Nebude jistě nikterak překvapivým a objevným sdělením, že zákon č. 89/2012 Sb., (tzv. „nový“) občanský zákoník výrazným způsobem promluvil do značného množství právních situací. Takto by totiž mohla začínat jakákoliv práce tohoto předpisu se týkající, přičemž by takovýto úvod nebyl nikterak nepravdivým. I já ve svém článku podlehnu tomuto módnímu trendu a zpracuji téma, které má svůj základ právě v novém občanském zákoníku a bude se tak týkat změn a novinek, které tento právní předpis přinesl. Bez ohledu na uvedené si značný objem následujícího textu přivlastní zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, byť se jej přijetí nového občanského zákoníku zdánlivě ani nedotklo (v oblasti textu tento předpis doznal změn spíše kosmetických spočívajících v novém názvosloví – svéprávnost za způsobilost k právním úkonům či újma namísto škody apod.). Spojení občanského zákoníku a zákona o advokacii je dáno tím, že sám jsem advokátem a tento základní předpis upravující advokacii a její výkon mě musí zajímat, kdy mám zároveň v úmyslu zpracovat disertační práci na téma „Odpovědnost za škodu způsobenou radou“, která má primárně vycházet z jediného z několika tisíc paragrafů nového občanského zákoníku. Konkrétně se jedná o § 2950, dle kterého „kdo se hlásí jako příslušník určitého stavu nebo povolání k odbornému výkonu nebo jinak vystupuje jako odborník, nahradí škodu, způsobí-li ji neúplnou nebo nesprávnou informací nebo škodlivou radou danou za odměnu v záležitosti svého vědění nebo dovednosti. Jinak se hradí jen škoda, kterou někdo informací nebo radou způsobil vědomě.“1 Poskytování rad je jedním z výslovně vyjmenovaných způsobů poskytování právních služeb2 a integrální a nenahraditelnou součástí práce advokáta. S ohledem na novinku českého právní řádu spočívající ve výše uvedeném § 2950 mohou vzniknout drobnější i závažnější otázky, polemiky či diskuze týkající se tohoto ustanovení a jeho vztahu a dopadu na odpovědnost advokátů za škodu. Mezi zajímavé body bádání bude patřit určení, zda-li je odpovědnost za radu dle občanského zákoníku odpovědností subjektivní či objektivní a jestli se dané ustanovení použije subsidiárně či speciálně k zákonu o advokacii nebo dokonce vůbec, a zda-li některá z dotčených skupin osob (advokáti a subjekty regulované v otázce této odpovědnosti občanským zákoníkem) nebude bezdůvodně z(ne)výhodněna. Cílem této práce je pak tyto nastíněné otázky a stejně tak i další problémy, které při studiu této právní oblasti vyvstanou, zmapovat a pokusit se k nim zaujmout co možná nejvíce jasné stanovisko (tak jasné, jak jen zákonodárce a právo samo povolí). V obsahu práce pak samozřejmě nemůže chybět výklad a analýza jednotlivých shora naznačených institutů.
Byť v této pasáži budu s ohledem na smysl a charakter práce velice stručný, pár slov k základům právní odpovědnosti (za škodu) nutně musím připojit, a to zejm. s ohledem na níže rozebranou konfliktní a nejasnou otázku týkající se určení subjektivního či objektivního charakteru odpovědnosti za škodu způsobenou radou.
Odpovědností se obecně rozumí nutnost nést následky svého chování a jednání,3 neboli „povinnost snášet následky chování v rozporu se společensky akceptovanými normativními pravidly.“4 Právní odpovědnost může být (a často také je) definována jako sekundární (či sankční) právní povinnost, která na scénu nastupuje při porušení existující primární právní povinnosti.5 Dá se také použít definice, dle které „právní odpovědnost je uplatnění nepříznivých právních následků stanovených právní normou vůči tomu, kdo porušil právní povinnost.“6
Odpovědnost za škodu je pak jedním z různých druhů právní odpovědnosti (spolu s odpovědností za prodlení, za vady věci, za bezdůvodné obohacení apod.7).
Pro potřeby této práce je základním rozlišujícím prvkem pro kategorizaci odpovědnosti za škodu zavinění, které je základním prvkem subjektivní stránky odpovědnosti. U odpovědnosti subjektivní (za zavinění) se zkoumá, zda-li škůdce škodlivý následek zavinil (z nedbalosti či úmyslně), u odpovědnosti objektivní právo zavinění jako podmínku vzniku odpovědnosti nevyžaduje.8 Zde se jedná o tzv. odpovědnost za výsledek. U objektivní odpovědnosti tak zcela schází subjektivní stránka a stránka objektivní je zásadně omezena na protiprávní stav (oproti protiprávnímu jednání, škodlivému následku a příčinné souvislosti u odpovědnosti subjektivní). Z odpovědnosti objektivní se logicky nelze exkulpovat (neboť zavinění pro vznik této odpovědnosti není vyžadováno), avšak je možno se liberovat (čímž dochází ke zmírnění tvrdosti právní úpravy), a to v případech, kdy škoda nemohla být odvrácena, překonána či předvídána.9 Pokud ani tato možnost zákonodárcem není dána, hovoříme o objektivní odpovědnosti absolutní.
Na úvod této kapitoly považuji za vhodné pro připomenutí a úplnost připojit ty nejzákladnější definice poskytování právních služeb a výkonu advokacie se týkající. Není třeba k tomuto přistoupit jinak než citací příslušného ustanovení zákona o advokacii: „Poskytováním právních služeb se rozumí zastupování v řízení před soudy a jinými orgány, obhajoba v trestních věcech, udělování právních porad, sepisování listin, zpracovávání právních rozborů a další formy právní pomoci, jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu.“10 Tento výčet je toliko příkladný. Pod pojmem výkon advokacie se pak rozumí poskytování právních služeb advokáty.11
Základním předpokladem pro vznik odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou jeho klientovi je pochopitelně určitý právní vztah mezi těmito osobami. „Na jedné straně vystupuje advokát, jako osoba poskytující právní služby, na druhé straně vztahu pak klient, jako osoba, jíž jsou právní služby poskytovány.“12 Na vztah advokáta s klientem zásadně dopadají pravidla upravující smlouvu příkazní, kterou aktuálně nalezneme v § 2430 až § 2444 občanského zákoníku (Dříve bych na tomto místě zmínil rovněž smlouvu mandátní, kterou však aktuální právní řád výslovně nenabízí.). Při určení práv a povinností klienta a advokáta je tedy třeba zavítat i do občanského zákoníku. V příslušných ustanoveních však nenalezneme výslovná ustanovení o odpovědnosti příkazníka (v tomto případě advokáta) za škodu způsobenou příkazci (tedy klientovi) a zde se tedy uplatní obecná ustanovení hlavy třetí občanského zákoníku, pokud tedy nedospějeme k závěru, že tato budou vyloučena speciální úpravou obsaženou v příslušných částech zákona o advokacii.
Nad výše uvedeným zatím není třeba déle prodlévat a je možno přistoupit přímo k odpovědnosti advokáta za škodu, kterou způsobil při výkonu advokacie. Pro takovouto situaci § 24 odst. 1 stanovuje, že „advokát odpovídá klientovi za újmu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie.“13.] Pro advokáta a jeho povinnost k náhradě vzniklé škody je dále rozhodující odstavec čtvrtý téhož paragrafu, který zakotvuje možnost liberace, prokáže-li škůdce, že újmě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které na něm lze požadovat.14.Odpovědnost advokáta za škodu dle zákona o advokacii je možno shrnout poměrně jednoduše a jednoznačně: jedná se o speciální úpravu založenou na principu objektivní odpovědnosti (což je většinově přijímaný názor, k tomuto např. již mnohokráte opakovaný závěr Nejvyššího soudu: „Odpovědnost advokáta za škodu je tzv. objektivní odpovědností; advokát tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho zavinění.“15). K prezentování opačného názoru ojediněle také dochází, kdy např. autoři komentáře k novému občanskému zákoníku bez bližšího vysvětlení konstatují, že „povinnost k náhradě újmy je v případě těchto zvláštních předpisů konstruována sice za zavinění, ale k exkulpaci musí být prokázána velmi vysoká míra péče, což tato pravidla činí velmi přísnými.“16
Pro posouzení advokátovy odpovědnosti se (opět) dle většinového názoru nepoužije úprava obsažená v občanském zákoníku, avšak pouze ta speciální zakotvená v zákoně o advokacii, pochopitelně se však musí uplatnit minimálně obecná ustanovení vzniku odpovědnosti za škodu se týkající (škoda, příčinná souvislost, jednání apod.), což vyplývá již ze základní právní teorie.17 Objektivní odpovědnost pak netřeba již znovu představovat, jelikož zde ke vzniku povinnosti k náhradě není přihlíženo k zavinění, z této odpovědnosti se není možno vyvinit. Jediný způsobem, jak se odpovědnosti za škodu zprostit, pak nalézáme ve výše citovaném odstavci čtvrtém § 24 zákona advokacii – nemožnost zabránit vzniku újmy ani přes vynaložení veškerého požadovatelného úsilí. Mimo výslovně stanovenou možnost liberovat se z odpovědnosti, právě prostřednictvím tohoto ustanovení dospíváme k závěru, že odpovědnost advokáta je odpovědností objektivní, neboť se jedná o úpravu pro tento druh odpovědnosti typickou, zákonodárcem zcela běžně využívanou.
Odpovědnost advokáta za škodu pochopitelně není možno zjišťovat na základě pouhého odkazu na úspěch či neúspěch ve sporu,18 neboť k negativním výsledkům prostě dochází a jedná se o standardní a nedílnou součást fakticky každého řízení (takřka v každém sporu je jeden z účastníků spokojen a ten druhý nikoliv). Advokát tak odpovídá pouze za škodu, která vznikla, postupoval-li odborně nesprávně, čehož přímým důsledkem vznikla klientovi škoda.19 Neboli: „Předpoklady odpovědnosti advokáta za škodu jsou pochybení při výkonu advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi chybným výkonem advokacie a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady byly splněny současně.“20. Na příkladu soudního řízení možno poukázat na vztah vzniklé škody a činnosti advokáta: „Příčinná souvislost mezi porušením povinnosti advokátem při výkonu advokacie a vznikem škody je dána tehdy, jestliže nebýt pochybení advokáta, byl by jeho klient (poškozený) v soudním řízení (zcela nebo zčásti) úspěšný.“21. Ve vztahu k vymáhání pohledávek je třeba poukázat, že „obecně platí, že advokát odpovídá svému klientovi za ztrátu pohledávky, kterou by klient – nebýt pochybení advokáta při poskytnutí právní služby – od svého dlužníka vymohl, tedy že by klient nejen ve sporu se svým dlužníkem u soudu uspěl, ale též, že by od svého dlužníka požadované plnění obdržel, popř. pohledávku proti němu by vymohl.“22. Naproti tomu „podmínkou vzniku odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou tím, že advokát neuplatnil řádně a včas nárok klienta u soudu, v důsledku čehož se klientův nárok promlčel, není, aby proběhlo soudní řízení, ve kterém by klientův dlužník námitku promlčení uplatnil.“23. Toliko za pomoci příkladů k objasnění příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nesprávným postupem advokáta při poskytování právních služeb.
Při zkoumání, zda-li činnost advokáta skutečně vadná byla, je třeba opustit § 24 zákona o advokacii a zabrousit do těch částí tohoto předpisu, ve kterých jsou upravována práva a pochopitelně zejm. povinnosti advokátů. Tyto jsou zahrnuty zejm. do třetí části předmětného zákona, přičemž z jejího značně rozměrného obsahu je třeba vybrat ty povinnosti týkající se vztahu advokáta a klienta (a poskytování právní služby takovému klientovi). Hned v § 16 příslušného zákona jsou pak shrnuty povinnosti nejdůležitější (s čímž souhlasí i Nejvyšší soud: „Podmínku, že výkon advokacie nebyl advokátem činěn řádně, je třeba posuzovat z hlediska ustanovení § 16 zákona o advokacii.“24). Odstavec první tohoto ustanovení přikazuje advokátovi „chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny.“ Limitem jsou pokyny klienta a nad rámec těchto pokynů pak právní a stavovské předpisy.25 Odstavec druhý uvedené doplňuje zakotvením povinnosti čestného a svědomitého jednání advokáta a pokynu k důslednému využívání všech zákonných prostředků a ostatně fakticky všeho, co sám dle svého přesvědčení považuje za prospěšné pro klienta.26 Jak již však bylo uvedeno, celá hlava třetí zákona o advokacii ve svých ustanoveních obsahuje povinnosti, které je advokát povinen dodržovat. Samozřejmě ve vztahu k tomuto tématu není třeba polemizovat např. nad používáním taláru.27, nicméně do okruhu povinnosti, jejichž porušením může vzniknout klientovi škoda, lze zcela jistě zařadit povinnost k mlčenlivosti28 či povinnost odmítnout poskytováni právních služeb.29
Jak bylo pojednáno již výše, odpovědnost advokáta je zásadně považována za odpovědnost objektivní. To znamená, že zavinění advokáta (úmysl či nedbalost ležící na jeho straně) není pro vznik odpovědnosti podstatné, nicméně tato odpovědnost zároveň není absolutní a je možno se z ní liberovat.
Při zjišťování odpovědi na otázku, zda-li konkrétní osoba bude skutečně muset vzniklou škodu nahradit, je v případě objektivní odpovědnosti postupováno tak, že teprve tehdy, prokáží-li se všechny předpoklady odpovědnosti za škodu, musí se soud zabývat případnými liberačními důvody vedoucími k úplnému či částečnému zproštění odpovědnosti30. Je nicméně třeba rovněž akceptovat, že v rámci posuzování této záležitosti není možno zapomenout na to, že „na advokáta nelze klást nepřiměřené požadavky, např. aby v situaci, kdy určitá právní otázka je v právní teorii i praxi sporná, předjímal budoucí vyřešení takové otázky judikaturou vyšších soudů.“31 Posouzení toho, zda-li advokát postupoval řádně či nikoliv, není otázkou jednoduchou, jak by se na první pohled mohlo zdát. Mimo jiné je třeba pamatovat na právo na obhajobu, které je základní podmínkou spravedlivého procesu. „Proto není obecný soud oprávněn posuzovat „kvalitu“ obhajoby či „nečinnost“ obhájce, neboť jemu nelze upřít právo na volbu procesní taktiky, jíž zamýšlí svůj záměr v řízení před soudem prosadit; opak by totiž znamenal očividný zásah státní moci do ústavně zaručeného základního práva na obhajobu a případně též jistou – zřetelně nežádoucí a především ústavně nepřípustnou – formu státní kontroly nad jeho výkonem.“32 Zcela logickým je pak závěr, že „nesprávný výkon advokacie spočívající např. v nevhodně zvoleném způsobu uplatňování práv klienta v soudním řízení je přitom třeba posuzovat vždy s přihlédnutím k okolnostem daného případu a charakteru pochybení.“ Jako příklad je pak uveden rozdíl mezi zastáváním zcela relevantně vyargumentovaného názoru, byť později odmítnutého a opožděným podáním opravného prostředku.33
Samozřejmé je, že poškozený prokazuje skutečnosti podstatné pro posouzení samotného vzniku a existence odpovědnosti za škodu (porušení povinností ze strany advokáta, vznik škody a příčinnou souvislost mezi těmito atributy), kdy se tato osoba musí postarat o naplnění svého břemene důkazního a teprve poté nastupuje na „scénu“ sám advokát, který prokazuje důvody znamenající zproštění odpovědnosti.34
Jak se seznámíme později s odpovědností za poskytnutou radu či informaci dle občanského zákoníku, předběhnu, když sdělím, že zde je pro vznik odpovědnosti třeba, aby rada či informace byla poskytnuta nikoliv nezištně. Toto pravidlo se však v případě odpovědnosti advokátů dle jejich mateřského předpisu neuplatní, neboť „pro posouzení odpovědnosti advokáta za škodu podle § 24 odst. 1 zákona o advokacii není rozhodující, zda právní služba byla advokátem poskytnuta za odměnu; podstatné je, zda šlo o vadný výkon advokacie. Je zřejmé, že pravidlo o úplatnosti výkonu advokacie je pravidlem dispozitivním (srov. formulaci „zpravidla“ v § 22 odst. 1 zákona o advokacii), a zákon o advokacii tak předpokládá případy, i když výjimečné, kdy může být advokacie vykonávána také bezúplatně. Případem objevujícím se v praxi je dobrovolné poskytování právních služeb advokáty tzv. „pro bono“, tj. pro veřejné dobro, k zajištění práva na právní pomoc nemajetným jako nedílného atributu právního státu. Nelze vyloučit ani jiné pohnutky advokáta k bezúplatnému poskytování právních služeb; například bezúplatné zastupování klienta v zájmu šíření svého „dobrého jména“ za účelem získání další klientely, jestliže se jedná o právně či společensky významnou kauzu, apod. Podstatné je, že vzájemný vztah mezi advokátem a jeho klientem je ovládán zásadou smluvní volnosti, která umožňuje dohodu, že v konkrétním případě budou právní služby poskytovány bezúplatně. Samotný fakt bezúplatnosti pak pro takto poskytované právní služby neznamená ztrátu jejich charakteru jako výkonu advokacie, pokud se jedná o právní služby poskytované advokátem v souvislosti (s věcným vztahem) k jeho podnikání („advokátní praxi“). Úplatnost tedy nelze považovat za nutnou podmínku pro posouzení činnosti jako výkonu advokacie.“35 Spolu s tímto názorem Nejvyššího soudu k otázce úplatnosti ve vztahu ke vzniku odpovědnosti advokáta za škodu (se kterým se plně ztotožňuji), opustíme tuto kapitolu a přeneseme se k odpovědnosti za škodu způsobenou radou upravenou v občanském zákoníku.
Byť již v úvodu práce byla citována definice toho institutu, na tomto místě se dopustím jejího zopakování. Dle § 2950 občanského zákoníku ten, „kdo se hlásí jako příslušník určitého stavu nebo povolání k odbornému výkonu nebo jinak vystupuje jako odborník, nahradí škodu, způsobí-li ji neúplnou nebo nesprávnou informací nebo škodlivou radou danou za odměnu v záležitosti svého vědění nebo dovednosti. Jinak se hradí jen škoda, kterou někdo informací nebo radou způsobil vědomě.“36 Byť se jedná o jediný, z jeho dikce jednoznačně vyplývá, že obsahuje dvě různé skutkové okolnosti odpovědnosti za škodu, kdy v prvním případě jde o škodu způsobenou odborníkem (což je pro mě vzhledem k tématu práce a zaměření na činnost advokátů stěžejní) a dále pak o škodu způsobenou kýmkoliv.
Nebude žádným překvapením, když připomenu, že předchozí občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb.) se touto právní záležitostí výslovně nezabýval. Důvodová zpráva nám tuto novodobou novinku a její zařazení do českého právního řádu příliš neobjasní. Je totiž lakonicky zmíněno, že „se jedná o standardní úpravu, která je civilnímu právu vlastní už od dob římského práva.“37 Zákonodárce tedy byl při obhajobě svého legislativního uvažování na slovo poměrně skoupý. Dle očekávání se k tomuto odborná veřejnost v rámci komentářů k novému občanskému zákoníku vyjádřila obšírněji, a proto také názory a poznatky mých kolegů při zpracování této části práce rád využiji. Pro potřeby této práce je zásadní kupříkladu již názor, že toto „pravidlo se neužije v těch případech, existuje-li zvláštní právní úprava, např. § 24 zákona o advokacii.“ Je-li tedy rada poskytnuta v souvislosti s výkonem advokacie, občanský zákoník nenalezne své uplatnění. Pokud však rada v souvislosti s výkonem advokacie poskytnuta není, je případný nárok na náhradu škody třeba skutečně posoudit dle předmětného § 2950 občanského zákoníku.[HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 – 3014). Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2014. s. 1676.] Mám však za to, že tento kategorický závěr tak jednoznačný není, čímž se budu dále zaobírat níže v textu následující kapitoly.
Rovněž se nabízí otázka, zda-li ke vzniku odpovědnosti je třeba újmu způsobit úmyslně či z nedbalosti, či se zaviněné jednání nevyžaduje. Jeden názor říká, že se jedná o odpovědnost objektivní, tudíž existence zavinění nemusí být vůbec zkoumána. K tomuto je dospíváno na základě přesvědčení, že speciální skutkové podstaty odpovědnosti za škodu by měly poškozenému zlepšit jeho právní pozici oproti ustanovením obecným, neboť v opačném případě by se tato speciální pravidla jednoduše neuplatnila, a to s odkazem na mnohem snazší a praktičtější využitelnost odpovědnosti za porušení smluvní povinnosti dle § 2913 občanského zákoníku.38 Velice zdařilý rozbor této odpovědnosti pak provedli kolegové Pavlů a Baier ve svém článku s příhodným (byť neoriginálním) názvem „Odpovědnost za škodu způsobenou informací nebo radou dle § 2950 NOZ“ publikovaným v časopisu Rekodifikace & Praxe. Za argument pro chápání této odpovědnosti jako odpovědnosti objektivní je použit systematický výklad, kterým hodnotíme zařazení této odpovědnosti do skupiny zvláštních druhů odpovědností, které jsou již tradičně řazeny pod odpovědnost objektivní, přičemž jejich účelem je zjednodušení postavení poškozeného (čemuž je u objektivní odpovědnosti dostáno právě absencí nutnosti dokládat a prokazovat zavinění na straně škůdce). Tento názor tedy odpovídá již výše vyřčenému. Naopak subjektivní charakter této odpovědnosti je dovozován ze slova „vědomě“ uvedeného v druhé skutkové podstatě tohoto ustanovení, kterým má být odkazováno na tento základní znak úmyslu a nedbalosti, kdy by tedy bylo nezvyklé, aby se v jednom ustanovení nacházela jak odpovědnost objektivní, tak i odpovědnost subjektivní. Dalším argumentem pro odpovědnost subjektivní je možno shledat i ve velice stručném textu důvodové zprávy k tomuto ustanovení (vizte výše), která odkazuje pouze na tradiční právní úpravu, nicméně právě tato (reprezentovaná všeobecným zákoníkem občanským) obsahuje odpovědnost založenou na principu subjektivním (zde je však tento oproti současné právní úpravě výslovně uveden). Pro nadepsané autory je také zarážející, že daná skutková podstat neobsahuje jakýkoliv liberační důvod a byla-li by tedy skutečně odpovědností objektivní, stala by se nepřiměřeně přísnou.39 Skutečností je, že jednoznačné vyřešení této záležitosti nám zákonodárce neumožnil. Tento sice v § 2895 občanského zákoníku slibuje, že „škůdce je povinen nahradit škodu bez ohledu na své zavinění v případech stanovených zvlášť zákonem,“40 nicméně v samotném textu občanského zákoníku v tomto rozlišení příliš důsledný není. Pro zamezení jakýchkoliv interpretačních potíží by přitom postačilo, kdyby informace o nepotřebnosti zavinění pro vznik odpovědnosti za škodu byla výslovně zanesena do všech skutkových podstat založených na objektivním principu. Vztah § 2895 a § 2950 občanského zákoníku tak je možno vykládat dvojím způsobem. Pokud bychom měli za to, že skutečně u každé dílčí skutkové podstaty založené na objektivním principu musí být uvedeno, že se o tento druh odpovědnosti jedná, pak by § 2950 skutečně obsahoval odpovědnost subjektivní (Avšak jak správně uvádějí autoři nadepsaného článku, např. v § 2925 občanského zákoníku je upravována škoda způsobená provozem zvlášť nebezpečným, což je typický představitel odpovědnosti založené na objektivním principu, přičemž ani zde se poznámka, že škůdce odpovídá za škodu bez ohledu na své zavinění, neobjevuje.41). Pokud se však na slovní spojení „v případech stanovených zvlášť zákonem“ zaměříme z jiného úhlu pohledu, nemůže nám ujít souvislost s pododdílem druhým hlavy třetí občanského zákoníku, který zahrnuje § 2920 až § 2950 (tedy i odpovědnost za škodu způsobenou radou), a který výslovně (dle svého názvu) obsahuje právě zvláštní ustanovení odpovědnosti za škodu se týkající. Zde se evidentně může jednat o úmysl zákonodárce takto paušálně označit veškeré skutkové podstaty založené na objektivním principu a nečinit tak zvláště v každé skutkové podstatě. Při tomto výkladu bychom se jednoznačně měli přiklonit k chápání této odpovědnosti jako odpovědnosti objektivní. Mám-li tedy na závěr této polemiky vyslovit svůj vlastní názor, domnívám se, že zákonodárce měl úmysl odpovědnost za poskytnutou radu postavit na principu objektivním. Nebylo-li by tomu tak, za logičtější bych považoval tuto záležitost do občanského zákoníku nezačleňovat vůbec. Odpovědnost založená na objektivním principu má primární cíl usnadnit poškozenému jeho úlohu při vymožení náhrady jemu vzniklé škody. Pokud by tento smysl a účel nebyl naplněn, takováto zvláštní skutková podstata by postrádala uplatnění, neboť by bylo vhodnější a jednodušší se náhrady škody domoci prostřednictvím odpovědnosti za porušení smluvní povinnosti (§ 2913), či zákonem stanovené povinnosti (§ 2910) ve spojení s příkazem předcházet vzniku škody (dle § 2900), a to bez komplikací přinášených speciálními skutkovými podstatami (kdy se v případě odpovědnosti za škodu způsobenou informací může jednat např. o prokazování, že rada byla poskytnuta odborníkem, že tato byla udělena za odměnu, či že tato byla nesprávná nebo neúplná). Nepřímo si při obhajobě svého názoru mohu pomoci i názorem akademiků, kteří poukazují právě na široké uplatnění objektivní odpovědnosti v soukromém právu, a to s odkazem na stále složitější společenské vztahy a s tím spojenou různorodou míru vzájemných povinností a oprávnění.42 V dalším textu této práce tedy budu vyházet z předpokladu, že v případě zkoumané odpovědnosti se jedná o odpovědnost objektivní. Samozřejmostí pak je základní vzorec odpovědnosti za škodu v tomto případě spočívající ve vzniku újmy, kdy nepřekvapím, pokud připomenu výše zmíněný obecný úvod do oblasti odpovědnosti za škodu, že ke vzniku odpovědnosti rádce či poskytovatele informace může dojít pouze v případě, kdy poskytnutá rada či informace jsou v příčinné souvislosti se vzniklou škodou. Pokud tomu tak není, odpovědnost za škodu nevzniká.43 Příčinná souvislost v tomto případě znamená, že neřídil-li by se poškozený poskytnutou radou či informací, škoda by nenastala, neboli že škoda vznikla právě z toho důvodu, že se poškozený radou či informací řídil.44
Předmětný § 2950 obsahuje několik pojmů, které je pro jeho celkové pochopení třeba blíže zanalyzovat a seznámit se s nimi. Jednak se jedná o osobu odborníka, jednak o neúplnou či nesprávnou informaci, dále pak o škodlivou radu, a konečně o úplatnost této aktivity.
JUDr. Vojtěch Mihalík