Lidé se vždy sdružovali v komunitách a snažili se najít prostředky pro řešení problémů, které vznikaly zejména v důsledku odlišnosti zájmů jednotlivých skupin a jedinců, které komunitu tvořili. V tomto smyslu jsou politika a občanství neodmyslitelné pro každou formu lidské společnosti a jsou zcela odlišné od ostatních sociálních interakcí a právních institutů, které ve společnosti vznikají. Zpočátku bylo občanství chápáno pouze jako vymezení politické komunity, tedy definování, kdo patří do občanského tělesa státu a kdo nikoli. Ovšem postupem času nabývalo dalších úrovní a kvalit, které z něj vytvořily zejména v řeckých městských státech a Římu univerzální nástroj politické identifikace a nastavení právních vztahů nejen mezi občany navzájem a zejména mezi státem a občany.
V době před vznikem prvních států se odvíjela příslušnost jedince ve společnosti výhradně od pokrevních vazeb, tedy příbuzenství pocházející od společného předka. Stejné zájmy, potřeby, hodnoty, cíle a normy urychlovaly sdružování těchto rodově organizovaných skupin, což vedlo k vytváření širokých rodin, klanů nebo rodů, které odvozovaly svůj původ od mytologických, často dokonce zbožštělých předků. To vytvářelo pocit sounáležitosti a poskytovalo jejich členům společnou identitu, jejíž sdílení posilovalo vzájemné sociální vazby. Od rodových vazeb se také odvíjela autorita kmenových představitelů a výkon moci ve společnosti, a to včetně mocenského prosazení jejich vůle, a to i navzdory vůli ostatních. Nezřídka docházelo k dočasnému spojení několika kmenů v důsledku specifického společného zájmu, nejčastěji z důvodu obrany proti společnému nepříteli nebo z důvodu společného výkonu náboženských kultů, tak jako k tomu docházelo například v případě Říma a ostatních latinských kmenů a Sabinů.1 V tomto spojení je možné spatřovat zárodek nových vazeb, odlišných od rodových, tedy politických.2
Nejranější římská politická organizace se odvíjela od starého rodového zřízení, jehož základní jednotkou byla kurie (curia) a kmen (tribus), přesněji řečeno tři kmeny.3 Každý ze tří kmenů obsahoval deset kurií, dohromady se tedy veškeré římské obyvatelstvo dělilo do třiceti kurií. Shromážděné kurie vytvářely politické těleso zvané kurijní lidové shromáždění (comitia curiata), které postupně, zejména v souvislosti se vznikem shromáždění setninového (comitia centuriata) a tributního (comitia tributum), ztrácelo svůj politický význam, ovšem funkce zejména v oblasti náboženské si ponechalo ještě hluboko v republikánském období. Kurijní systém představoval základní vitální systém archaického Říma, a to nejen v oblasti politické, ale též vojenské a v neposlední řadě i náboženské.4 Římský král Servius Tullius provedl v šestém století před naším letopočtem reformy, na základě kterých přenesl těžiště stratifikace společnosti z rodové příslušnosti k příslušnosti k územní jednotce, tedy okresu (tribus), v závislosti na tom, kde se nacházel pozemkový majetek (assidui) občanů nebo také místo jejich bydliště (domicil) a dále prostřednictvím censu5 k jedné z pěti majetkových tříd, resp. setnině (centurie).
Setninová reforma spočívala v rozdělení obyvatelstva Říma do pěti majetkových tříd, a to v závislosti na ocenění výše rodinného jmění. Každá třída byla povinna vytvořit a vyzbrojit na vlastní náklady určitý počet vojenských jednotek, centurií, které představovaly nejen vojenské ale též daňové a volební jednotky, ze kterých se sestávalo setninové lidové shromáždění (comitia centuriata). Působnost setninového shromáždění spočívala v oblasti volební, zákonodárné a soudní. Zatímco první třídu, která disponovala největším počtem centurií, tvořili nejbohatší občané, tak naopak pátou, počtem členů nejpočetnější třídu, tvořili nejchudší občané s nejnižším počtem centurií. Timokratický princip, na jehož základech byl vybudován celý setninový systém, se projevoval zejména při hlasování občanů na shromáždění, kdy prakticky soustředil moc v rukách nejbohatších, a tím definitivně potlačil moc klanových rodových patriarchů.6 Z pohledu občanských práv je na první pohled patrné, že tento princip nezaručoval univerzální rovnost občanů při hlasování. Jednalo se svým způsobem o sociální rovnováhu, která se projevovala v tom, že nejbohatší občané sice disponovali větší politickou odpovědností a mocí (vyšší váha hlasu ve shromáždění), ovšem na druhou stranu nesly větší břímě v podobě nákladů na vojenskou výzbroj a výstroj.
V čele okresu stál volený úředník, který se nazýval tribun, přičemž všichni občané náležící do jednoho okresu pak tvořili tzv. tribules daného okresu. Byl rozdíl mezi okresy městskými (tribus urbanae), do kterých byl rozdělen Řím, a okresy venkovskými (tribus rusticae), na které byl rozčleněn zbytek římského území. Shromážděné okresy utvářely politické těleso, tzv. tributní sněm (comitia tributum), jehož působnost byla rovněž v oblasti volební, zákonodárné a soudní, ovšem ve srovnání se setninovým shromážděním rozhodovalo o politicky méně významných záležitostech a volilo nižší úředníky (kvestory, kurulské aedily, atd.).7
Primární příbuzenská vazba založená na společném původu promítající se v kmenových institucích byla těmito reformami nahrazena územním a majetkovým principem a nově definoval vztah obyvatele ke státu bez ohledu na etnický původ nebo náboženství. Serviovy reformy (nebo také Serviova ústava) nahradily v otázce příslušnosti jedince ke státu staré „romulovské“ kmeny a kurie, které ovládaly aristokratické klany, a které měla exkluzivní členství založené na příbuzenství.8 Byly zjevně navrženy tak, aby došlo k začlenění rezidentů usazených na římském teritoriu do jednotného systému definující vztah občanů ke státu, jelikož starý kurijní systém zahrnoval pouze příslušníky starých římských rodin, který neumožňoval ve větší míře inkorporaci nového obyvatelstva stojících mimo něj.9 Archaické vazby odvíjející se od rodových, resp. pokrevních vazeb společného původu definované kmenovými politickými institucemi, tak byly nahrazeny teritoriální příslušností a institucionalizované ve společném občanství všech kvalifikovaných obyvatel daného území státu, nehledě na etnicitu nebo náboženství.10 Od tohoto okamžiku bylo členství v kmenu a následně nárok na římské občanství závislé na příslušnosti k okresu uvedeném při sčítání lidu a majetkové třídě v návaznosti na výši censu zapsaném v censorských listech.11 Servius Tullius tak našel způsob, jak udělit cizincům římské občanství, tím že je začlenil do vojska na příslušené úrovni v návaznosti na výši jejich rodinného majetku.12
Organizace a svrchovanost každého raného státu byla úzce spjata s územním principem, což znamená, že stát vykonával svou svrchovanou pravomoc na konkrétně vymezeném území. Jednalo se o centralizovanou společensko-politickou organizaci, jejímž účelem byla regulace společenských vztahů v komplexu stratifikované společnosti, a to prostřednictvím specializovaného administrativního aparátu. Proto můžeme definovat raný stát jako sdružení nebo složenou instituci působící dovnitř i navenek, která vykonává nejvyšší (suverénní) moc nad územím a jeho obyvateli, přičemž disponuje legálním monopolem pro výkon mocenského prosazování, které směřuje k regulaci společnosti prostřednictvím suverénní normotvorby a samosprávy.13 Výkon raně-státní moci založený na souboru hodnot, přesvědčení a státní ideologii, které legitimujíce státní moc, se postupem času stávala stále více komplexnější, přičemž výkon této moci byl stále více systematický a regulovaný.14 Zároveň prostřednictvím vlastního sebeurčení se stával raný stát zcela autonomní jednotkou, zejména ve smyslu vlastního zákonodárství a účinnou aplikací norem z tohoto procesu vzešlých. Povaha vztahu mezi raným státem a jeho obyvatelstvem se projevovala v právech a povinnostech vzešlých z prvotní vzájemné pomoci a sentimentu, které se v časech krize demonstrovaly společnou solidaritou.15 Tato vazba odlišovala státní příslušníky, tj. občany od ostatních, tedy cizinců. Nenalezneme raný stát, ve kterém by jeho občané nebyli zdrojem autority, což ostatně jasně dokazuje skutečnost, že obě slova, politeia v řečtině a civitas v latině, znamenají město a občanstvo, popřípadě občanství. Politickou komunitu tedy není možné oddělit od jejích členů, ani od jejího politického režimu.16
Dříve nebo později se každá původně etnicky homogenní komunita dostala do kontaktu s jinými etnickými skupinami, což ji nevyhnutelně nutilo vyvinout mechanismy, prostřednictvím kterých by bylo možné společně koexistovat. Rané státy proto vyvinuly na půdorysu občanství řadu technik spočívajících v inkorporaci cizinců mezi své občany, přičemž tyto techniky se v přístupu značně odlišovaly, zejména pak s ohledem na inkorporační potenciál, kterým společnost disponovala. Vzhledem k časté etnické rozmanitosti obyvatel raných států nemohl být tento mechanismus spojen s rodovou nebo příbuzenskou příslušností, a proto musel vyvinout jiný mechanismus, nezávislý na pokrevním poutu.17 Společná politická identita, resp. občanství se stalo vhodným politickým a právním rámcem pro výkon státní moci nad etnicky rozmanitým obyvatelstvem sdruženým v multietnický občanský stát.18 Zároveň občanství umožňovalo identifikaci obyvatel se státem a jeho organizačními složkami, čímž došlo ke vzniku institucionalizované politické příslušnosti ke státu. Společné občanství rovněž v neposlední řadě vytvořilo vhodný základ pro rozvoj společné kultury.19 Koncept občanství byl v raných státech, a i později, klíčovým nástrojem legitimizace autority, jelikož vytvořil pocit etnické či politické sounáležitosti mezi těmi, kdo byl jeho součástí. Tím, že docházelo k vytváření rovných práv mezi občany a následně rozvoji právní a politické identity, tak dosahovaly rané státy nezbytné jednoty a koherentnosti mezi jeho obyvateli odlišného kulturního, etnického a politického původu.20
Před vznikem státu znamenalo začlenění do příbuzensky organizované komunity, rovněž i kulturní absorpci, jelikož členství ve stejné skupině znamenalo v podstatě akceptování členství v rodově spřízněné skupině. Vazby založené na rodových nebo pokrevních vazbách jsou svou povahou exkluzivní, jelikož členem kmene nebo rodu mohl být pouze ten, komu svědčilo pokrevní příbuzenství, přičemž kmenové autority obhajují vyloučení druhých, dokonce i když jsou etnické rozdíly mezi nimi minimální. Naopak vazby založené na principu územním jsou inkluzivní, tj. zahrnují všechny obyvatele nacházející se na daném území nehledě na etnický původ. Proces oddělení (oddělení etnických a politických vazeb) s sebou přinášel i rozlišování mezi veřejnou a soukromou sférou národa. Stát a vláda jednají výhradně v rámci veřejné sféry, zatímco nemají jakoukoli autoritu k užití moci v rámci sféry soukromé.21
Rané římské občanství bylo výhradně omezeno na domorodé kmenové společenství, integrované náboženstvím a náboženskými kulty. Nicméně, tendence k začlenění spojeneckých kmenů a k absorbování cizinců (peregrini), se objevuje ve velmi raných fázích římské historie. Co víc, již v této době se začaly objevovat počátky budoucí univerzalistické tendence, kdy silný inkluzivní trend nebyl výsledkem rané definitivní politiky a mnohem méně rané univerzální filozofie; jednalo se spíše o důsledek praktického římského génia a jeho schopnosti řešit problémy pragmatickým a řádným způsobem. Institut římského občanství se vyvíjel a rozšiřoval v důsledku praktického (i když někdy nuceného) způsobu "řešení konfliktů". Jedná se o vskutku převratný a ojedinělý přístup v rámci raných států, který rozhodně nelze považovat za univerzální atribut starověkých států. Právě naopak se jednalo o novátorský způsob řešení, který se v Římě vyvinul a předurčil jej k dalšímu úspěšnému rozvoji.22
Římské občanství přinášelo občanům (quirites23, cives), a to již ve své rané fázi vývoje, skutečná privilegia a svobody (civitas, caput), ochranu prostřednictvím zákona, respekt a přístup k příležitostem. Po obsahové stránce poskytovalo svému nositeli základní občanská práva, mezi které patřilo zejména právo uzavřít plnohodnotné římské manželství (ius conubii) od kterého se odvíjela otcovská moc (pater potestas) otce rodin (pater familias) nad jejími ostatními členy, právo nabývat věci do quiritského vlastnictví, právo vstupovat do všech závazkových právních vztahů (ius commercii), právo sepsat závěť, jež bude respektována a po smrti zůstavitele též vykonána (ius testamenti), právo vykonávat auspicia a zastávat kněžské úřady (ius sacrorum), právo zastávat veřejné úřady (ius honorum), právo hlasovat v lidových shromážděních (ius suffragii) a právo odvolávat se k lidovému shromáždění proti rozhodnutí úřadu v případě trestu smrti, ztráty svobody nebo občanství (ius provocationis).24 Tato občanská privilegia byla garantována státem a svým způsobem posilovala národnostní identitu a vytvářela kvalitativně novou úroveň vztahu mezi státem a jeho obyvateli. Na druhou stranu občanství také zahrnovalo určité povinnosti, zejména pak povinnost brannou a berní (tributum).25 Na všechny občany se vztahovalo civilní právo (ius civile), což je opravňovalo domáhat se práva u soudu oproti cizincům, kteří touto výsadou nedisponovali. Na tomto místě je třeba poznamenat, že plebejové, i když patřili mezi svobodné a občany, tak nedisponovali v nejranějším období právem zastávat konzulský úřad, rovněž se nemohli stát senátory a kněžími a nemohli zastávat úřady. Bylo jim dokonce zapovězeno uzavírat s patriciji sňatky. Postupem času si plebejové vydobyli všechna zmíněná práva a tím se stali rovnoprávnými občany.26 Vztahy mezi cizinci usazenými na území Říma se řídily tzv. právem národů (ius gentium), což je přímý důsledek pro starověk typické personality práva. Hlavní smysl římského občanství lze spatřovat v tom, že poskytlo jeho nositelům skutečnou právní ochranu ve všech oblastech společenského života, a to prostřednictvím ius civile, která mohla být účinně soudně vymáhána.
Římané praktikovali různé formy politické a územní expanze, ovšem čtyři typy lze považovat za hlavní: Jednak úplné porobení dobytých národů vojenskou silou, dále přímé začlenění poraženého národa nebo etnika do římského státu, zakládání kolonií a konečně vytváření spojenectví a aliancí, prostřednictvím mezinárodních smluv (foedus), a to buď na základě rovnosti a stále častěji spíše nerovnosti.27 K prvnímu jmenovanému typu nadvlády přistupovali Římané již v rané fázi svých dějin víceméně výjimečně a většinou po dlouhém a vyčerpávajícím konfliktu, jakým byla například válka s etruským městem Veje. Po úspěšném dobytí města (roku 396 př. n. l.) Římané město vyplenili a obyvatelstvo zotročili.28 Mnohem častěji se ovšem uchylovali k mnohem obratnějšímu a sofistikovanějšímu přístupu spočívajícím v nabídce udělení plného římského občanství svým nejbližším sousedům (civitas optimo iure), jehož prestiž stoupala přímo úměrně s růstem římské moci. Takto byla připojena v pátém a čtvrtém století před naším letopočtem města Gabie, Tusculum, Aricie a další města nacházející se v bezprostřední blízkosti Říma.29 Dalším účinným mocenským nástrojem bylo zakládání kolonií, jejíž osadníky tvořili římští občané. I k zakládání kolonií přistupovali Římané s pragmatickou důsledností, a proto vyrůstaly na strategicky důležitých místech. Tyto kolonie byly vždy spojeny s Římem nepřerušeným římským územím.30 Jinou formou kolonií, na kterých Římané participovali, představovaly latinské kolonie, které se sestávaly z občanů různých latinských měst. Latinské kolonie dostávaly do vínku omezené občanství sine suffragio (viz níže), stejně jako jiná latinská města. Všechny kolonie se staly účinnými baštami Říma a připravovaly půdu pro pozdější a rychlejší proces romanizace a ovládnutí Apeninského poloostrova.31 Poslední, nejméně nápadnou, i když v konečném důsledku nejdůmyslnější formu expanze, představovalo uzavírání bilaterálních smluv s porobenými národy. Členové takových spojeneckých národů se stali společníky a partnery (socii) římského národa. Poprvé tohoto nástroje Římané ve větší míře užili po úspěšné „Latinské válce“ (340–338 př. n. l.), kdy přiznali poraženým městům dřívější postavení a s tím spojenou formální nezávislost, ovšem měly povinnost poskytovat Římu vojenskou podporu a nadále mohly smlouvy uzavírat pouze s Římem a nikoli mezi sebou, čímž jim bylo znemožněno vytvářet koalice. Taková závislá města Římané označovali municipium.32 Návdavkem udělili Římané obyvatelům municipií omezené nebo také poloviční občanství, tzv. „civitas sine suffragio“ (občanství bez volebních práv). Jednalo se o plnohodnotné občanství se všemi soukromými právy, zejména pak ius conubii a ius commercii, ovšem vyjma politických práv ius honorum (právo vykonávat veřejné úřady) a ius suffragio (právo hlasovat na lidových shromážděních). A právě politická účast na správě státu (politická práva) se z tohoto důvodu jeví být jádrem občanství, jelikož jejich dosažení odlišovalo plnoprávné občany od občanů jakožto nositelů omezeného občanství.33 Později byla municipia s omezeným občanstvím (municipia sine suffragio) vnímána jako obce s nižším postavením v porovnání s obcemi s plnohodnotným občanstvím, ovšem původní záměr spočíval v tom, že vzdálené obce, které převážně tvořily tento typ municipií, neměly pochopitelně zájem na politickém dění v Římě, stejně jako bylo pro jejich obyvatele kvůli vzdálenosti nemožné se plně zapojit do politického dění v Římě. Proto patrně byl původní záměr vytvořit nehlasující municipia, pevně připojené ke státu, bez záměru je sloučit s městem. Tím si municipia sine suffragio udržovala od Říma oddělenou identitu včetně vlastní samosprávy, ovšem bez možnosti nezávislé vnější a vojenské politiky. Nespornou výhodu představovala skutečnost, že tento systém municipií zasáhl jen minimálním způsobem do dosavadního uspořádaní těchto obcí, které bylo stejně jako v Římě hierarchicky uspořádáno a nejvyšší posty zastávali členové místní šlechty. Mnozí členové si tedy mohli ponechat po ovládnutí obce Římem své výsostní postavení a zároveň mohli v souladu s právem ius conubii uzavírat sňatky s prominentními římskými rodinami, což proces romanizace a úplné politické ovládnutí jen urychlilo.34 Římané uzavírali spojenecké smlouvy individuálně, vždy s ohledem na konkrétní okolnosti, přičemž postupovali uvážlivě s typickým smyslem pro pragmatickou diplomacii. Význam inovativního přístupu k poskytování občanství, jakým je omezené občanství sine suffragio lze spatřovat ve třech hlavních rovinách: (1) umožnilo rozšiřování římského území, sféry vlivu a nového obyvatelstva prostřednictvím samosprávných municipií bez toho, aniž by si toto vyžádalo radikální změny v systému organizace centralizované římské správy, (2) vlivem částečného občanství mohli Římané zvýšit svou vojenskou sílu a přitom si zachovat základní charakter Říma jakožto městského státu a integritu tradičních politických institucí, (3) zásadní inovací tohoto období bylo vzkříšení (i když za změněných okolností) zakládaní římských kolonií, které již neodvíjely svůj status od etnické příslušnosti, ale od práv nebo výsad a povinností ve vztahu k římskému státu.35 Řím tak rozšířil svou svrchovanou moc (imperium Romanum) a nadvládu udělením občanství a také úspěšně začlenil různorodé národy, národy různých náboženství, původu, rasy a etnické příslušnosti do jediného státu. To představovalo historické počátky občanského státu, tedy nového politického svazku a identity, jehož hlavní kvalitou bylo oddělení politické identity a vazby od etnických skupin.36
Počátečním rozšířením občanství na latinské národy bylo občanství odděleno od etnického původu. Tento proces institucionální separace je charakteristický pro rozvoj římských sociálních a politických institucí. Otevřela cestu k univerzální společnosti, kterou se Řím stal v pozdějších letech říše. Rozšíření občanství na cizince, na bývalé nepřátele, oddělilo právně-politickou instituci od starých příbuzenských vazeb, od své původní domorodé identity a od kmenových sakrálních spolků, čímž ztratilo etnické konotace. Byla to opravdu zásadní změna, revolučního významu, která pokračovala dlouhým evolučním procesem. V důsledku toho se občanství stalo flexibilním právním nástrojem, který mohl být rozšířen i na cizince. Inkorporované etnické skupiny si pak v rámci organizace státu udržují jistou míru samostatnosti, i když jsou vystaveny neustálé snaze vládnoucích autorit prosazovat svou moc ve snaze svázat tyto etnické skupiny s centrální státní mocí.37 Každý člen raného státu tedy disponoval dvojí identitou, toliko politickou a etnickou nebo rodovou. Zatímco se ta první utvářela postupnou identifikací jednotlivce se státem jako politickým tělesem, ta druhá se odvíjela od kulturně etnických vazeb, které vznikaly na státu zcela nezávisle. To vedlo k situaci, kdy jeden člověk mohl být příslušníkem státu, tedy jeho občanem, dále členem města, rodiny pod otcovskou mocí a v neposlední řadě i příslušníkem etnické skupiny. Tím se jednotlivé osobní statuty člověka překrývaly a do určité míry křížily i doplňovaly, stejně i jako práva a privilegia, která z nich vycházela. Jedinečnost římského občanství ovšem spočíval v jednotě, kterou vytvořil, a přitom zůstaly zachovány různá práva a povinnosti spojené s místním občanstvím. Toto bylo možné jen exaktním právním vyjádřením, jejíž základním paradigmatem byla právně a věcně uznávaná nadřazenost římského občanství jakožto politické identity nad ostatními identitami.38
Nenašli bychom oblast veřejného života raných Římanů, která by nebyla ovlivněna, inspirována či s menšími nebo většími úpravami převzata od Řeků nebo Etrusků. Ovšem to neplatí o občanství, které se tomuto pravidlu vymyká. Ani u jednoho z těchto dvou národů totiž nebyly pozorovány univerzalistické tendence, jež jsou tolik typické pro občanství římské. Je pozoruhodné, že jinak přemýšliví Řekové nikdy ke své škodě nedokázali užívat občanství způsobem, jakým to činili právě Římané. Naopak si jej žárlivě střežili, a pokud jej rozšiřovali na cizince, stávalo se to ve výjimečných a jednotlivých případech. Jedinečnost římského modelu spočívá ve vytvoření sítě municipií, které jsou svázány pocitem sounáležitosti a společnou politickou identitou, tedy občanstvím s jasně definovanými právy a povinnostmi bez toho, aniž by se musely vzdát svébytného rozhodování ve vnitřních záležitostech, výměnou za poskytování vojenské pomoci Římu a respektování jeho zahraniční politiky. Na druhou stranu Řím získal prostřednictvím municipií vojenskou podporu, rozšířil sféru výkonu své státní moci a vlivu, aniž by musel měnit konstitucionální strukturu státních orgánů. Čím více byl Řím úspěšný vojensky, územně i zahraničně-politicky, tím více okolní národy toužily stát se římskými občany a tím byla snazší jejich konečná inkluze do tělesa římského státu a obyvatelstva. V důsledku efektivity a funkčnosti tohoto systému byl Řím schopen ve třetím století před naším letopočtem postavit armádu o síle 400 000 římských i spojeneckých vojáků, kteří mu ve většině případů zůstali i za nejtvrdších podmínek naprosto věrní.39