Většina z nás si rubopis do nedávna spojovala s převody směnek, občanský zákoník rubopis spojil obecně se smlouvami. Jedinou podmínkou je uzavřít smlouvu na řad.
Problém spočívá v tom, že občanský zákoník (OZ) dává možnost podle ustanovení § 1897 odst. 2 věta první uzavřít písemnou smlouvu na řad. § 1897 odst. 2 rovněž dává možnost smlouvu převést rubopisem neboli indosamentem. Podle § 1897 odst. 2 věta druhá v případě rubopisu platí právní předpisy o směnkách, tedy zákon směnečný a šekový, konkrétně má zákon na mysli čl. I oddíl druhý, tedy §§ 11 až 20 čl. I. Možnost postoupení smlouvy už v českém právu existovala, použilo se ustanovení o inominátních smlouvách podle strého občanského zákoníku (ObčZ), takové smlouvě se říkalo smlouva o postoupení práv a převzetí povinností,1 byla to trojstranná smlouva. Ani tehdy ale nebylo možné převést písemnou smlouvu rubopisem. To je novum zavedené do českého práva až OZ, pro tuto úpravu bylo inspiračním zdrojem právo italské, konkrétně Codice Civile.2
Změna pomůže obchodní praxi, usnadní se už zavedená praxe, nebude nutné uzavírat inominátní smlouvu o postoupení práv a převzetí povinností. Nebude tedy nutné uzavřít smlouvu i s postoupenou stranou, resp. bude stačit jen její souhlas (i daný předem podle § 1897 odst. 1). Další ochranou postoupené strany je možnost prohlášení o odmítnutí osvobození postupitele, ten se stane v takovém případě solidárně zavázaným s novou stranou smlouvy (§ 1899 odst. 1). Specifické je postoupení rubopisem, kde takovýto souhlas postoupené strany je dán uzavřením smlouvy na řad. Možnost prohlášení podle § 1899 je zachována. V zásadě je tuto změnu nutno chápat pozitivně, protože usnadní obchodní praxi, bude možné postupovat smlouvu pouhou blankoindosací. Následně bude možné postupovat smlouvu blankotradicí. Nakonec bude ale vždy třeba k účinnosti postoupení smlouvy takovéto postoupení smlouvy postoupené straně prokazovat (§ 1897 odst. 1), uplatní se zde předpisy o směnkách (§ 1897 odst. 2).
V případě postoupení smlouvy žirováním (rubopisem) se z ní de facto stává cenný papír na řad, práva a povinnosi jsou v tomto cenném papíru inkorporována. Problematické tedy bude, pokud každá strana bude mít více paré smlouvy (pak by je mohla postupovat nezávisle, což nelze připustit). Zákon ale ponechává (i z tohoto důvodu) solidární ručení postupitele, pokud postoupená strana učiní prohlášení podle § 1899.
Změna pomůže těm, kteří pracují se smlouvami, které jsou spíše dlouhodobějšího charakteru a s opakovaným plnění. Takovou smlouvu budou moci postoupit, např. za úplatu, s možností rubopisu takové postoupení bude jednoduché, v případě úzkého pojetí blakosměnky tedy bude stačit pouze podpis indosanta na rubu listiny. Výhodné tedy bude také to, že z takovýchto smluv se de facto stanou cenné papíry.
Toto vadí některým teoretikům komerčního a civilního práva, kteří považují zásah do osobního vztahu mezi stranami smlouvy za nepřípustný. Mezi kritiky převodu smlouvy rubopisem patří Petr Čech,3 naopak zastáncem je hlavní autor zákona o obchodních korporacích (ZOK) Bohumil Havel.4 Z dalších podpůrců zmíním např. Davida Elischera a Kamila Šebestu.5 Dále se kriticky k možnosti rubopisu smlouvy staví Tomáš Grulich.6 Není ale zcela zřejmé, čemu/komu institut postoupení smlouvy rubopisem škodí. Vždy jde o způsob nakládání s právním institum, nikoli o institut jako takový. Je zde však větší možnost pro neprůhledné převody u blankosměnek, protože nebudeme znát celou řadu majitelů blaknosměnky (blankosmlouvy?) před tím, než poslední majitel prokáže své oprávnění z postoupené smlouvy, zásadnější je ale povinnost z postoupené smlouvy. V takovém případě budou postoupené smlouvy zahrnovány do majetku právnické nebo podnikající fyzické osoby, kde jistě výhodné obchodní smlouvy jsou nikoli nepatrnou hodnotou pro obchodní společnost. Proto je možné uvažovat o zákazu blankosmluv.
Potenciál ke zlepšení tkví tedy v tom, že zakážeme postoupení smlouvy, nikoli rubopisem generelně, ale specifickou formou blakoindosamentu a tím zamezíme blakotradici (úvaha de lege ferenda). V takovém případě bude vždy postupník, tedy nová strana smlouvy patrná z rubopisu smlouvy. Problematické stále zůstává, jak druhá strana může postoupit svoji smlouvu, když tato již jednou (či vícekrát) indosovaná smlouva neobsahuje záznam o nové straně smlouvy. Bude tedy vždy nutné mít dostupné oba dva cenné papíry-smlouvy, abychom zjistili strany smlouvy. Tedy nejen blankoindosace je problematická, ale i rubopis jako takový, protože máme dva originály listiny smlouvy (každý pro jednu stranu smlouvy; v některých případech může jít i o vícestranné smlouvy, pak bude originálů listiny smlouvy více), ale při vícečetné indosaci na každém originálu listiny smlouvy nebude zřejmé z jednoho originálu listiny smlouvy-cenného papíru, kdo je stranou smlouvy. Samozřejmě s tím, že účinnost postoupení smlouvy vůči postoupené straně je stanovena v § 1897 odst. 1 a většinu takových situací pokrývá.
Zde bych upozornil, že takováto nutnost mít k dispozici současně dva originály listiny smlouvy-cenného papíru je v rozporu požadavkem celistvosti cenného papíru.7 To pramení z toho, že smlouva v listinné podobě je pouze formou, která odkazuje k závazku, není to závazek sám. Dohoda/smlouva je dvou a vícestranným právním jednáním, není listinou. Zákon ve vybraných případech stanovil povinnost písemné formy, listina (papír) je takovým typickým příkladem substrátu, který se používá pro záznam písemné formy. Problematické je tedy nikoli rubopis jako takový ale ten důsledek, že se z listinné smlouvy stává cenný order papír. Jenže v obvyklých situacích máme takové listiny dvě (dva originály), takže se obě stávají order papírem, do něhož jsou vtělena tytéž práva a povinnosti. Bylo by tedy vhodné na smlouvy, které jsou uzavírány na řad, uvádět i čas uzavření smlouvy, aby bylo jasné, které dva originály listiny smlouvy se spolu párují.
Notifikační povinnost postupitele nebo prokázání postoupení postupníkem postoupené straně umožňuje postoupené straně registrovat, kdo je novou stranou smlouvy; pokud ale potom tato postoupená strana sama smlouvu postoupí rubopisem, nebude postupníkovi zřejmé z listinné podoby smlouvy samé, kdo je stranou smlouvy, tedy závazku, do nějž vstoupil. V tomto order papíru-smlouvě nebude uvedena strana smlouvy a postupitel bude povinnen oznámit postupníkovi (další notifikační povinnost), kdo je stranou smlouvy (a navíc této straně má postupitel povinnost postoupení smlouvy oznámit nebo postupník postoupení prokáže). Mohli bychom tedy dospět do absurdních situací, kdy nebude zřejmé, kdo jsou strany smlouvy.
Problematická je tedy blakoindosace smlouvy a ještě více sama skutečnost dvou cenných order papíru-smluv (resp. jejích listinných podob), které mají vtělená práva a povinnosti, protože chybí jakýkoli právně relevantní záznam (až na notifikaci) o současné druhé straně smlouvy. V případě vícečetných indosací na obou stranách závazku mohou nastávat problematické situace. Proto je nutné, aby všechny notifikace (postupitele) či prokázání postoupení smlouvy postupníka (ale jak?) byly vždy součástí postoupení listinné smlouvy rubopisem. V takovém případě by spíše bylo lepší uvažovat o tom, že by postupník neměl možnost prokazovat postoupení smlouvy a postupitel měl vždy notifikační povinnost. Doporučuji, aby si (původní) strany smlouvy vždy ujednaly, pokud budou uzavírat smlouvu na řad, aby postoupená strana byla vždy výlučně písemně notifikována postupníkem (to vystupuje do popředí u blankotradice). Ustanovení § 1897 odst. 1 věta druhá považuji za dispozitivní. Rovněž doporučuji, aby každá strana, při dalších převodech smlouvy, vždy předávala postupníkovi i prohlášení postupitele z předchozích převodů smlouvy.