Trestní odpovědnosti právnických osob – v současné době jedno z nejkontroverznějších témat teorie trestního práva. Jaké jsou argumenty pro a proti? Jaké jsou možnosti řešení?
Trestní odpovědnost právnických osob je institut běžný pro angloamerickou právní kulturu. V Anglii byl judikován již roku 1842 a zákonné úpravy se dočkal na samém konci století.1 V kontinentálním typu právní kultury se tento fenomén začal prosazovat od 70. let, jedním z prvních států, který tento institut upravoval, bylo Nizozemí. Deliktní způsobilost právnických osob lze v rámci kontinentálního právního okruhu rozlišovat v zásadě ve třech koncepcích, jimiž jsou pravá trestní odpovědnost, nepravá trestní odpovědnost a administrativně-správní trestání právnických osob. 2
Tato koncepce se prosadila např. ve Francii, Dánsku či Finsku, kde je zakotvena v samotném trestním zákoníku, či v Polsku, Maďarsku a Slovinsku, kde je její úprava svěřena samostatnému zákonu. Právnickým osobám jsou trestní sankce ukládány v rámci trestního řízení, i když úprava v jednotlivých státech se liší co do okruhu právnických osob, které podléhají trestněprávní sankci, rozsahu jejich kriminalizace a možnosti sankcionování. Podle francouzského trestního zákoníku, který nabyl účinnosti roku 1994, jsou trestně odpovědné všechny právnické osoby s výjimkou státu. Trestný čin musí být spáchán orgány či zástupci právnické osoby v jejím zájmu a na její účet. Právnické osoby se takto mohou dopustit celkem 63 trestných činů – a to trestných činů proti osobě, majetku, národu, státu a veřejnému pořádku. Co se trestů týká, tak francouzský trestní zákoník akcentuje ochranu společnosti, zatímco resocializační funkce trestu je potlačena. Mezi možné tresty patří pokuta, zrušení právnické osoby, trvalý či dočasný zákaz činnosti, soudní dohled až na dobu 5 let, uzavření podnikových budov, konfiskace majetku či zabavení věci, a v neposlední řadě zveřejnění rozsudku tiskem. S možností zveřejnění rozsudku souvisí i existence trestního rejstříku pro právnické osoby, jež byla ve Francii podrobena silné kritice ze strany právnických osob, neboť je podle jejich názoru znevýhodňovala v prostředí mezinárodního obchodu.3 Právě zveřejňování rozsudků má ovšem vysoký potenciál především coby preventivní činitel celé právní úpravy.
Při aplikaci této koncepce lze právnickým osobám uložit quasitrestní sankce, i když trestní odpovědnost výslovně upravena není. Představitelem této koncepce bylo do konce roku 2010 Španělsko. Código Penal z roku 1995 znal tzv. consecuencias accesorias.4 Tento termín můžeme přeložit jako přídatné důsledky či vedlejší následky. Skrývala se pod ním možnost uložit uzavření podniku či poboček, rozpuštění společnosti, nadace či sdružení, pozastavení činnosti, zákaz činnosti, či soudní kontrolu činnosti právnické osoby. Otázku, zda se jedná o trest či nikoli, se nepodařilo španělské právní teorii zodpovědět. V úvahu přicházela především pojetí consecuencias accesorias jako trestu v pravém slova smyslu5 či právního institutu sui generis.6 Z uvedeného vyplývá, že uchopení a zařazení těchto quasitrestních sankcí je poměrně složité. Jakkoli se jedná o řešení zajímavé, byť právní teorií těžko uchopitelné, v praxi se příliš neosvědčilo, neboť 23. prosince 2010 vstoupila v účinnost novela trestního zákona,7 která zavedla pravou trestní odpovědnost.
S tímto řešením se setkáváme v Německu. V tomto případě se vlastně vůbec nejedná o trestní odpovědnost právnických osob, přesto tato úprava v mezinárodním kontextu splňuje požadavek, aby právnickým osobám byly ukládány účinné, přiměřené a odstrašující sankce, jak požadují i mnohá rámcová rozhodnutí Rady EU.8 V Německu se namísto trestní odpovědnosti PO setkáváme s propracovaným systémem správních sankcí, mezi něž patří propadnutí či zabrání majetkového prospěchu. V německém trestním zákoníku9 je upraven institut jednání za jiného, který rozšiřuje trestní odpovědnost fyzických osob za trestné činy ve zvláštní části i na osoby, které požadovanou vlastnost nemají a které jinak nemohly naplnit zvláštní skutkovou podstatu. Německý zákon o přestupcích stanoví, že právnická osoba může být odpovědná za spáchání trestného činu podle správního práva, jestliže její zákonný zástupce či člen statutárního orgánu spáchal trestný čin při výkonu svých pracovních povinností nebo jehož pomocí se chtěla právnická osoba obohatit, pokud mohla právnická osoba spáchání trestného činu zabránit.10 Německé soudy tento požadavek vykládají obvykle extenzivně. Právnická osoba může být např. odpovědná i za trestný čin spáchaný zaměstnancem, který není zákonným zástupcem ani členem statutárního orgánu, pokud bylo takovému činu možné objektivně předejít adekvátním dohledem členů statutárního orgánu. Může jít tedy například o nedostatek kontrolních mechanismů.11 Na německé právní úpravě stojí za povšimnutí též propojení správního a trestního práva, neboť možné tresty pro právnické osoby jsou sice upraveny v zákonu o přestupcích, přesto tyto tresty ukládají trestní soudy.
Domnívám se, že vybrat z výše uvedených ideální řešení je prakticky nemožné, neboť každá z koncepcí má své klady i zápory. Nejčastějším nedostatkem úpravy trestní odpovědnosti právnických osob v jakékoli podobě je velmi nízká efektivita takovýchto norem, která bývá způsobena podmíněností potrestání právnické osoby nalezením konkrétního zodpovědného jedince. Ve světle těchto úvah musím vyzdvihnout administrativně-správní řešení, přestože se zdaleka nejedná o nejrozšířenější úpravu.
V posledních letech sílí protispolečenské aktivity právnických osob, a z toho plynoucí ohrožení hospodářské stability, lidských práv a životního prostředí. Protispolečenské aktivity právnických osob se týkají především veřejných financí (podvody a korupce při zadávání veřejných zakázek, krácení či neplacení daní, podvodné získávání dotací apod.), životního prostředí a zdraví (výroba a distribuce výrobků nebezpečných pro život a zdraví, průmyslové znečištění životního prostředí, porušování pravidel ekologicky bezpečné výroby). Jak z uvedených příkladů vidíme, právnické osoby často páchají závažnou trestnou činnost nedbalostní i úmyslnou, jež může stát i mnoho životů. Hlavním účelem trestněprávní odpovědnosti právnických osob by tedy podle zastánců měly být především prevence a odstrašující efekt, kterého dosavadní správní sankce zdaleka nedosahují, neboť udělované pokuty jsou pro právnické osoby v porovnání se ziskem z nedovoleného jednání zanedbatelné. Do popředí se také dostávají difamační účinky, k jejichž dosažení má trestní právo vhodné nástroje (zveřejnění rozsudku, rejstřík trestů). V konkurenčním prostředí tržního hospodářství mají tyto účinky trestání významný kriminoinhibitivní, a tím i preventivní účinek.12
Dalším klíčovým argumentem pro zavedení trestní odpovědnosti právnických osob je nemožnost prosazení individuální trestní odpovědnosti. Ve složitých hierarchických strukturách ve vedení společnosti je často takřka nemožné najít skutečného viníka a dohnat ho k odpovědnosti, nemluvě o tom, že relevantní rozhodnutí jsou často přijímána kolektivními orgány.13 Při posuzování odpovědnosti zaměstnance narážíme též na otázku filozofickou a psychologickou: zaměstnanec může být tím, kdo poruší pravidla, ale je plně zodpovědný výhradně on, i když pouze plní pokyny nadřízeného? Filozofové tvrdí, že vykonávání pokynů nemůže být omluvou, protože je to sám jedinec, kdo se dopustil nemorálního chování.14 Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že z psychologického hlediska jednoznačně vyplývá, že odolat tlaku nadřízených v prostředí vysoce konkurenčního trhu práce, je velmi obtížné.15
Právnickým osobám jsou v současném světě přiznávána stále širší práva, jeví se tedy na první pohled nespravedlivé, aby právnické osoby využívaly pouze výhod těchto práv a nebyly postihnuty ani nevýhodami, které z nich vyplývají.
Jeden z argumentů vychází z tvrzení, že právnická osoba je fikcí, fiktivnost její právní subjektivity je vystavěna na tezích historicko-právní školy,16 která popřela reálnost právnických osob. Akceptujeme-li, že právnické osoby jsou fikcí, zdá se logické, že nemohou mít vlastní vůli, což brání, aby byly subjektem trestněprávních vztahů. Ovšem při bližším zkoumání objevíme na dané teorii mnohé trhliny. V současnosti právnické osoby rozličného charakteru působí ve společnosti jako reálné subjekty. Právní subjektivita v občanském, obchodním či správním právu je bezesporu realitou a není právního či jiného reálného důvodu, aby byla omezována pouze na tato právní odvětví.17
S fiktivností právnických osob se váže i jejich nezpůsobilost jednat, která vychází z tradiční koncepce trestního práva založené na individuální trestní odpovědnosti. Tato překážka trestní odpovědnosti právnických osob je silně zakořeněna např. v německé právní vědě.18 Právnická osoba jedná vždy zprostředkovaně (jedná za ni lidský faktor), není proto možné právnické osobě přičítat toto zprostředkované jednání. V české literatuře tuto konstrukci popírá např. J. Musil,19 podle nějž jsou-li právnické osoby reálně způsobilé být samostatně nositeli práv a povinností, musí být také způsobilé jednat v souladu s příkazy práva nebo naopak v rozporu s právními povinnostmi. S námitkou, že právnické osobě chybí psychologické předpoklady pro zavinění, se při tvorbě francouzského trestního zákoníku vypořádali pomocí tzv. identifikační teorie, podle níž jsou duchem právnické osoby ideje a ideály jejích vůdců.20
Další argument se zaměřuje na dopad trestní odpovědnosti právnických osob na nezainteresované subjekty, kterým nelze přičítat ani nedbalostní zavinění. V tom mnozí spatřují variantu kolektivní odpovědnosti. Příkladem mohou být drobní akcionáři, kteří nemohli reálně ovlivnit jednání právnické osoby, na druhou stranu i z tohoto jednání mohli mít hospodářský prospěch. Negativní vliv by mohl být zaznamenán i u zaměstnanců, jejichž pracovní poměry by zrušením právnické osoby zanikly.21
Trestní odpovědnost právnických osob byla do rakouského právního řádu zanesena s účinností od 1. 1. 2006. Zákon se vztahuje na sdružení, což je o něco širší pojem než právnická osoba. Sdruženími dle rakouského zákona jsou právnické osoby (jak soukromého tak veřejného práva), osobní obchodní společnosti, zapsané výdělečné společnosti a evropská hospodářská zájmová sdružení. Z působnosti zákona jsou některé právnické osoby vyňaty – např. stát, obce, církve.22 Rakousko zvolilo cestu odpovědnosti za všechny trestné činy. Trestným činem se rozumí jednání ohrožené trestem dle spolkového či zemského zákona (z čehož plyne, že odpovědnost se nevztahuje jen na trestné činy uvedené v trestním zákoně ale i na činy uvedené v tzv. vedlejších trestních zákonech23). Trestněprávní odpovědnost právnické osoby nevylučuje trestněprávní odpovědnost jednající fyzické osoby. Sdružení je odpovědné, pokud byl trestný čin spáchán v jeho prospěch nebo činem byly porušeny povinnosti uložené společenství. Subjektem činu je buď osoba ve vedoucí funkci (jednatel, člen správní rady, člen dozorčí rady, člen představenstva apod.) nebo podřízená osoba (na základě pracovního, učebního nebo jiného vzdělávacího poměru). Sdružení lze uložit pouze peněžitý trest pokuty.
Polsko zavedlo trestní odpovědnost právnických osob v roce 2002 zákonem o odpovědnosti hromadných subjektů za zakázané činy pod hrozbou trestu, jenž byl novelou trestního zákona. Zákon se vztahuje na tzv. hromadné subjekty, jež jsou definovány jako právnické osoby a organizace bez právní subjektivity, státní orgány a orgány místní samosprávy. Patří k nim také obchodní společnosti se státní účastí (s účastí státního rozpočtu), s účastí organizace místní samosprávy nebo svazu těchto organizací. Hromadný subjekt nese odpovědnost za trestný čin fyzické osoby jednající jménem nebo v zájmu hromadného subjektu v rámci pravomoci nebo povinnosti jej zastupovat, přijímat jeho jménem rozhodnutí či vykonávat kontrolu. Trestní odpovědnost hromadného subjektu je akcesorická. Je podmíněna předchozím pravomocným rozhodnutím o trestní odpovědnosti fyzické osoby, za jejíž trestný čin právnická osoba odpovídá.24 Mezi tresty, které je možno uložit, patří peněžitý trest od 1 tisíce do 20 milionů zlotých, zabavení věci či majetkového prospěchu, zákaz propagace či reklamy, zákaz čerpání dotací, subvencí a jiných forem finanční podpory z veřejných prostředků na dobu od 1 do 5 let, zákaz ucházet se o veřejné zakázky, zákaz činnosti či zveřejnění odsuzujícího rozsudku.25
V roce 2004 byl vládou předložen Poslanecké sněmovně návrh zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. K předložení došlo 21. července a již 2. listopadu 2004 Poslanecká sněmovna návrh v prvním čtení zamítla.
Nový návrh byl vládou schválen v únoru tohoto roku. Tento návrh upravuje trestní odpovědnost právnických osob s výjimkou České republiky a územně samosprávných celků při výkonu veřejné moci za celkem 74 trestných činů.26 Za trestný čin spáchaný právnickou osobou se dle návrhu zákona rozumí trestný čin spáchaný jejím jménem a v jejím zájmu či v rámci její činnosti za předpokladu, že tak jednal statutární orgán či jeho člen, ten kdo vykonává řídící či kontrolní činnost či rozhodující vliv, případně i zaměstnanec při plnění pracovních povinností. Do budoucna by právnickým osobám mohl být uložen trest v následujících formách: zrušení právnické osoby, propadnutí majetku, peněžitý trest, propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, zákaz činnosti, zákaz plnění veřejných zakázek, účasti v koncesním řízení nebo ve veřejné soutěži, zákaz přijímání dotací a subvencí, uveřejnění rozsudku.27 Původně vládní návrh počítal s účinností od 1. 9. 2011, došlo ovšem k dalšímu posunu a to na 1. 1. 2012. Zda skutečně bude v České republice od 1. 1. 2012 účinný zákon o trestní odpovědnosti právnických osob, záleží na situaci v Poslanecké sněmovně.
Trestní odpovědnost právnických osob je jednou z nejspornějších otázek teorie trestního práva. Její zavedení znamená ústup od jedné z klíčových zásad evropského kontinentálního práva – zásady individuální trestní odpovědnosti. Bohužel musím konstatovat, že některé klíčové otázky (např. podmínky trestní odpovědnosti či zavinění právnických osob) nejsou uspokojivě vysvětleny ani ve státech, které již trestní odpovědnost právnických osob zavedly. Argumentace proti trestní odpovědnosti právnických osob je založeno především na obtížnosti jejího uchopení z pohledu právní teorie, přesto se domnívám, že její zavedení k úpravě společenské reality je žádoucí.
Vzhledem ke zvyšujícímu se počtu právnických osob i rostoucí protispolečenské aktivitě je na místě snaha zavést účinné, přiměřené a odstrašující sankce, k čemuž nás ostatně zavazují i mezinárodní dokumenty. Nevyhnutelnou otázkou ovšem je, zda je trestní odpovědnost právnických osob opravdu jediným možným řešením. Na příkladu německé právní úpravy jsem se snažila nastínit, že vhodnou správně-administrativní úpravou lze též dosáhnout požadovaného výsledku.
Jana Sedláčková
Jana Sedláčková: Criminal liability of corporations
Criminal liability is one of the most disputable aspects of the criminal law theory. This article offers a very brief introduction. The author describes the possible ways of solving the liability of corporations. In the second part of the article the arguments for and contras the implementation of the criminal liability are introduced. The legal regulation in Poland and Austria is also demonstrated. The author offers brief introduction into the suggested Czech regulation in the last paragraph.
Jana Sedláčková je v současné době studentkou 2. ročníku Právnické fakulty UK. Vystudovala obor ekonomické lyceum na Českoslovanské akademii obchodní dr. E. Beneše v Praze. V budoucnu by ráda využila jak vědomostí z oboru ekonomických, tak z oboru práva, především práva obchodního, pracovního. Zajímá se též o teorii práva.