Mezi jinými německými učenci židovské rasy byl – podle novinářských zpráv – „dán na odpočinek“ též prof. Hans Kelsen, působící v Kolíně nad Rýnem. Ať soudíme o bezprávích páchaných dnešním režimem v Německu jakkoliv nepříznivě, v tomto případě musíme uznati, že odstranění Kelsena s universitní katedry bylo – alespoň s hlediska vládnoucího režimu – zcela odůvodněné. Vždyť může-li se nový režim v Německu ve veřejném mínění světa vůbec na něco odvolávati, je to t. zv. krise demokracie, t. j. nedůvěra v demokracii nejen v širokých vrstvách, nýbrž i v myslích státovědců. A tu se přece nesluší, aby Hitlerův stát vydržoval učence – a k tomu tak přesvědčivě argumentujícího – který přese všechny zkušenosti z poslední doby odpírá lepší pravdě protidemokratické a zůstává rozhodným zastáncem demokracie.
Bylo v poslední době opětovně poukázáno na to, že právě bezprávné poměry, které zavládly v říši kázně a dobrých mravů, velmi prospěly myšlence demokracie. Řekněme k tomu jen, že právě události v těch státech, které prý demokracii překonaly, ukazují, jak silné jsou základy myšlenkové stavby demokratického chápání státu a společnosti. Dnešní režim německý vyšel z lidových voleb, dovolává se velmi názorně principu majority a říká si – byť nesprávně – „národní revoluce“. Není to nápadné, že právě krajně nedemokratický režim se opírá o ideje a pojmy, které jsou zcela typickými plody myšlenkové výzbroje demokracie? To proto, že je dnes už pozdě na to, zbaviti se demokratického chápání a odůvodnění státní moci. Demokracie stala se již příliš vžitou součástí názoru na stát u všech kulturních národů, ať chtěly nebo nechtěly. Nedovedeme si již prostě představiti stát, jehož vládcové by rekurovali k něčemu než k vůli národa. Odůvodnění „z boží milosti“ by dnes asi už nikdo nebral vážně a jiného jsme nenašli. A patrně už nenajdeme. Proto i fašistickým a sovětským diktátorům nezbývá než vládnouti „z vůle lidu“, což za jejich života může býti pouhou formulí, což však v okamžiku jejich smrti se patrně nějak prakticky projeví. Právě smrtelnost diktátorů – kteří svoji moc nebudou patrně odkazovati svým synům, jak to kdysi bez námitek činili faraonové, císařové a králové – ukazuje životnost principu demokratického. Princip demokracie už asi zůstane zachován, jiná však je otázka, co si na něm národy vybudují.
zpracoval Petr Ráliš
Jan Hoferek je studentem 2. ročníku Právnické fakulty UK a 2. ročníku Fakulty sociálních věd UK. Je držitelem jazykových certifikátů v anglickém a německém jazyce. V současné době působí na Oddělení pro Evropskou unii Kanceláře Senátu PČR.