Donald Martin Fehr se narodil 18. června 1948 v Prairie Village v Kansasu. Vystudoval práva a většinu své profesionální kariéry pracoval jako výkonný ředitel hráčské asociace Major League Baseball (MLBPA). V roce 2010 přešel od baseballu k lednímu hokeji. Jako výkonný ředitel NHLPA pomohl překonat výluku, která kanadsko-americkou soutěž postihla v minulé sezóně.
Jak jste se dostal na pozici výkonného ředitele hráčské asociace NHL?
Původně jsem chtěl zkusit Zahraniční službu Spojených států a být diplomatem, avšak po absolvování univerzity jsem se rozhodl pro práva. Chtěl jsem projednávat konkrétní případy a právnický diplom vám dává velkou flexibilitu ohledně toho, čemu se v budoucnu můžete věnovat.
Po absolvování právnické fakulty jsem dva roky pracoval jako asistent soudce. Poté jsem začal pracovat pro advokátní kancelář, která zastupovala odbory v Kansasu, kde jsem vyrostl. Během mého působení v této kanceláři majitelé Major League Baseball (MLB) podali žalobu na MLBPA. Má kancelář zastupovala asociaci, na případu jsem strávil mnoho času a nakonec jsme ho vyhráli. O dva roky později asociace potřebovala obsadit pozici general counsel (vedoucí právního oddělení, pozn. red.) a já byl požádán, ať se přestěhuji do New Yorku. Do značné míry se jednalo o šťastnou náhodu být ve správný čas na správném místě. V asociaci jsem poté strávil 33 let, z nichž 26 jsem byl výkonným ředitelem, poté jsem odešel.
Hráčská asociace NHL (NHLPA) procházela přechodným obdobím a potřebovala někoho, kdo pro ni sjedná novou kolektivní smlouvu. Poznal jsem hráče, zalíbili se mi, proto jsem se rozhodl tu práci vzít.
Co bylo hlavním důvodem pro to, že jste od baseballu přešel k hokeji?
Důvody pro změnu byly tři. Poté, co jsem se tak dlouho věnoval baseballu, jsem byl do určité míry unavený. Věcí, které jsem ještě nedělal, bylo velmi málo. Řešil jsem pořád ty stejné záležitosti se stejnými lidmi a v asociaci jsem byl již příliš dlouho.
Za druhé, měl jsem již následovníka, kterým byl Michal Weiner. Měl na to ideální věk (tehdy mu bylo 50 let), pracoval dlouho jako můj general counsel a bylo i v zájmu hráčů udělat změnu, aby tam mohl být dalších 20 let.
A nakonec, důvodem pro můj odchod do NHLPA, který jsem vůbec nečekal, byla ona žádost abych pomohl hráčům s oním přechodným obdobím. Poznal jsem hráče, opravdu se mi zalíbili a potřebovali pomoc. To bylo něco, co jsem při odchodu od baseballu nečekal.
Ještě se vrátím k baseballu. Od rodičů často slyšíte, že život je proměnlivý a nikdy si nemůžete být jistí tím, co budete dělat. Byl jsem velmi šťastný a spokojený, když jsem odešel od baseballu. Vše bylo tak, jak má. Ale pak se mému následovníkovi Michaelu Weinerovi vyvinul nádor na mozku a zemřel. Takže nikdy nevíte, co se stane. I to je důvod proč jsem šťastný z toho, kde jsem, protože pokud najdete něco, v čem jste dobří, kde jste spokojení a můžete pomáhat lidem, pak je to dobrý život.
Který sport máte raději? Baseball nebo hokej?
To je velmi obtížné říci. Potřebné dovednosti a podstata obou těchto sportů jsou hodně odlišné. Ačkoliv je baseball týmová hra, vše, co děláte, děláte sami. Máte jednoho chytače, jednoho nadhazovače, běžíte sami a míč také chytáte sami. Hrát sám v hokeji je ale hloupost, nefunguje to. Proto je srovnání těchto sportů těžké.
Řeknu to takhle. Co se týče financí, je hokej nejmenším ze čtyř severoamerických sportů. Jak NFL fotbal, tak baseball a basketbal jsou v tomto ohledu větší než hokej. Ale hokej přináší největší možnosti a největší mezinárodní rozměr, což mě vždy zajímalo. Obecně tedy nemůžu říci, který sport preferuji, ale teď jsem rád tam, kde jsem.
Vraťme se zpět do právní oblasti. Překvapilo Vás něco v rámci kolektivního vyjednávání po Vašem přechodu od baseballu k hokeji?
Ano. V Severní Americe je vyjednávání ve sportu trochu stranou zájmu od zbytku světa. Probíhá jiným způsobem a znatelné jsou i rozdíly v tom, co je důležité a podobně.
Mezi hokejem a baseballem jsou dva velké rozdíly. Za prvé, hráči jsou mladí. V baseballu je velmi neobvyklé, aby se do Major League dostál hráč dříve než je mu 22 nebo 23 let, někdy dokonce 26 nebo 27. V hokeji je naopak mnoho hráčů, kteří přichází ve věku 18 či 19 let. Při jejich zastupování je rozdíl v dospělosti. Když je vám 22 let, díváte se zpět do doby, kdy vám bylo 19 a přemýšlíte, co jste tehdy dělali.
Druhým významným rozdílem je fakt, že ačkoliv v baseballu existují zranění, jsou odlišné povahy a nejsou tak vážné ani časté. Spíše jsou následkem vyčerpanosti těla než nějakých srážek.
V čem spočívá práce výkonného ředitele NHLPA? Jak vypadá Váš obvyklý pracovní den?
Dělám různé věci. Pokud hráč nemá smlouvu se svým zaměstnavatelem, musíte tuto smlouvu sjednat, což může trvat poměrně dlouhou dobu a je to zároveň náročné. Za druhé, pokud smlouvu máte, musíte ji dobře spravovat, aby fungovala. Musíte zajistit, aby druhá strana dodržela to, k čemu se zavázala. Musíte chránit a bránit hráče. Musíte udělat vše vhodné pro marketing a podporu hry jako takové. Musíte se zaměřit na mezinárodní příležitosti. Jelikož je hokej olympijský sport, musíte se věnovat i spolupráci s Mezinárodním olympijským výborem (MOV), s národními federacemi i Mezinárodní federací ledního hokeje (IIHF).
V kanceláři pracuje poměrně vysoký počet 50 zaměstnanců. Disponujeme vysokým rozpočtem. Spravujeme licenční divizi, trh s hráči, jmény a podpisy a věci jako jsou kartičky a samolepky, počítačové hry, plakáty, reklamy atd.
Pomáháme hráčům také sjednávat jejich individuální smlouvy. Procházíme smlouvu a zajišťujeme, že hráči dostanou zaplaceno tolik, kolik mají dostat dle podmínek smlouvy. Rozhodně bych neřekl, že se jedná jen o byrokracii, protože to není pravda. Musíte se věnovat mnoha rozdílným záležitostem.
Řekl byste, že v hokeji nyní odvádíte díky zkušenostem z baseballu lepší práci?
S věkem jste pomalejší a natvrdlejší, ale údajně i moudřejší. Nevím, zda jsem lepší, než jsem byl dřív. Rád bych řekl, že dělám stejný druh práce, ale okolnosti týkající se hráčů jsou jiné. Vztahy managementu v baseballové asociaci jsou podstatně rozvinutější než vztahy v hokejovém managementu. Vést asociaci je trochu jako být premiérem v zemi s parlamentní demokracií. Musíte i udržovat většinu a podporu hráčů. Pokud nemáte podporu, je jedno, zda děláte věci dobře nebo špatně, protože tu práci nemůžete vykonávat.
Jak probíhá proces sjednávání individuálních hráčských smluv?
Spočívá v mnoha různých záležitostech. Za prvé, máme k dispozici veškeré statistiky a smluvní informace ke všem klubům a hráčům. Pokud zastupujete hráče nebo pokud si smlouvu jako hráč sjednáváte sami, všechny tyto informace budete potřebovat. My je máme, sbíráme je a dáváme dohromady argumenty pro hráče.
Za druhé, sjednáváme pro hráče právo mít právníka nebo agenta. V Severní Americe je to nutné, jinak by kluby s agentem vůbec nejednaly. Za třetí, jsme stále v kontaktu s hráči, abychom jim mohli odpovědět na jejich otázky, poskytnout rady a návrhy, někdy i načrtnout samotný návrh smlouvy.
Za čtvrté, pokud nesouhlasíte s týmem, který vás zaměstnává, ohledně výše vašeho platu, dochází k arbitráži. V tomto procesu žádáte po nezávislé třetí straně, aby rozhodla. My to sjednáváme. Pokud je hráč zkušený a má dobrého agenta, moc pomoci nepotřebuje, jelikož se to naučil již v předchozích letech a i sám agent je dost zkušený. Naopak pokud je hráč mladý nebo pokud je agent nezkušený, případně má nějaký konkrétní problém, potom se do procesu můžeme zapojit a hráči i agentovi pomoci. Vyjma arbitráže nevyjednáváme přímo s majiteli klubů, avšak poskytujeme hodnotnou podporu.
Co je nejobtížnější na sjednávání hráčských smluv?
Nejtěžší je připomenout hráčům jejich skutečnou hodnotu a připomínat jim občas co je nejdůležitější. Pokud vaše rodina pochází z jednoho místa, budete tam chtít hrát, i když smlouva samotná není tak výhodná. Jedná se o nepřetržitý proces, aby vzali v potaz vše potřebné, aby nakonec udělal rozhodnutí hráč sám za sebe a nikdo za něj. Neděláme to za něj my ani agent. Musí to udělat sám hráč, jinak za to poté bude vinit někoho jiného. Musí to být něco, co chce on sám.
Zpět ke kolektivnímu vyjednávání. Jaký je největší rozdíl mezi individuálním a kolektivním vyjednáváním?
Jde o dvě věci. Dle severoamerického systému pracovního práva jde především o právo Spojených států, avšak kanadské právo je velmi podobné. Máte povinnost vyjednávat v dobré víře. Nikdo vlastně neví, co ten pojem znamená, dokud nevznikne spor a soud nebo soudce to nerozhodne.
Zabýváte se širokým spektrem věcí. Strukturou, v rámci které jednotlivá jednání probíhají, délkou individuálního kontraktu, kdy se bude vyjednávat, jaká tu budou omezení a za jakých okolností, otázka bonusů atd. Dále se jedná o věci jako výhody a benefity při odchodu, zdravotní péče, zranění, vybavení, pravidla, cestování, časový rozvrh, co hráči dostanou zaplaceno za účast na akcích po Stanley Cupu, na Olympijských hrách atd.
Druhým rozdílem je to, že individuální vyjednávání málokdy vede ke stávce. Naopak u kolektivního vyjednávání je tu výluka, kdy zaměstnavatel nic nedělá, dokud mu hráč nedá to, co chce. K tomu dochází takřka během každého vyjednávání.
Co se týče výluk, co podle Vašeho názoru vedlo k rozdílným výsledkům v sezónách 2004/2005 a 2012/2013?
Pokud hráči drží spolu a jsou jednotní a silní, pokud se účastní schůzek, přijdou k jednacímu stolu a mluví přímo s majiteli, pak máte šanci sjednat důstojnou smlouvu. Pokud spolu nedrží, pokud mají strach a bojují sami se sebou, pokud stranou říkají majitelům jaká je vyjednávací strategie, máte problém. To se stalo v sezóně 2004/2005, ale tentokrát ne.
Před dvěma lety se to nestalo, jelikož jsme udělali hodně práce. Sestavili jsme skupinu vedení hráčů. Navíc v sezóně 2004/2005 byli jen 3 nebo 4 hráči, kteří se zúčastnili jednání přímo s majiteli. Tentokrát jich bylo asi 150, hráčů bylo opravdu hodně. Měli jsme pravidlo, že kdo chce přijít, může. Zároveň byl i lepší styk s veřejností apod.
Vést sportovní asociaci v Severní Americe je hodně podobné jiným povoláním. Zkušenosti vás hodně naučí. Tentokrát jsme měli velmi zkušené lidi. Mnoho z nich, které jsem požádal o pomoc, měli mnoho zkušeností.
Řekl byste, že je výhodou být právníkem, pokud jde o kolektivní vyjednávání?
Nemusíte být nutně právníkem, pokud máte dobré právníky kolem sebe. Severoamerické sportovní odbory založil ekonom Marvin Miller. Chvíli jsem pro něj pracoval jako general counsel. Severoamerický právní systém se liší od evropského. Pokud něco nedokážeme vyřešit, pošleme to soudům. Pracovní právo je navíc velmi specifické. Není nutné být právník, ale pomáhá to.
Jak byste zhodnotil vztah mezi NHL a Mezinárodním olympijským výborem či IIHF?
Podělím se o své zkušenosti. Byl jsem také, na základě žádosti amerických olympijských reprezentantů, dlouholetým členem správní rady Olympijského výboru Spojených států amerických. Hráči by na olympiádě chtěli hrát. Majitelé to naopak nechtějí. Narušuje to byznys, musíte ho pozastavit, hráči se mohou zranit. Nechcete ani naznačovat, že hrát o zlatou medaili je důležitější než ligový zápas. Napětí je vysoké. Díky zkušenostem z olympijského prostředí můžu tyto konflikty řešit jednodušeji než ostatní, avšak pokaždé, když se rozhoduje, zda hráči pojedou na olympiádu či mistrovství světa, jde o vyjednávání.
Pro Američany je to obtížnější než pro Kanaďany, Evropany či Asiaty, kde veškerá sportovní struktura vychází z olympijského hnutí. Máte vládní úřady, ministerstva sportu, my nikoliv, ten model je úplně odlišný. Musíme vejít jakoby zadními dveřmi, což je složité. Pokud pozastavíte NHL, ztratíte za 2 týdny 100 zápasů, na které by se jinak dívali fanoušci.
Majitelé mají legitimní obavu, že pokud se jejich hvězda zraní na olympiádě a oni na to pak doplatí v lize, fanoušci jim to neodpustí. Ale na druhou stranu, hráči opravdu chtějí hrát. Evropanům na tom záleží hodně, Kanaďanů sice méně, ale stále dost a Američanům nejméně. Také chtějí hrát, ale na jejich seznamu priorit to není tak vysoko.