Můj první rozhovor se měl odehrávat v mezinárodní kanceláři Kinstellar, se kterou Spolek českých Všehrd spolupracuje. A jaká jiná profese by se v mém hledáčku měla objevit hned na začátku než zrovna advokátská? Pro úplnou přehlednost by však bylo dobré říci, kdo je to vlastně advokát a jak se jím člověk může stát. Nejpodstatnější je, že advokát musí vystudovat vysokou školu v oboru právo. Po úspěšném dokončení studia a obdržení titulu magistra je třeba, aby získal práci koncipienta, a po tříleté praxi se může stát advokátem, pokud splní advokátské zkoušky.
Než začnu samotným rozhovorem, dovolil bych si popsat pro ty, kdo stejně jako já nikdy nevkročili do advokátní kanceláře, jak to v takové mezinárodní advokátní kanceláři vypadá. Konkrétně společnost Kinstellar se nachází v paláci Myslbek na Příkopech. Hned při vstupu se mě ujala milá recepční budovy ve které kancelář sídlí, která mi vysvětlila, v jakém patře se společnost nachází a pak už mě poslala k výtahu. Po vystoupení mě uvítal pár dalších milých recepčních, tentokrát již samotné advokátní kanceláře a poté, co jsem si odložil kabát a odpověděl na otázku, jestli si dám kávu nebo čaj, mě poslaly do zasedací místnosti. Trochu jsem si tam připadal jako v seriálu Suits, poněvadž zasedačka byla podobného rázu, jako tam mají, a než přišel pan Lukáš Ševčík, bavil jsem se představou, jak bych se asi tvářil, kdyby s ním přišel i Harvey Specter a jemu v patách Mike Ross.
Lukáš Ševčík zastává pozici Managing Partnera pražské kanceláře společnosti Kinstellar a podílí se na vedení celofiremního týmu pro oblast práva obchodních společností, se specializací na oblast akvizic, fúzí a financování obchodních společností. Neprošel však českým školským systémem, vystudoval v Německu, kde také získal svůj právnický titul. Během své více než dvacetileté praxe působil v advokátních kancelářích v Německu a nějaký čas strávil také v kanadském Torontu. V posledních patnácti letech se věnoval především akvizicím a fúzím, včetně privatizací a transakcí v oblasti private equity, joint venture a dalším.
JF: Kdybyste mohl srovnat studium v Německu a v Čechách, jak se výuka odlišuje?
LŠ: Mě vždycky překvapovalo, když jsme nabírali koncipienty a oni nám popisovali, jak vypadají zkoušky, jak moc bylo studium o memorování. Kupříkladu jsem slyšel, že není možné si vzít s sebou na zkoušku zákon, což vede k tomu, že lidé jsou pak zaměřeni zcela na formální stránku a chtělo by to se spíš orientovat na nějaký teleologický výklad. V Německu se třeba zkoušky píší jako příklady – někdo něco koupil, věc je vadná a student by měl zjistit kdo má vůči komu jaké nároky, z jakého titulu, zvolit nějaký postup a doporučení. Takhle se postupuje už od prvního semestru civilního práva. Ne třeba cestou vyjmenujte mi šest znaků smlouvy – takhle to nefunguje.
JF: Dalo by se říct, že studenti z Německa jsou praktičtější a čeští studenti jsou spíš teoretici?
LŠ: Takhle bych se k tomu nestavěl. Čeští studenti práv nejsou čistě jenom teoretici, ale když mají napsat například memorandum, tak to vypadá jako plynulý text bez struktury a zmínky k čemu se chce člověk dopracovat. Tam to trošku pokulhává, ale jinak bych neřekl, že to je tak velký rozdíl. Spíš výukový systém navádí k tomu, aby lidé měli hlavně teoretické znalosti. Samozřejmě se to pak napraví během koncipientské doby nebo i během stáže, již někteří absolvují během studia.
JF: Chtěl jste být vždycky advokát, nebo jste chtěl dělat i něco jiného?
LŠ: Já chtěl být už od malička advokátem, i přes to, že v rodině jsme nikoho zabývajícího se právem neměli. Mně osobně se na advokátech líbilo, že jsou vlastně sami sobě pány, nezávislost a stavovská samospráva. Měl jsem celkem rozumné známky, takže jsem se díky nim dostal na práva, protože v Německu univerzity nepořádali zkoušky, ale studenti se dostávali na určité obory jako třeba práva čistě na základě maturitních známek.
JF: Jaké pro vás byly největší překážky na cestě za profesí advokáta?
LŠ: Překážky bych moc neviděl. Mě to prostě bavilo. Zkoušky nebo klauzury jsem bral jako součást toho všeho. V Německu je důležité, mít dostatečně dobré známky , abyste se dostal do výběru koncipientů, se kterými se vůbec budou veliké advokátní kanceláře bavit, nebo případně když chcete směřovat do soudnictví. Na německém systému právního vzdělání se mi hodně líbí, že po skončení studia má člověk možnost projít si takovým kolečkem u soudů, v advokacii a u nejrůznějších státních institucí (Referendariat). Je to velice dobrá příprava a člověk má možnost se utvrdit ve své volbě oboru.
JF: Chtěl jste někdy dělat nějaké jiné právo než obchodní, třeba trestní?
LŠ: Trestní právo jsem nechtěl dělat proto, že se mi to zdá málo racionální. Já se setkal s případy, ve kterých byli pachatelé hlavně mladiství, a přišlo mi jich někdy až líto. Člověk se jim snaží pomoct, ale ono to v mnoha případech moc nejde. Často mi to připadalo spíš jako psychologie než právo. Je pravda, že trestní právo je hrozně zajímavé, ale jednoduše na základě těchto dvou aspektů se mi nelíbilo. Každopádně, jak už jsem řekl, já měl velmi brzy jasno v tom, co chci dělat, takže jsem to moc neřešil.
JF: Když se zamyslím nad prací advokáta u soudu, připadá mi, že je spíš takový hledač děr v systému, co si o tom myslíte vy?
LŠ: V trestním právu to tak asi je. Právník by měl pro svého klienta udělat vše, co je v jeho silách, do čehož spadá i hledání děr, jak říkáte. Měl by se v procesuálních věcech snažit najít nějakou chybu, zjistit, kdy jsou svědci nedůvěryhodní, a tak dále.
JF: Jak byste přiblížil práci advokáta v obchodním právu?
LŠ: Obchodní právo je poměrně rozmanité. Já osobně se specializuji na fúze a akvizice. U nás jsou to spíše akvizice než fúze, které jsou spíše taková technická záležitost v tom, že v anglosaském systému spolu „fusions and acquisition“ souvisí a jedná se o nabytí společnosti tím, že nabízíte své akcie jiným akcionářům, načež poté, co zfúzujete cílovou společnost se akcionáři cizí společnosti stanou vašimi akcionáři. To se tady moc neděje, poněvadž na burze tolik kótovaných společností zase není, takže jsou to spíš privátní akvizice. Všechno začíná u malých smluv na začátku, potom následuje třeba „memorandum of understanding“ – tady se nedá vyhnout anglicismům, žádné zavedené české výrazy pro to neexistují, takže když chcete dělat v mezinárodní advokátní kanceláři, tak se bez nich prostě neobejdete. Tato smluvní část transakce je zpravidla završena „SPA“, kupní smlouvou, kterou advokáti připravují a mnohdy i vyjednávají, Tomu všemu ale předchází fáze„ due diligence“, přezkum nejrůznějších rizik kupované společnosti. Zde jsou velké týmy, vedle právníků v nich působí i daňový poradci, lidé, kteří se dívají na audit i nějaké finanční modelování, investiční banky jsou tam jako poradci a rozložení profesí v týmu se může odlišovat podle toho, v jakém sektoru si chce klient společnost koupit. S velikostí společnosti pak souvisí i doba. Čím větší společnost, tím delší čas může zabrat její koupě, takže období do tak zvaného „closingu“, kdy se akcie za kupní cenu vymění, se může protáhnout třeba i na rok. Co se týče práce třeba začínajících právníků, tak ti se dostanou jen do dílčích částí, ale čím více zkušeností sbírají, tak tím spíš se dostanou do pozice, kdy jde o řízení celé transakce, během něhož musí zkoordinovat celou skupinu lidí a všechno tlačí jedním směrem.
JF: Já si to trochu představuji jako mraveniště, kdy na samém vrcholu stojí advokát.
LŠ: No, hlavně jsou tam ještě taková podmraveniště, kde každý má svou vlastní špičku. To, že by na špičce stál advokát, se stává velice málokdy, místo něj je tam častěji klient a jeho hlavní poradci nebudou právníci, ale investiční bankéři, kteří jsou v nejužším vztahu s klientem a kteří mu transakci navrhli a vysvětlili mu, v čem by akvizice byla výhodná. Pod tím asi jsou různá další pracoviště na nějakém tom staveništi a právní je jedno z nich. Samozřejmě případ od případu je vše jiné. Jsou společnosti, kde nejsou žádné právní problémy, v jiné to můžou být třeba problémy v daních a najednou daňový poradci převezmou neuvěřitelně důležitou roli a všechno je pak ovlivňováno posudkem daňových poradců.
JF: Asi každý člověk má před nástupem do práce nějaké představy. Co vás třeba nejvíc zklamalo a překvapilo při nástupu do pozice koncipienta nebo advokáta.
LŠ: Já mám takovou špatnou vlastnost, že na všechno špatné velice rychle zapomínám, takže nějaké velké zklamání si nevybavím. Určitě však mi připadalo hodně zvláštní přejít z toho studentského podnebí do reálného života, ve kterém třeba zjistíte, že kamarádský přístup moc nefunguje a jde spíše o konkurenci, kdy je třeba zjistit, kdo nehraje úplně čistou hru. Časem se vše srovná, ale ze začátku to zamrzí. Z profesního hlediska mě asi nic nepřekvapilo ani nezklamalo.
JF: Ptám se totiž z toho důvodu, že v dnešní době je třeba jeden populární americký seriál ze života právníků a spousta lidí si minimálně někde v koutku duše představuje, že jednou budou taky tak pracovat. Vy jste pracoval v Kanadě, takže můžete porovnat, jak moc to koresponduje s realitou?
LŠ: Já to beru tak, že žádné seriály nemůžou ukazovat práci právníka, ale pojmou to jako jakési jeviště pro děj, kde hrají hlavní roli lidi a jejich vztahy, které jsou těžištěm seriálu. Myslím si, že kdyby si člověk řekl, že se bude dívat v reálném životě jen na osazenstvo kanceláře, opomenul by, že vedle toho všeho musí pracovat, starat se o klienty, a tak dále, zjistil by, že se každý během dne občas baví s kolegy nebo spolu chodí na pivo, takže z tohoto pohledu ano, ale o té právničině a práci advokáta to neříká vůbec nic. Tam už nehraje roli, jestli se vše odehrává v bance nebo v advokátní kanceláři. V angloamerických advokátních kancelářích to navíc funguje úplně jinak. Jsou to obrovské právní firmy s několika sty advokátů. To pak vede i k takovým věcem, že kanceláře takovéhoto stylu vždy mají jakousi velice striktní příručku, třeba i o tom, jak se mají zaměstnanci oblékat. Pro ale ženy to třeba znamená že zpravidla budou mít přesně stanovenou délku sukně, výši podpatků, a dokonce nemusí být přípustné, aby měly třeba rozpuštěné vlasy. Asi si tedy dovedete představit, že kvůli takovým pravidlům by se žádné scény z takových seriálů nemohly odehrát, tudíž ve své podstatě nejsou reálné ani v té interpersonální sféře.
JF: Co pro vás osobně znamená právo?
LŠ: Já mám takové dva aspekty. Z jedné strany je pro mě právo velice kreativní. Něco jako je stavba domu, kdy se architekt musí starat o to, aby mu dům nespadl, všechno mu to musí přesně sedět a vše musí vypadat hezky. Spousta lidí si třeba myslí, že právo je takové suché, ale člověk ve své podstatě jako advokát neustále něco buduje. Z té druhé je třeba si uvědomit, že právo na člověka kouká z každé strany, a je třeba ho znát, aby ho ostatní nemohli nachytat. Jde tedy o to mít jakousi vyšší úroveň porozumění.
JF: Jak je to třeba při soudních řízeních s takovými společnostmi, které Kinstellar zastupuje?
LŠ: My většinou před soudem nezastupujeme. Mnohem častěji se jedná u rozhodčích soudů, hlavně proto, že jsou rychlejší a nejsou veřejné. Strany zvolí jednoho rozhodce nebo tři, kteří mají dlouholetou praxi v oboru, nejčastěji se jedná i o advokáty, takže po profesionální stránce to je na poměrně vysoké úrovni.
JF: Jsou neveřejnost a rychlost jedinými důvody, proč si lidé volí spíš rozhodčí soudy?
LŠ: Asi ty dva hlavní, ale pak se tu vyskytují i další. Dále tu je věc nepřístupnosti soudce. Teď nemluvím o tom, že by někdo chtěl soudce přesvědčovat, aby šlo rozhodování jedním směrem, ale spíš o vysvětlení toho, proč se stalo to či ono a vyměnit si argumenty, z nichž je advokát schopen získat nějaké informace pro sebe či klienta. Může jít o otázky typu: „Dává to smysl? Máme se spíš přiklonit k nějakému jinému řešení?“, a tak dále. Přístup je tam zkrátka jiný než u obecných soudů.
JF: Co třeba dohody, dohodnou se strany raději, než aby šly k rozhodčímu soudu?
LŠ: Pokud neexistuje rozhodčí doložka, tak v takových případech velice málokdy dochází k tomu, že se strany dodatečně dohodnou na nové rozhodčí doložce, to už se spíše dohodnou rovnou, pokud se tedy chtějí dohodnout. nenastane-li nějaké narovnání, pak se bojuje, protože jedné straně může vyhovovat už třeba jen to prodlení, než dostane pravomocné rozhodnutí. Pokud jsou to strany, co ve všem chtějí mít co nejrychleji jasno, tak se buď hned ze začátku vyskytuje rozhodčí doložka, nebo se dohodnou.
JF: Stalo se vám někdy, že byste si říkal, že na tom rozhodnutí nebylo něco v pořádku a že byl ten soudce nebo rozhodce podplacený?
LŠ: Mně osobně se něco takového nestalo, poněvadž moc sporné agendy nedělám. S rozhodci je to poněkud jinak. Když se jde k rozhodčímu soudu, každá strana si zvolí svého rozhodce, a tak trochu se počítá s tím, že rozhodce bude kopat za svoji stranu, přestože by neměl hájit zájmy strany. V takových případech záleží na předsedovi. Je však pravda, že moji kolegové mi občas říkali, že měli pochybnosti o nestrannosti rozhodčího soudu. To se asi nedá nikdy úplně vyloučit, ale podle mě se jedná o nějaké zanedbatelně malé číslo, které se vyskytuje všude, když se podíváte do jakékoli profese, vždy se najde pár takových případů lidí kteří nehrají férově.
JF: Co třeba u obecných soudů, je to tam lepší?
LŠ: Obecně se šušká, že ne, že je to naopak o mnohem horší. Je to taky jeden z těch důvodů, proč klienti spíš volí rozhodčí soud, mají obavy z možnosti ovlivňování obecných soudů.
JF: Kdybyste měl moc vybrat jakýkoli zákon a mohl ho změnit nebo zrušit, jaký by to byl?
LŠ: Já nebudu říkat takovou tradiční odpověď, jako že by to byl NOZ nebo ZOK. Myslím si, že jsou celkem dobré. Samozřejmě nejsou perfektní, ale to by nebyly nikdy. Který zákon bych změnil? No, napadá mě, že bych možná změnil některé předpisy v trestním zákoně, některé z těch trestných činů proti závazným pravidlům tržní ekonomiky, které může napáchat při podnikání. Jsou tam poněkud nejasně či velice obecně formulované delikty a je možné pod ně subsumovat ledasco. Tam bych chtěl vidět víc právní jistoty, aby nedocházelo k neoprávněnému obvinění jenom proto, že se to tam dá tak nějak napasovat. Tohle by určitě byla moje změna.
JF: Poslední otázka se týká označení, jako jsou senior partner a managing partner. Co to vlastně znamená a jak se člověk stane tímto partnerem?
LŠ: Existují dva extrémní principy, na kterých fungují, v modifikované formě samozřejmě, mezinárodní advokátní kanceláře. Jedním je tak zvaný „eat what you kill“ systém, ten druhý je „lock step“. V obou případech kancelář patří partnerům, společníkům. Kancelář má klienty, příjmy a po odečtení nákladů generuje nějaký zisk. V „eat what you kill“ partnerství se partneři dívají na to, kolik kdo z nich k tomu zisku přímo přispěl, kolik získal klientů, a tedy i výnosu. To určí jeho podíl na zisku. V „lock step“systému má každý z partnerů podíl na zisku, který je určený, podobně jako jsou akcie. Tento podíl je daný předem a postupně roste. Vezme se tedy celkový počet akcií nebo bodů, vše se sečte dohromady, vydělí počtem bodů a kolik má kdo bodů, tolik dostane peněz. Ani jeden systém nemůže fungovat v té své absolutní formě, protože někdo si v „lockstep“ může říct: „Já přivedl tolik klientů a mám z toho tak málo, přitom někdo druhý nedělal skoro nic a má víc.“. U „eat what you kill“ to také nemá své výhody, protože to spíš vede k tomu, že se partneři nebudou dělit o mandáty, takže dotyčný, aby vygeneroval co možná největší příjem, si vezme úplně všechny případy, na které není specialista, jen aby o ně nepřišel, tudíž klient nedostane nejlepší péči. „Eat what you kill“ je spíše americký systém, „lock step“ pak anglický.
Co se týče partnerů, tak tam neznamená, že někdo kdo má na vizitce titul partnera je doopravdy ten, kdo má podíl na zisku. Rozdělují se salaried (nebo taky contract) partner a equity partner. Salaried partner je advokát, který dostává nějakou fixní částku plus bonusy, označení partner se používá hlavně kvůli prestiži. Naproti tomu equity partner je doopravdy společník, kterému firma patří. Managing partner je pak někdo z partnerů, kdo je pověřený tím, aby kancelář vedl, takže má víc na starosti administrativu a každodenní dění v kanceláři. To je jenom taková výkonná funkce. Ve velkých mezinárodních kancelářích je vedle managing partnera, který se stará o operativní chod kanceláře, ještě senior partner, jenž je vlastně něco jako takový předseda dozorčí rady. Má spíš funkci do vedení kanceláře vnést element kontroly ze strany partnerů, aby se práce, kterou dělá managing partner, neubírala nějakým jiným směrem. U nás se to na základě velikosti kanceláří příliš nevyskytuje.
A jak se stát managing partnerem? Stávající partneři vás musí zvolit, takže to závisí na rozhodnutí kolegia.