Všeobecný obchodní zákoník z roku 1863 přinesl jako první právní předpis v našich zemích kodifikaci smluv v oblasti přepravy. Právní zakotvení přepravně právních vztahů s sebou však přineslo řadu aplikačních problémů a nové formy deliktů, kterých se dopouštěli dopravci a přepravci.
V přepravě zboží se setkáváme s celou řadou deliktů, které spočívají v úmyslném jednání, v porušování přepravních, celních a dalších veřejnoprávních předpisů. Jedná se kupříkladu o uvedení nesprávných údajů při deklaraci zboží s úmyslem oklamat celní, drážní nebo pojišťovací orgány. Tyto delikty byly běžné i v minulosti, kdy se postupně rozvíjelo dopravní právo a ruku v ruce šlo s rozvojem obchodu a obchodního práva. V prvním desetiletí účinnosti Všeobecného obchodního zákoníku nacházíme v české právnické literatuře zajímavé judikáty, které musely reagovat na pokusy neoprávněného vylákání pojistného plnění nebo nesprávného účtování celní sazby. Těchto deliktů se většinou dopouštěl odesílatel ve snaze získat neoprávněnou výhodu. Tímto se odesílatel vystavoval rizikům vysokých pokut, ztrátě nároků na plnění pojistného, propadnutí věci nebo zabrání věci. Setkáváme se také s případy, kdy se dopravce pokoušel neoprávněně obohatit na platbě pojistného za zboží, které bylo zničeno jeho vinou.
V níže uvedeném případě se jednalo o soukromoprávní delikt vzniklý z povoznické smlouvy. Smlouva povoznická byla smluvním typem upravujícím přepravu zboží, který byl zakotven ve Všeobecném obchodním zákoníku z roku 1863. Subjekty smlouvy byly povozník, odesílatel a příjemce. V rámci živnostenského oprávnění „…povozníkem je ten, kdo po živnostensku provádí dopravu statků po souši nebo po řekách a vodách vnitrozemských.“1 Jako důkaz o uzavření smlouvy se vystavoval nákladní list. Tento obsahoval jako povinné údaje jméno a bydliště povozníka, odesílatele a příjemce.2 Dále musel být uveden druh zboží a místo dodání. Podstatnou částí smlouvy bylo sjednání dopravného.
K nákladnímu listu musely být připojeny doklady týkající se eventuálního proclení zboží.3 Výslovně muselo být stanoveno, že povozník je průvodními dokumenty uveden v držbu převáženého zboží.
Podstatné znaky smlouvy:
určení smluvních stran (odesílatel a dopravce – povozník),
úplatnost smlouvy,
určení věci zásilky, která má být přepravena, deklarace zboží,
místo odeslání (naložení),
místo určení (dodání).
Jako příklad pokusu neoprávněného vylákání platby pojistného uvádíme Rozhodnutí c. k. Nejvyššího soudu z roku 1869.4 Tento druh deliktu zařazujeme do soukromoprávní oblasti, protože soud neshledal trestněprávní odpovědnost a jednání vyhodnotil pouze jako civilní delikt.
Obchodník z Německého Brodu (dnešní Havlíčkův Brod) si objednal v obchodním domě v Praze 200 ks homolí cukru. Objednávku uskutečnil osobně v Praze a předem ji zaplatil. V ceně zboží již byla zaúčtována doprava z Prahy do Německého Brodu. Majitel obchodního domu přislíbil dodání zboží, které obstará zasílatel. Zasílatel pověřený přepravou zboží se obrátil na dopravce – povozníka, který ochotně přislíbil dopravu zboží. Náklad byl naložen povozníkovi, bohužel, ten s ním ale do cílové stanice nikdy nedorazil. Zasílateli v půli cesty oznámil, že jej během cesty postihla vyšší moc a zboží mu shořelo. Povozník se odvolával na vyšší moc v podobě vlastní cigarety, od které se nepředvídatelnou okolností vznítila sláma na voze, ve které byly uloženy homole cukru, a téměř celý náklad shořel. Na dotaz zasílatele, kolik homolí cukru se podařilo zachránit a zda je možné alespoň část dodat, odpověděl povozník „…že to co uchránil, lidem ponechal, kteří mu oheň hasiti pomáhali…“5
Když se o zničení zboží ohněm dozvěděl obchodník, který homole cukru zakoupil, požadoval náhradu škody přímo po povozníkovi. Povozník prohlásil, že škodu hradit nebude, protože vznikla z důvodu vyšší moci. Naopak, podle zaužívané obchodní praxe, která v té době byla běžná v Praze, měl zasílatel odevzdávající zboží k přepravě, sám nechat zboží pojistit. Povozník dále uvedl, že pokud tak zasílatel neučinil, musí sám nést odpovědnost a škodu nahradit. Na základě výše uvedeného tvrzení odmítl povozník škodu zaplatit a ve věci musel rozhodnout příslušný soud. Žalobu na povozníka podal obchodník z Německého Brodu. Okresní soud v Německém Brodě dal ve sporu jednoznačně za pravdu žalobci. Za povšimnutí stojí fakt, že soudce vyloučil jako odpovědný subjekt zasílatele, který byl zodpovědný pouze za obstarání přepravy a nikoliv za škodu, kterou zavinil svojí neopatrností sám povozník. Povozník, který byl povinen zaplatit náhradu škody, podal odvolání k Vrchnímu zemskému soudu. Odvolání se povozník snažil postavit na argumentaci, že oheň je vyšší moc.
Vrchní zemský soud ve svém rozhodnutí částečně změnil pouze náhradu škody, došlo k přepočítání úroků z dlužné částky, ale povinnosti náhrady škody povozníka nezprostil. Ani poté, co povozník podal ve věci dovolání, nebyl zproštěn povinnosti náhrady škody. Nejvyšší soud potvrdil rozhodnutí okresního soudu v Německém Brodu. Neuznal požár vzniklý během přepravy zboží jako vyšší moc, která by zprostila povozníka náhrady škody. Naopak potvrdil fakt, že povozník je zodpovědný za řádnou přepravu nákladu od jeho převzetí až do místa doručení. Dále v rozhodnutí uvedl, že se v uvedeném případě nejednalo o vyšší moc. Soud argumentoval, že povozník nedokázal předložit důvod zprošťující náhrady škody.
Uvedený případ nám slouží k několika zamyšlením. Zajímavé jsou na něm právní aspekty, které byly soudy správně vyhodnoceny. Jednalo se především o posouzení, zda náhradu škody požadovat po zasílateli. V tomto případě soud správně konstatoval, že nikoliv. Významný je také výklad vyšší moci, kdy soudy začínají zastávat zužující výklad tohoto právního pojmu.
Dalším problémem, se kterým se soudy musely vyrovnat, byla obchodní zvyklost pražských zasílatelů, dát pojistit zboží proti požáru při podání k přepravě dopravci. Soud obchodní zvyklost nevyhodnotil jako zásadní a na své rozhodování aplikoval pouze Všeobecný obchodní zákoník, který zasílateli nestanovoval povinnost pojistit zboží.
Odpovědnost zasílatele pouze za obstarání přepravy, zužující výklad vyšší moci a problematika povinnosti pojištění zásilky, nám dnes může připadat jako běžná a odpověď na ni již nemusíme hledat v historické judikatuře. Rovněž toto rozhodnutí musíme vyzdvihnout především z důvodu, že soudní případ se odehrál v letech 1866-1869 a soudy zastaly správný právní názor. Všeobecný obchodní zákoník nabyl účinnosti v roce 1863 a v první dekádě jeho účinnosti ještě neexistovala ustálená judikatura, se kterou by se mohli běžně účastníci podobných sporů obeznámit.
Případ však nabízí i další zamyšlení, které již není čistě právní a vybízí spíše ke spekulacím. Jednalo se o úmysl či nešťastnou náhodu, která potkala povozníka na cestě? Pokud by byl požár tak silný, že došlo ke zkáze celého nákladu, jistě by shořel i povoz. Povozník však udal, že náklad, zbytky cukru, rozdal lidem, kteří mu pomohli hasit. Co když povozník náklad cestou rozprodal, fingoval požár a dopředu si neprověřil, že náklad není pojištěn proti požáru? Tuto skutečnost se již nedozvíme. Je možné, že o možném úmyslu povozníka uvažoval i soud, když se posouzením případu zabýval pouze v soukromoprávní rovině, protože případ nebyl dříve řešen trestním soudcem.6
Nicméně, soudní případ, který se odehrál krátce po nabytí účinnosti Všeobecného obchodního zákoníku, musíme pro jeho správné posouzení zařadit mezi „základní stavební kameny“ judikatury „dopravního práva.“
Jako v současné praxi, také v době habsburské monarchie, nalézáme nejvíce deliktů spojených s přepravou zboží v nesprávném účtování celních sazeb nebo v rozličných pokusech neoprávněného vylákání platby celní sazby zasílatelem po nic netušícím klientovi. Tento spor rozhodoval c.k. Nejvyšší soud v roce 1873.7 Z rozhodnutí soudu se již nedozvíme pravý důvod, proč zasílatel požadoval po příkazci zpětně zaplacení platby celní sazby, aniž by předložil právní důvod spočívající, např. v rozhodnutí správního orgánu. Možná se jednalo o neznalost zasílatele nebo úmysl, protože ze soudního rozhodnutí není jasné, zda se jednalo o delikt – pokus o neoprávněné vylákání platby či o omyl zasílatele. V uvedeném případu se příkazce – kupec obrátil na zasílatele, aby mu obstaral přepravu zboží – neopracovaného perového kamene, tzv. osinku. Zasílatel ochotně zboží dodal a vyúčtoval příkazci provizi za obstarání přepravy.
Po čase se znovu obrátil na příkazce, že si neuvědomil, že přeprava perového kamene – tzv. osinku přes hranice podléhala celní sazbě, kterou musí zasílatel uhradit. Zasílatel dále argumentoval, že již uhradil celní poplatek. Příkazce, který si případ neprověřil a nepožadoval přeložení rozhodnutí celního orgánu, dodatečně zaplatil zasílateli částku, kterou po něm požadoval. Po čase však příkazce změnil svůj názor a začal litovat uhrazení finanční částky zasílateli. Požadoval po zasílateli její vrácení s poukazem, že on je kupec, který musí k obstarání přepravy přistupovat s řádnou pečlivostí, která má obsahovat znalost plateb celních poplatků a tyto musí být účtovány v celkové provizi zasílatele. Příkazce svůj nárok zakládal mimo jiné na skutečnosti, že celní poplatek zaplatil bez právního důvodu a s přirážkou přímo zasílateli. Domníváme se, že zasílatel skutečně zaplatil poplatek celnímu orgánu, započítal si jej do provize, ale potom jej znovu dodatečně požadoval po příkazci – tuto skutečnost judikát neřeší a nenalézáme v něm ani odkaz na rozhodnutí celního orgánu, ale v judikátu je zmíněn fakt, že zasílatel zaplatil celní poplatek omylem.
Zasílatel odmítl vydat příkazci dodatečně zaúčtovanou částku a tento se obrátil na soud. Soud první a druhé instance rozhodl ve prospěch příkazce a zmínil princip pečlivosti řádného kupce. Zaplatil-li zasílatel celní poplatek, má jej mít započítaný již ve své provizi a není možné jej dodatečně vyúčtovat. Dodatečně vyúčtovaný poplatek tedy musí vrátit příkazci. Soudy argumentovaly především skutečností, že podle obchodní smlouvy a celní smlouvy mezi Rakouskem a Pruskem, ze dne 9. března 1868, č. 52 neopracované nerosty, mezi něž patří i zmíněný perový kámen – tzv. osinek, pokud nejsou rozděleny a opracovány, jsou osvobozeny od celních poplatků. Ve věci byl dále příslušný c.k Nejvyšší soud, který potvrdil rozhodnutí předchozích instancích.
Hodnotíme-li Všeobecný obchodní zákoník z roku 1863 a jeho pojetí smluv o přepravě, nejednalo se o ideální a nadčasový právní předpis, schopný účinně řešit přepravněprávní vztahy v měnících se ekonomických podmínkách. Jeho nesporným přínosem však je vymezení smluv o přepravě. Tyto chápal jako závazné právní dokumenty, které by se neměly uzavírat neformálně nebo náhodně. Při bližší analýze judikatury nalézáme řadu soudních rozhodnutí, která jsou sporná, nepřispěla ke kultivaci právního myšlení a neposkytla subjektům přepravy dostatečný stupeň právní jistoty. Tuto situaci je možné vysvětlit tím, že tehdejší odvětví dopravy a přepravy zboží se velmi dynamicky rozvíjelo a soudní praxi se nedařilo pružně aplikovat ustanovení zákonů na nové typy vzniklých problémů v dopravě.
Z některých judikátů vyplývá nedostatečná znalost a povědomí laické veřejnosti (především drobní zákazníci dopravců) o právních předpisech, řešících přepravu zboží. Naopak u kupců, dopravců a zasílatelů byly znalosti předpisů a jejich aplikace na dobré úrovni. Jak vyplynulo z judikátů, někteří dopravci a zasílatelé využívali svých znalostí při řešení sporů v neprospěch svých zákazníků (nepodnikatelů), poptávajících jejich služby.
Hodnotíme-li Všeobecný obchodní zákoník z roku 1863 a jeho pojetí smluv o přepravě, nejednalo se o ideální a nadčasový právní předpis, schopný účinně řešit přepravněprávní vztahy v měnících se ekonomických podmínkách. Jeho nesporným přínosem však je vymezení smluv o přepravě.
JUDr. Martin Cempírek
The General Commercial Code from 1863 was a legal regulation applied in our countries in relation to almost all types of common means of transport. Long effectiveness of the General Commercial Code had to react to all new types of entrepreneurship, e.g. in the area of transport or developing areas of industry. Legislation on transport contracts introduces new types infringements of Transport law.
The legal regulation was also effective in the period of the railway transport boom. In 1870s, railway transport developed, acquired specific position and began (within long distances) to replace carriage transport. This required change of the legal transport relations conditions. Significance of the carriage contract changed mainly due to the application of railway transport regulations that determined conditions for transport of goods and specified responsibility of the carrier and governed relations between the carrier, forwarder and recipient. In a transport practice, this modification of the carriage contract within the railway transport was called “railway freight contract.”
JUDr. Martin Cempírek, Ph.D., právní čekatel, Okresní státní zastupitelství v Děčíně.