Pod pojmem odborník si lze představit mnoho rozličných konkrétních osob, občanský zákoník je nám při objasnění tohoto pojmu nápomocen svým § 5 odstavcem prvním, byť, jak je to pro nový občanský zákoník příznačné, je k uchopení jeho obsahu třeba jisté dávky fantazie. Odborník by tak měl být prostě schopen „jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena.“1 Jeho schopnosti, znalosti a dovednosti musí odpovídat průměrné míře obvyklé pro jeho povolání či stav. S tímto spojená ochrana dotčených osob je logická a žádoucí, neboť kdo vstupuje do vztahu s odborníkem, jedná s důvěrou v jeho schopnosti.2 Za odborníka je mými kolegy považována jednak osoba, která má k provádění určité činnosti oprávnění či licenci, jednak osoba, které sice ani oprávněním ani licencí nedisponuje, avšak sama sebe za odborníka považuje a takto se také před třetími osobami prezentuje (např. v rámci reklamy) a konečně i osoba, která se za odborníka vydává ve vztahu ke konkrétní třetí osobě, byť opět jakékoliv oprávnění v držení nemá.3 Jednoduše pak lze říci, že odborníkem je osoba, která disponuje zvláštními znalostmi.4 Zkušenosti z Rakouska ukazují, že tento pojem je třeba vykládat velice široce. Zde se za odborníka, na kterého dopadají příslušná ustanovení občanského zákoníku, považují např. doktoři, zdravotní sestry, advokáti, notáři, daňoví poradci, obchodníci, živnostníci, stavitelé, stolaři, maséři či horští průvodci.5 V souvislosti s osobou odborníka pak není možno zapomenout na § 2914 občanského zákoníku, dle kterého bude za škodu odborník odpovídat i v případě, způsobí-li ji jeho zmocněnec, zaměstnanec či jiný pomocník.6 Toto pravidlo může nalézt uplatnění např. u znaleckých ústav či poradenských společností, a to při škodě způsobené osobou vystupující v pozici statutárního orgánu, zaměstnancem či osobou spolupracující. Samozřejmě by toto pravidlo mělo přinášet vyšší šanci na uspokojení pohledávky poškozeného.
Občanský zákoník rozlišuje informaci a radu, kdy jim pro naplnění odpovědnosti přisuzuje odlišné vlastnosti – neúplnost, nesprávnost a dokonce škodlivost. Jedná se k o kvalifikační měřítka, kterými musí informace či rada být nadána již v okamžiku udělení rady či poskytnutí informace. Komentář, který by měl posloužit k vysvětlení a rozlišení nadepsaných pojmů, je poměrně stručný: „Informací rozumíme určité sdělení, obsah zprávy. Radou pak zvláštní informaci, jejímž účelem je druhému ulehčit rozhodování, jak zařídit své záležitosti, aby dosáhl určitého výsledku.“7 Jsem přesvědčen, že v kterémkoliv jiné odborné publikaci by tyto definice mohly být takřka ve stejném znění zcela opačné, kdy by jiné osoby (ať již laici, či osoby v právu vzdělané) mohly přinést své vlastní definice a vysvětlení. Pro zaměnitelnost těchto běžně používaných pojmů je možno uvažovat nad tím, že jejich rozlišení v zákoně je nadbytečné. Stejně tomu tak může být i u rozlišujících adjektiv neúplnost, nesprávnost a škodlivost. Jelikož se nacházíme v části občanského zákoníku výhradně se věnující vzniku škody a její náhradě, k odpovědnosti za škodu by muselo stačit podání škodlivé informace nebo rady, tedy informace nebo rady, jejíž poskytnutí je adresátovi schopno způsobit škodu, aniž by to bylo v zákoně výslovně uvedeno. Takovouto specifikaci ostatně nenalezneme ani v jiných ustanoveních občanského zákoníku (příkladmo: § 2927 odst. 1 občanského zákoníku stanoví, že „kdo provozuje dopravu, nahradí škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu,“8 kdy není třeba blíže specifikovat, že se odpovídá pouze za provozování „škodlivé“ dopravy, tedy té, která může způsobit škodu, neboť se jedná o zcela základní, nenahraditelnou a pojmovou součást institutů škoda, odpovědnost za ni a její náhrada). Pokud se však již tolik zaobírám slovním spojením „škodlivá rada,“ dovolím si vypůjčit názor kolegů, kteří za tuto považují „radu, u které při vynaložení odborné péče nešlo rozumně očekávat s ohledem na účel a dobu, ve které byla učiněna, že povede k očekávanému cíli.“9
Jelikož je ke vzniku škody třeba naplnění dalšího znaku této speciální skutkové podstaty – úplatnosti, zásadně bude mezi škůdcem a poškozeným existovat určitý vztah, který bude nejčastěji založen smlouvou. Nutno však upozornit, že odborník poskytující radu či informaci nemusí za škodu odpovídat pouze svému smluvnímu partnerovi. Jsem přesvědčen, že i nyní je možno aplikovat závěry poměrně dávné judikatury, mezi kterou spadá např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7.9.1949, sp. zn. Rv 788/48, ve kterém je pojednáváno o odpovědnosti znalců za posudek, na základě kterého došlo ke vzniku škody na straně osob, které jej nepoptaly („Náhrada škody podle ustanovení § 1299 obecného zákoníku občanského z roku 1811 náleží také poškozenému, který nebyl se škůdcem ve smluvním poměru.“10). V rozporu s tím pak dle mého není ani závěr, že „nárok na odškodnění podle prvé věty § 1300 obč. zák. předpokládá, že rada byla udělena na základě smlouvy.“11). Pod pojmem odměna však není možno chápat výlučně přímé peněžité plnění, avšak jakoukoliv výhodu, kterou poskytnutí informace či rady přináší. Zde bychom tedy mohli hovořit spíše o zištnosti, než úplatnosti.12 Jednoduše řečeno – rada musí být poskytována v očekávání určitého protiplnění.13 Mám za to, že odměna nemusí pocházet ani přímo od poškozeného, avšak tato se do sféry škůdce může dostat zprostředkovaně (typické to bude např. pro vztah lékař-pacient, kdy úplata za lékařský zákrok je hrazena prostřednictvím zdravotního pojištění, které však sám pojištěný nakonec ani sám platit nemusí).
K úplnosti pojetí tohoto tématu dodávám, že při posouzení, zda-li došlo ke vzniku odpovědnosti za škodu způsobenou informací nebo radou je třeba respektovat i ostatní ustanovení občanského zákoníku. Došlo-li by k tomu, že by informace byla neúplná či nesprávná, případně by byla poskytnuta rada škodlivá, došlo by k rozkolu mezi očekáváním poškozeného o bezvadnosti rady či informace a jednoduše by tedy tento mohl uplatnit práva a nároky plynoucí z vad (v současnosti upraveno v § 1914 a násl. občanského zákoníku). Je třeba pamatovat na to, že prioritu před náhradou škody mají právě práva z vad a teprve nelze-li na základě těchto práv dosáhnout uspokojení nároků poškozeného, nastupuje na scénu náhrady škody (tedy včetně předmětného § 2950 občanského zákoníku). Vyloučen nemůže být ani souběh obou institutů, a to v situaci, kdy práva z vad nepokryjí veškeré oprávněné nároky poškozeného. Takto např. může být škůdcem poskytnuta rada nová, tentokráte již bezvadná, avšak tento bude zároveň s ohledem na škodlivost původní rady povinen k náhradě z tohoto důvodu vzniklé škody.
Pokud pohlédneme do historie právních předpisů regulujících občanské právo, je třeba konstatovat, že v průběhu dějin zákonodárce k tomuto tématu přistupoval různorodě. Jak jsem již konstatoval, předchozí občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb.) tuto záležitost výslovně neřešil, poškozený však jistě měl možnost se svého práva na náhradu škody domoci prostřednictvím obecné a všeobecné klauzule, na základě které je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodě.14 Totéž se pak týká zákona č. 141/1950 Sb., kdy rovněž nevyučuji vznik odpovědnost za škodu způsobenou radou a uplatnění její náhrady dle obecných ustanovení. Zde se nabízí § 337 – „Kdo úmyslně nebo z nedbalosti poškodí jiného porušením závazku nebo jiné právní povinnosti, je povinen škodu nahradit.“15. Pokud však zabrousíme do obecného zákoníku občanského (zákon č. 946/1811 Sb.z.s.), výslovné ustanovení týkající s daného tématu již k nalezení je. Toto pravidlo se skrývá v části týkající se škody způsobené zaviněně znalcem, kde výslovně bylo stanoveno, že „kdo se veřejně hlásí k úřadu, k umění, k živnosti nebo řemeslu; nebo kdo bez nutnosti dobrovolně převezme jednání, jehož provedení vyžaduje zvláštních uměleckých znalostí nebo neobyčejné píle, dává tím najevo, že důvěřuje své nutné píli a potřebným neobyčejným znalostem; musí tedy státi za jejich nedostatek. Věděl-li však ten, kdo mu jednání svěřil, o nezkušenosti jeho; nebo mohl-li při obyčejné opatrnosti věděti, je zároveň posléze uvedený vinen nedopatřením“16 a zejm. pak v paragrafu následném (§ 1300), dle kterého „znalec jest i tehdy zodpovědný, udělí-li nedopatřením za odměnu škodlivou radu v záležitostech svého umění nebo vědy.“17 Porovnáme-li ustanovení obecného zákoníku občanského se současnou právní úpravu, dospěje k závěru, že v tomto případě je z historické předlohy jednoznačně vycházeno. Již prvotní občanský zákoník totiž zahrnoval veškeré podstatné současné aspekty odpovědnosti za škodu způsobenou radou – osobu odborníka, který odpovídá za způsobenou škodu, škodlivou radu (zde tedy bez současného rozšíření o neúplnou a nesprávnou informaci) a odměnu (odpovídající současnému chápání tohoto pojmu tak, jak jsem popsal výše, byť např. v rozhodnutí z roku 1931 se objevuje názor, že „první věta § 1300 obč. zák. nepředpokládá přímo radu úplatnou, nýbrž radu na základě smlouvy mezi rádcem a poškozeným.“18). Rozdílem oproti současné právní úpravě však je povaha této odpovědnosti v jejím dřívějším podání, neboť tato byla chápána jako odpovědnost subjektivní, tedy odpovědnost za zavinění. To lze jednoduše dovodit začleněním slova „nedopatření“ do § 1300, kdy tento pojem je možno zaměnit za nedbalost.19 To ostatně potvrzuje i tehdejší judikatura: „K opodstatnění nároku dle § 1300 obč. zák. vyhledává se aspoň nedopatření škůdcovo.“20. § 1299, který se věnuje obecné odpovědnosti odborníků, pak posoudíme jako odpovědnost objektivní (nikoliv za zavinění), s možností přenesení odpovědnosti za vlastní škodu na poškozeného, pokud tento o nedostatcích na straně odborníka věděl.
Jak vidno z výše uvedeného, zákonodárce se zákoníkem účinným od 1.1.1812 při přijetí současné úpravy inspiroval, čímž překonal poměrně dlouhé období, v rámci kterého poškození nebyli chráněni takto výslovně a kauzálně. Obecný zákoník občanský dodnes nachází své uplatnění např. v Rakousku. I nadále zde odpovědnost za radu nalezneme v § 1300, a to v následujícím doslovném znění: „Ein Sachverständiger ist auch dann verantwortlich, wenn er gegen Belohnung in Angelegenheiten seiner Kunst oder Wissenschaft aus Versehen einen nachtheiligen Rath ertheilet. Außer diesem Falle haftet ein Rathgeber nur für den Schaden, welchen er wissentlich durch Ertheilung des Rathes dem Anderen verursachet hat.“21 Byť tato právní úprava pochopitelně odpovídá současnému jazyku, její duch a základní znaky přesně odpovídají původní úpravě. Slovo „nedopatření,“ které toto ustanovení nadále obsahuje, dle mého názoru odkazuje na nedbalost nevědomou (byť tedy v rozhodnutí Nejvyššího rakouského soudu je možno nalézt i poměrně nepochopitelná závěr, který jde proti výslovnému znění zákona, že škůdce odpovídá pouze za škodu způsobenou úmyslně (v tomto případě byl rádcem zaměstnanec banky22). Z tohoto tedy vyplývá, že i dle v současnosti praktikovaného všeobecného zákoníku občanského, se v případě odpovědnosti za radu jedná o odpovědnost subjektivní. Dlouhodobá aplikace tohoto ustanovení v předmětném znění je navíc dokladem o správnosti mého nadepsaného názoru o zbytečném rozšiřování této skutkové podstaty o pojmy informace a její nesprávnost a neúplnost. Co se týče názoru rakouské judikatury k tomuto institutu se pojící, není možno opomenout závěr, že pokud je škodlivou radou dotčena třetí osoba, která nevstoupila ve vztah s rádcem, může se náhrady vzniklé škody domáhat přímo proti osobě, která radu poskytla. Přímý vztah mezí poškozeným a rádcem tak není vyžadován (to se týče § 1300, přímý vztah je vyžadován v případě odpovědnosti dle § 1299, zde zase za základní předpoklad odpovědnosti není vyžadována úplatnost). Stejně tak je poukazuji na vyloučení (a tedy právní irelevanci) jednostranného a rovněž i smluvního ujednání vylučujícího odpovědnost za škodu způsobenou radou.23 Takovéto ujednání bude tedy dle rakouského práva neúčinné.
V německém občanském zákoníku (BGB) je možno obdobné ustanovení nalézt v § 839a (v doslovném znění: „Erstattet ein vom Gericht ernannter Sachverständiger vorsätzlich oder grob fahrlässig ein unrichtiges Gutachten, so ist er zum Ersatz des Schadens verpflichtet, der einem Verfahrensbeteiligten durch eine gerichtliche Entscheidung entsteht, die auf diesem Gutachten beruht.“24), který se však dle svého výslovného znění týká výlučně odpovědnosti soudních znalců, kteří odpovídají za škodu způsobenou úmyslně či z hrubé nedbalosti nesprávně zpracovaným posudkem, pokud škoda vznikla následkem soudního rozhodnutí vydaného na základě tohoto vadného rozsudku. Ke vzniku odpovědnosti za škodu je tak vyžadována minimálně hrubá nedbalost, za kterou německá judikatura považuje takové opomenutí, kterého se každý odborník musí vyvarovat, a které je jednoduše neomluvitelné.25 „Posudek je nesprávný, je-li objektivně špatný.“ Špatnost posudku nastává obzvláště v případě, kdy tento vychází z nesprávného či neúplného skutkového stavu, anebo pokud jsou ze správně zjištěného skutkového stavu učiněny nesprávné závěry.26 Poměrně značné požadavky jsou dle německého práva kladeny na samotné dotčené osoby, neboť tyto se mají v prvé řadě přičinit o to, aby škodlivost a nesprávnost znaleckého posudku byla odstraněna v rámci běžných právních prostředků, a pokud tak úmyslně či z nedbalosti neučiní, nárok na náhradu škody poškozeným nepřísluší (§ 839a odst. 2 ve spojení s § 839 odst. 3 BGB). Za tento „opravný prostředek je pak možno považovat např. i předložení vlastního – tentokráte bezvadného posudku,27 či žádost o výslech znalce v rámci soudního jednání.28 Znalci je tak dávána možnost napravit nedostatky znaleckého posudku ještě ve věci samé, což by mělo vést k zamezení případným budoucím sporům, jako je právě samo uplatnění pohledávky z titulu náhrady škody proti znalci. Dokud tedy původní řízení trvá, poškozená osoba zásadně nemá naléhavý právní zájem po znalci požadovat náhradu škody.29 Odpovědnost odborníka – soudního znalce se tedy dále omezuje, neboť tato na scénu nastupuje pouze v případě, že dotčená osoba využije dostupných právních prostředků, aniž by tyto vedly k napravení negativního stavu – nesprávného posudku. Pokud však již ke vzniku škody skutečně dojde, a tato je nahrazována, může se jednat o poměrně značné částky. Takto např. soud v Saarbrückenu rozhodl o povinnosti znalkyně zaplatit náhradu v částce 50.000,-EUR,30 přičemž nesprávný posudek byl podán ve věci péče o děti a jejich zneužívání ze strany poškozeného.31 Dle názorů osob věnujících se německému právu tato odpovědnost analogicky dopadá i na znalce, jejichž služeb se dotčená osoba rozhodla využít sama bez přičinění a zásahu soudu (můžeme hovořit o tzv. soukromém znaleckém posudku).32 Dané ustanovení dokonce nedopadá pouze na znalce, kteří jsou certifikováni, registrováni či získali jakékoliv státní či jiné úřední povolení, avšak i na znalce, kteří se za znalce v konkrétním oboru sami označují, a to s ohledem na své znalosti, zkušenosti a dovednosti.33 Aplikace tohoto ustanovení byla judikaturou dále rozšířena o odpovědnost znalce za vadný posudek předložený státnímu zástupci v rámci šetření skutečností, zda-li byl spáchán trestný čin.34 Tato odpovědnost je dle německého práva i přes nadepsaná rozšiřování judikaturou co do jeho adresáta dosti omezena. Obecně přijatelným závěrem pro tuto odpovědnost je názor, že nikoliv každý nepoužitelný znalecký posudek musí být nutně spojen se závěrem, že jeho využitím vzniká škoda, neboť tato jeho nepoužitelnost může být dána mnohými jinými důvody, než je jeho nesprávnost.35 To nastane např. v případě, kdy znalec překročí poptávku osoby, pro kterou znalecký posudek zpracovává, či v tomto odpovídá na jinou otázku, než která dle zadání měla být vlastně zjištěna.36 V tomto směru tedy k analogickému rozšíření této právní úpravy nedošlo.
Výše v textu této kapitoly jsem se již plně věnoval odpovědnosti za škodu způsobenou radou, a to i ve vztahu k zahraniční právní úpravě. Věřím, že případný čtenář bude po přečtení nadepsaných řádků obohacen.
Advokáti jsou (by měli být odborníky) v oblasti práva (tedy v oblasti svého vědění), středobodem jejich činnosti je poskytování informací a rad (jedna v zákoně o advokacii z výslovně zmíněných forem poskytování právních služeb). Rady advokáti poskytují zásadně za úplatu. Na první pohled by se tak mohlo zdát, že ustanovení skrývající se v § 2950 nového občanského zákoníku přesně dopadá na poskytování rad advokáty. Je tato prvotní myšlenka skutečně založena na reálných základech? Jak obstojí nový občanský zákoník v konkurenci s úpravou odpovědnosti za škodu dle zákona o advokacii? Jaký bude vztah čistě soukromoprávního předpisu (občanský zákoník), s předpisem spíše veřejnoprávní povahy (zákon o advokacii)? Expertní skupina Komise pro aplikaci nové civilní legislativy při Ministerstvu spravedlnosti má v těchto otázkách jasno. Takto ve svém stanovisku č. 29 ze dne 25.6.2014 dospívá k jednoznačnému závěru, že odpovědnost za škodu advokátů se řídí primárně zákonem o advokacii, neboť tento zákon řeší tuto otázku jinak (oproti občanskému zákoníku) a uplatní se tedy zásada lex specialis derogat legi generali.36 Jsem však přesvědčený, že zákon o advokacii není jako celek zákonem speciálním k novému občanskému zákoníku. Oba předpisy upravují zcela odlišné právní oblasti a vztahy. Použití tohoto argumentu bez dalšího je tedy dle mého názoru poměrně krátkozraké a možná i alibistické. Nemohu popřít, že občanský zákoník bude jistě všeobecně chápán jako subsidiární předpis k široké mase právních vztahů, nicméně takto paušálně nelze nadepsanou zásadu použitou komisí aplikovat paušálně. Je samozřejmé, že souladně s občanským zákoníkem budou posuzovány základní aspekty odpovědnosti za škodu, je však otázkou, zda-li je možno zásadu o speciálnosti právních předpisů možno vztáhnout na celý zákon o advokacii. I § 2950 upravující odpovědnost za škodu způsobenou radou je totiž vůči obecné regulaci odpovědnosti za škodu v postavení speciálního ustanovení. Pokud bych se tedy bezvýhradně přiklonil k názoru komise a použil touto zmiňovanou zásadu, je předmětné ustanovení občanského zákoníku ustanovením speciálním ke zbylé části tohoto předpisu, avšak zároveň subsidiárním k úpravě obsažené v zákoně o advokacii. Takovéto chápání tohoto problému mi již tolik logické a zřejmé nepřipadne. Navíc – výkonem advokacie není jen poskytování právních rad, kdy se jedná o pojem nepoměrně širší (vizte § 1 odst. 2 zákona o advokacii). Pokud bychom tedy stejně jako nadepsaná komise chtěli použít zásadu lex specialis derogat legi generali, měli bychom se zamyslet nad tím, zda-li po její hlubší analýze dospějeme k závěru, že občanský zákoník sice bude použit jako předpis subsidiární pro obecné otázky odpovědnosti za škodu, kdy odpovědnost advokátů dle zákona o advokacii bude jako speciální využita přednostně, avšak pro případ jedné z forem poskytování právních služeb – udílení rad – se jako speciální úprava opět uplatní § 2950 občanského zákoníku. Nedá se říci, že by se jednalo o systémové řešení, avšak přistoupím-li k logice, se kterou tuto záležitost striktně a jednoznačně ohodnotila předmětná komise, k jinému závěru ani dojít nemohu.
Pokud se tímto problém budu zaobírat z jiného úhlu pohledu, stejně tak by oproti názoru komise závěr o přednosti občanského zákoníku před zákonem o advokacii mohl být postaven na zásadě jiné – tentokráte lex posterior derogat priori. Samozřejmě je třeba akceptovat, že použijeme-li teleologického výkladu ve vztahu k přijetí nového občanského zákoníku, chtěl-li by zákonodárce upřednostnit v otázce odpovědnosti za škodu tento právní předpis před zákonem o advokacii, nebylo pro něj nic jednoduššího než zrušit jeho příslušná ustanovení a odpovědnost za škodu způsobenou radou poskytnutou advokátem zcela přenést na občanský zákoník. Na druhou stranu – advokáti by měly být brány za osoby práva perfektně znalé, na které by se fakticky jakékoliv jiné osoby měly obracet, řeší-li problém spojený s právem. Klient do vztahu s advokátem vstupuje s naprostou důvěrou v jeho znalosti a schopnosti a bezvadné provedení požadované služby. Byť by odpovědnost advokáta byla skutečně odpovědností objektivní, tito mají možnost se jí prostřednictvím liberace vyhnout – tedy prokáže-li advokát, že újmě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které na něm lze požadovat.37 Nejsem si jist, jak je tento stav souladný s tím, že osoby odpovídající za svou radu dle § 2950 občanského zákoníku možnost liberace nemají. Tímto se tedy např. finanční poradci (pracující např. pro tolik oblíbené „Partners“) dostávají oproti advokátovi do nevýhodnější pozice, kdy jsou na ně kladeny vyšší nároky a požadavky. Jsem však přesvědčen, že by tomu mělo být právě naopak.
S ohledem na vše výše uvedené je dle mého názoru třeba tuto záležitost zkoumat komplexněji, nevzdávat její analýzu pouhým povrchním odkazem na prvoplánově se nabízející zásadu o nadřazenosti celého speciálního zákona nad právním předpisem subsidiárním.
Na závěr této části přikládám lehce absurdní otázku. Platí-li zásada ignorantia legis non excusat, může advokát svou radou vůbec způsobit škodu? Jelikož každý musí znát svá práva, měl by jakoukoliv vadu rady udělené advokátem odhalit, a škodě se tak vyvarovat. Neučinil-li by tak, povinnost škůdce k náhradě by se měla snížit či zcela vyloučit (vizte § 2918 občanského zákoníku). Takovýto výklad však zcela jistě bude považován za nesmyslný.
Cílem mé práce byla analýza § 2950 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, kterým byla po dlouhé odmlce do českého právního řádu začleněna výslovně stanovená odpovědnost za škodu způsobenou informací či radou poskytnutou nikoliv nezištně odborníkem, a to v oblasti jeho vědění či dovedností. Zaměření práce směřovalo k dopadu této novinky na zákon o advokacii a zde stanovenou odpovědnost advokáta za škodu, neboť tento je skutečně tím primárním odborníkem, který rady uděluje (a zásadně tak činí nikoliv bezplatně). Samozřejmě by bylo velice vhodné, aby závěr mé práce byl zcela jednoznačný a nezpochybnitelný, avšak kdokoliv, kdo zvládne mou práci přečíst až k těmto řádkům, bude nejspíše právem zaujat a bude tedy chápat, že právo ne vždy takové výsledky přináší. Mohl bych se sice přiklonit k nejsnadnějšímu řešení, které se i na první pohled nabízí a zcela tedy odmítnout vyžití občanského zákoníku pro jakoukoliv odpovědnost advokáta za škodu, a to pouhým odkazem na s oblibou používanou zásadu lex posterior derogat priori. I při aplikaci této zásady však lze dospět k závěru, že pro určitou část poskytování právních služeb – udílení rad, advokát dle pravidel stanovených v občanském zákoníku za případně vzniklou škodu odpovídat bude. Dokonce jsem výše nabídl i ten teoretický výklad, že se § 24 zákona o advokacii nyní již vůbec neuplatní.
Stejně tak je problematická i otázka určení, zda-li je v příslušném ustanovení občanského zákoníku upravována odpovědnost objektivní či subjektivní. Názory odborníků (kterých zatím není příliš mnoho) nejsou v této otázce jednotné, kdy kolegové, kteří zatím provedli nejhlubší analýzu, dospívají k závěru, že se jedná o odpovědnost subjektivní. V tomto však mezi námi ke shodě nedošlo, kdy mám já naopak za to, že se jedná o odpovědnost za výsledek, která ke svému naplnění nutně nevyžaduje zavinění, tedy že se jedná o odpovědnost objektivní. Že se mohu i v tomto závěru mýlit, přiznávám.
Jsem přesvědčen, že není zcela na škodu, pokud tato práce svému čtenáři nepřinese úplné a nezpochybnitelné odpovědi na otázky vztahující se k odpovědnosti advokátů za jejich radou způsobenou škodu ve světle právní úpravy, kterou sebou přinesl nový občanský zákoník, avšak přispěje k diskuzi nad těmito tématy.
JUDr. Vojtěch Mihalík