„Krutost útoků z 11. září 2001 zalarmovala světovou pozornost vůči hrozbě jaderného terorismu,“ prohlásil ředitel Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA, MAAE). Po zářijových událostech se totiž zdá být mnohem pravděpodobnější, že by teroristé mohli zaútočit na jaderná zařízení, materiál a radioaktivní zdroje kdekoliv na světě.
„Krutost útoků z 11. září 2001 zalarmovala světovou pozornost vůči hrozbě jaderného terorismu,“ prohlásil ředitel Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA, MAAE). Po zářijových událostech se totiž zdá být mnohem pravděpodobnější, že by teroristé mohli zaútočit na jaderná zařízení, materiál a radioaktivní zdroje kdekoliv na světě. Následně po této události se sešli experti z celého světa na začátku listopadu v sídle Mezinárodní agentury pro atomovou energii,1 aby diskutovali o míře jaderného zabezpečení, kontroly a bezpečnosti. Zvláštní jednání bylo věnováno právě otázce boje proti jadernému terorismu.
„To, že jsou teroristé ochotni obětovat vlastní život, aby dosáhli svých zlovolných záměrů, vnáší do boje proti terorismu novou dimenzi,“ prohlásil v roce 2001 generální ředitel Mezinárodní agentury pro atomovou energii Mohamed ElBaradei, která určuje světové standardy nukleární bezpečnosti.2 „Nestojíme pouze před možností, že vlády mohou používat svůj nukleární materiál ve svých zatajovaných zbrojních programech. Nyní se musíme navíc mít na pozoru i před možností teroristických útoků na jaderná zařízení a radioaktivní materiál s cílem vyvolávat paniku, kontaminovat majetek a dokonce způsobovat zranění a úmrtí v řadách civilního obyvatelstva. Na výjimečnou hrozbu je třeba reagovat výjimečným způsobem. Celý svět se musí spojit, aby zajistil bezpečnost jaderného materiálu,“ prohlásil Mohamed ElBaradei. „Protože radiace nezná hranice, je nutné, aby si státy uvědomily, že bezpečnost jaderného materiálu je oprávněnou starostí všech států. Státy musí ukázat nejen svým obyvatelům, ale i svým sousedům a celému světu, že disponují efektivními bezpečnostními systémy. Skutečnost, že teroristé jsou ochotni v zájmu svých zlovolných cílů spáchat sebevraždu, činí hrozbu nukleárního terorismu mnohem reálnější, než byla před 11. zářím“.3 Přestože dosud teroristé žádnou atomovou zbraň nepoužili, zprávy o tom, že některé teroristické skupiny, zejména Al-Kajdá, se pokusily získat nukleární materiál, jsou důvodem ke značnému znepokojení.
Podle informací Mezinárodní agentury pro atomovou energii se od roku 1993 vyskytlo 175 případů ilegálního obchodu s nukleárním materiálem a 201 případů překupnictví dalších radioaktivních látek (lékařských, průmyslových). Nicméně pouze v osmnácti z těchto případů šlo skutečně o malé množství vysoce obohaceného uranu a plutonia, což jsou materiály potřebné k výrobě atomové bomby. Podle expertů Mezinárodní agentury pro atomovou energii jde však o příliš malé množství těchto látek, které by nestačilo na výrobu výbušného atomového zařízení. „Přesto je skutečnost, že jsou tyto materiály předmětem ilegálního obchodu a že se mohou dostat do rukou teroristů, vysoce znepokojivá,“ prohlásil Mohamed ElBaradei.4
Odborníci Mezinárodní agentury pro atomovou energii hodnotili rizika jaderného terorismu v rámci tří kategorií:5
I. Jaderná zařízení, kde je primárním rizikem souvisejícím s jadernými zařízeními hrozba odcizení či odklonění štěpného materiálu ze zařízení, popřípadě fyzický útok či akt sabotáže, jehož cílem je vyvolání nekontrolovaného úniku radiace do okolního prostředí.6
II. Druhou kategorií je štěpný materiál, kdy nejhorší možností vývoje by bylo, kdyby se teroristům podařilo získat štěpný materiál.7 Jaderný materiál tradičně podléhá rozsáhlým bezpečnostním opatřením. Aby se zabránilo krádeži štěpného materiálu, užívají jaderná zařízení širokou škálu ochranných prostředků včetně bezpečnostních sil na ochranu objektu, přístupových kontrol, prověřování zaměstnanců a koordinaci s místními a národními bezpečnostními orgány. V některých státech jistí bezpečnost těchto zařízení i národní bezpečnostní síly. V bezjaderných státech Mezinárodní agentura pro atomovou energii provádí šetření s cílem zjistit, zda nedošlo ke zneužití štěpného materiálu k jiným než mírovým cílům. Tato bezpečnostní opatření, která představují verifikační nástroj vytvořený v roce 1970 na základě Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT), plní významnou roli také při snižování rizika, že by teroristé mohli získat jaderný materiál, aniž by to bylo odhaleno.8
III. Třetí kategorií jsou zdroje radiace, u kterých je obava, že by teroristé mohli vyvinout primitivní radiologické zbraně schopné rozptylovat radioaktivní materiál. Zbraně tohoto druhu, někdy nazývané „špinavé bomby“, mohou být vyrobeny obložením radioaktivního zdroje konvenčními výbušninami. Teroristy patrně neodradí, že přiblížení se k těmto zdrojům může být smrtelné.
Od 11. září 2001 lze říci, že se „hraje“ v této problematice podle nových pravidel. Teroristé dokázali, že pohrdají i vlastním životem a tudíž smrtelné nebezpečí při zacházení s výše uvedenými materiály nemůže být v současné době považováno za dostatečné odstrašení. Hrozba terorismu a použití zbraní hromadného ničení je jasnou a aktuální globální hrozbou. A jako na takovou se na ní musí společným úsilím globálně odpovědět.9
Tato studie má za cíl představit problematiku terorismu a možnosti zneužití zbraní hromadného ničení. Rozsáhlost zvoleného tématu mi nedovoluje postihnout všechny aspekty, tudíž má za cíl být pro čtenáře základní pomůckou k orientaci ve specifické problematice, kterou mezinárodní terorismus bezpochyby je.
Násilí ve světovém měřítku je na vzestupu, je stále častější, bezohlednější a ve svých formách vynalézavější a rafinovanější. Aby však bylo možno proti tomuto násilí, či chcete-li terorismu ve státním či mezinárodním měřítku vystupovat, k tomu je především zapotřebí teroristickou činnost pokud možno pojmově vymezit a určit za ni zodpovědnost. Obsah pojmu mezinárodního terorismu nebyl dosud definován v žádném mezinárodně právním dokumentu. Přitom spektrum doktrinárních názorů je široké, ale současně různorodé. Pojem terorismus se objevuje ve slovnících již několik století, avšak bývá používán v různém významu. Etymologicky pochází ze slova teror, což představuje extrémní strach či úzkost pocházející z nějakého nepříliš známého a těžko předvídatelného nebezpečí.10 Sledováním jednotlivých definicí terorismu (jak je vymezili představitelé nauky) dospějeme k závěru, že vycházejí vždy ze záměru děsit, zastrašovat, držet v poslušnosti hrozbou násilí a fyzické likvidace. Jiného resp. nového významu se tomuto pojmu dostalo během francouzské revoluce, kde byl již použit pojem terorismus a to pro popis metod používaných vládou vůči jejím nepřátelům.11 V této podobě představuje jeden ze dvou základních typů terorismu a to státní terorismus. Mluvíme-li o státním terorismu, máme na mysli formu krutovlády, akty násilí k dosažení politických cílů, vnucování nadvlády vyvoláním strachu.12 Takové formy terorismu nejsou ani dnes výjimkou, jak můžeme pozorovat například v zemích, kde dochází ke genocidě. Pojem terorismus má ještě další význam. Nepokrývá jenom metody používané vládou resp. státem vůči jeho nepřátelům, ale také představuje násilí organizované a uplatňované proti státu resp. vládě.13 V období po II. světové válce se proměnila povaha terorismu a také jeho cíle. Cílem již nebyli pouze vládní představitelé, ale i jiné a to např. soukromé osoby14, a kdy se toto násilí páchalo na jiném území, resp. mimo státní hranice. V tomto případě bychom mohli hovořit o terorismu s mezinárodním prvkem nebo také mezinárodním terorismu.15 To proto, že mnohé mezinárodní smluvní instrumenty (zejm. na univerzální úrovni) obsahují požadavek mezinárodního prvku ratione loci (např. start a přistání letadla na jiném území) nebo např. násilí páchané naproti osobám požívajícím mezinárodní ochrany.
Po vymezení pojmu terorismu se zaměřme na to, jaké existují možnosti „boje“ proti němu.
Organizace spojených národů (OSN) se zabývá problematikou terorismu, jak na právní, tak na politické úrovni. V právní sféře byla specializovanými orgány OSN (jako například Organizací pro civilní letectví – ICAO, Mezinárodní námořní organizací – IMO a Mezinárodní agenturou pro atomovou energii) vytvořena síť mezinárodních dohod představujících základní právní nástroje pro boj s terorismem. Patří k nim16:
Úmluva o trestných a dalších nežádoucích činech páchaných na palubě letadel (Tokio, 1963).
Úmluva o potlačení nezákonných únosů letadel (Haag, 1970).
Úmluva o potlačení nezákonné činnosti ohrožující bezpečnost civilního letectví (Montreal, 1971).
Úmluva o prevenci a postihu zločinů proti mezinárodně chráněným osobám včetně diplomatických představitelů (New York, 1973).
Úmluva o fyzické ochraně jaderného materiálu (Vídeň, 1980).
Protokol o potlačení nezákonné činnosti na mezinárodních civilních letištích (Montreal, 1988).
Protokol o potlačení nezákonné činnosti ohrožující bezpečnost námořní dopravy (Řím, 1988).
Protokol o potlačení trestné činnosti ohrožující bezpečnost stálých plošin umístěných na kontinentálním šelfu (Řím, 1988).
Úmluva o označování plastických výbušnin pro účely detekce (Montreal, 1991).
Valným shromážděním OSN byly přijaty následující čtyři úmluvy:
Úmluvu proti braní rukojmích (1979), v níž se státy zavazují, že braní rukojmích bude postihováno náležitými trestnými sazbami. Státy rovněž souhlasily, že na svém území zakáží určité činnosti, budou se podílet na výměně informací a umožní vydání hledaných osob. Pokud strana úmluvy nevydá pachatele, musí předložit případ vlastním trestním orgánům.
Úmluvu o bezpečnosti zaměstnanců OSN a přidružených pracovníků (1994), na jejímž ustavení se usneslo Valné shromáždění v roce 1993 v souvislosti s četnými útoky na zaměstnance OSN, z nichž mnohé měly za následek zranění či úmrtí.
Mezinárodní úmluvu o potlačení teroristických pumových útoků (1977). Úmluva zakazuje státům poskytovat útočiště osobám stíhaným za teroristické pumové útoky. Státy se v ní zavazují, že budou tyto osoby samy stíhat, nevydají-li je jinému státu, který o vydání požádal.
Mezinárodní úmluvu o potlačení financování terorismu (1999), která zavazuje strany ke stíhání či vydání osob obviněných z financování teroristické činnosti a požaduje, aby banky zavedly opatření k identifikaci podezřelých transakcí.
Na politické úrovni přijalo Valné shromáždění roku 1994 Deklaraci o opatřeních na odstranění mezinárodního terorismu a v roce 1996 Deklaraci doplňující deklaraci z roku 1994, které odsuzují všechny teroristické akty a praktiky jako zločinné a neospravedlnitelné, ať už jsou páchány kdekoli a kýmkoli. Shromáždění vyzvalo státy, aby přijaly opatření k odstranění mezinárodního terorismu jak na státní, tak i mezinárodní úrovni.
Zmiňovaná opatření však nemusí být vždy zcela účinná, zejména hovoříme-li o nových formách terorismu. Jednou z těchto forem je tzv. „ultraterorismus“.
Jak již bylo uvedeno, v poslední době dochází k rychlým změnám podoby terorismu. Dochází k posunu od klasického (konvenčního) terorismu, který charakterizuje používání konvenčních prostředků a metod (atentáty, únosy, držení rukojmí, žhářství atd.), k formám novým, jejichž společenská nebezpečnost je mnohem vyšší. Je mimo jiné dána i možností zneužití nových prostředků a zbraní. V této souvislosti je proto současná nastupující etapa nekonvenčního17 terorismu často nazývána ultraterorismem18, někdy také nazývána superterorismem19. Ultraterorismus spočívá ve využití zbraní hromadného ničení20, tj. jaderných, radiologických, chemických, biologických a toxinových zbraní, nebo příslušných materiálů a zařízení pro teroristické účely. Ultraterorismus je jev vcelku nový a z tohoto důvodu není mezinárodním právem adekvátně resp. vhodně upraven.21
Je pravda, že získání jaderných zbraní teroristickými skupinami není příliš pravděpodobné a to z důvodů náročnosti jejich výroby, obtížné dostupnosti materiálů k jejich výrobě, požadavkům speciální technologie a v neposlední řadě know-how nezbytným pro výrobu, které je zejména u jaderných zbraní stále velmi dobře utajované. Jiná situace nastává v případě radiologických, chemických a biologických zbraní, jejichž získání není pro teroristické skupiny až takový problém.22 Jmenované zbraně jsou v porovnání se zbraněmi jadernými podstatně levnější a jejich výroba není provázena technickými a technologickými obtížemi. Navíc je možné celý proces výroby chemických a biologických zbraní podstatně lépe utajit. Ani otázka jejich dopravy na cíl nečiní zvláštní potíže.
V případě teroristů je naprosto zřejmé, že se necítí vázáni žádnými etickými a morálními, natož pak právními normami při své činnosti, což samozřejmě může vést i k použití krajních prostředků z kategorie zbraní hromadného ničení, nebo jejich účinných součástí nebo je zneužít k zastrašování.
Chemické zbraně je možné vymezit jako otravné látky, které jsou schopné vyřadit protivníka a snížit jeho akceschopnost. Nejčastěji jsou používány v plynné, kapalné, aerosolové či práškové formě. Ničivých účinků dosahují pronikáním do lidského organismu dýchacím ústrojím, pokožkou, sliznicemi a zažívacím traktem. Dnes již klasickým příkladem je užití chemické zbraně v tokijském metru příslušníky sekty Ómšinrikjó. Tyto zbraně nemusí být užity přímo proti lidské síle, ale mohou být využity za účelem zničení vegetace, zvířat či přírodních zdrojů, které jsou pro život lidské populace nezbytné.
V případě chemických a biologických zbraní je právní úprava původně určená k jiným cílům, než k boji proti terorismu. Jedná se o úpravu obsaženou především v Úmluvě o zákazu chemických zbraní23 a Úmluvě o zákazu bakteriologických zbraní.24 Úmluva o zákazu chemických zbraní představuje komplexní dokument mající odzbrojovací povahu. Na jejím základě je postupně likvidován celý jeden druh zbraní hromadného ničení. Také zakazuje použití chemických zbraní a v tomto směru se týká práva ozbrojených konfliktů. Na chemický terorismus lze tedy aplikovat ustanovení zmiňované Úmluvy (také se jím zabývá Organizace pro zákaz chemických zbraní), neboť je zde úzká souvislost s pravidly o odzbrojení a proto její důsledné dodržovánímůže značně omezit hrozbu tohoto typu terorismu.
Biologické zbraně obsahují různé formy živých patogenních organismů nebo infekčních materiálů, určených pro bojové použití. Cílem jejich užití je způsobit onemocnění osobám, zvířatům či vegetaci.
Bakteriologický (biologický) terorismus nelze v současnosti vůbec vyloučit (viz případ antraxových dopisů v USA na podzim roku 2001). Někteří autoři dokonce považují biologický terorismus za nejpravděpodobnější způsob boje, k němuž by se mohli teroristé v budoucnu uchýlit. Instrumentem pro prevenci tohoto typu terorismu by mohla být právě výše uvedená Úmluva o zákazu bakteriologických zbraní, která je první skutečnou odzbrojovací smlouvou.Tímto právním instrumentem měl být zlikvidován celý druh zbraní hromadného ničení.
Přestože z hlediska nebezpečí zneužití zbraní hromadného ničení jsou v současné době, jak je již uvedeno výše, aktuální zejména radiologické, chemické a biologické zbraně, nelze podceňovat ani hrozbu jaderného a radiologického terorismu.
Principiálně existují pro jaderné teroristy tři možnosti a to použití ukradených jaderných bojových hlavic, zkonstruování improvizovaného jaderného prostředku využitím štěpného materiálu (plutonium nebo obohacený uran) nebo tzv. radiologický terorismus, tj. použití radioaktivního materiálu pro kontaminaci rozsáhlého území. Radiologické zbraně umožňují záměrné rozptylování radioaktivního materiálu na území protivníka. Jejich výroba a použití nejsou omezeny žádnou mezinárodní dohodou a z hlediska vojenského nasazení nemají praktický význam.25 Vědci opakovaně varují, že pro teroristy je snadné sestrojit z části dostupných na volném trhu jednoduché jaderné zařízení. Odborníci uvádějí, že výbuch jednoduchého jaderného zařízení ve větším městě může způsobit ztráty na životech od desítek tisíc do více než milionu.26 Na zabránění šíření jaderných zbraní nestátním aktérům je možné aplikovat čl. 1 Smlouvy o nešíření jaderných zbraní. Podle tohoto ustanovení každá smluvní strana vlastnící jaderné zbraně zavazuje nepřevádět komukoliv, tj. fyzickým i právnickým osobám jaderné zbraně nebo jiná jaderná výbušná zařízení ani kontrolu nad nimi. Hrozbou šíření zbraní hromadného ničení nestátními aktéry se také zabývala Rada bezpečnosti v roce 2004, když přijala rezoluci č. 1540 a Valné shromáždění OSN, které přijalo v roce 2005 Mezinárodní úmluvu o pro potlačování činů jaderného terorismu. O těchto právních aktech bude pojednáno níže.
Mgr. Kamila Šrolerová
Kamila Šrolerová: Ultraterrorism
The aim of this thesis is to analyse the actual issue influencing the international security – the so called ultraterrorism. We focused on the term of the ultraterrorism itself, discussed particular types of ultraterrorism – chemical, bacteriological (biological) and nuclear (radiological). There have been discussed legal aspects as well as the consequences of the particular ultraterrorism types in that text. The thesis briefly summarizes legal instruments and activities used by international society to defend against the ultraterrorism.It also brings basic information about multilateral conventions stated on the universal level, legal and political activities of the UN (The Resolution of The Council of Security No 1540/2004, the International Convention for the Suppression of acts of Nuclear Terrorism) and the activities of the International Atomic Energy Agency.
Kamila Šrolerová je absolventkou právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni. V současné době je doktorandkou právnické fakulty Univerzity Karlovy, kde se zabývá mezinárodním právem veřejným, konkrétně mezinárodní bezpečností. Mezinárodním právem veřejným se zabývá již od magisterských studií. Vedle toho působí na Ministerstvu dopravy, kde má na starosti agendu související s mezinárodní osobní dopravou.