 2. 7. 2020 [cit. 14. 10. 2020]. Dostupné z: https://www.lavanguardia.com/politica/20200702/482051824740/tercer-grado-presos-proces-semilibertad.html

PODER JUDICIAL, ESPAÑA. Guía de Medios [on-line]. Causa Especial 20907/2017, 31. 1. 2019 [cit. 20. 6. 2020]. Dostupné z:  http://www.poderjudicial.es/cgpj/es/Causa-especial-20907-2017/Guia-informativa/

PODER JUDICIAL, ESPAÑA. Nota informativa [on-line]. Sala de Prensa, 14. 10. 2019 [cit. 3. 7. 2020]. Dostupné z:http://www.poderjudicial.es/portal/site/cgpj/menuitem.65d2c4456b6ddb628e635fc1dc432ea0/?vgnextoid=519192ec3c8cd610VgnVCM1000006f48ac0aRCRD&vgnextfmt=default&vgnextlocale=es_ES

STS, Sala de lo Penal. Sentencia núm. 459/2019 ze dne 14. října 2019.   

Rozsudek SD EU ze dne 19. prosince 2019, Junqueras, C‑502/19, ECLI:EU:C:2019:1115.

RTVE.es. Volver al Supremo, el Constitucional o Estrasburgo, nuevas vías judiciales tras la sentencia del 'procés' [on-line]. RTVE.es, 14. 10. 2019 [cit. 1. 7. 2020]. Dostupné z: https://www.rtve.es/noticias/20191014/volver-supremo-constitucional-estrasburgo-nuevas-vias-judiciales-tras-sentencia-del-proces/1981556.shtml

Příloha 1: Přehled odsouzených s výší trestů udělenou a navrhovanou

Autor: Mgr. Petra Měšťánková, Ph.D.
Zdroj přílohy č. 1: Autorka na základě Cuadro de Delitos y penas