Mezinárodní úmluva o právech dítěte představuje klíčový smluvní instrument OSN určený k ochraně práv dítěte jak v době míru, tak i za války.Úmluva, která vstoupila v platnost 2.9.1990 je v současnosti závazná pro všechny členské státy OSN, s výjimkou Spojených států.S cílem připomenout její dvacetileté působení v zájmu respektování standartu ochrany práv dítěte- dnes již v celosvětovém měřítku- zařazujeme zcela exkluzivně do časopisu Spolku Českých právníků VŠEHRD část studie Doc. PhDr. Stanislavy Hýbnerové věnované ochraně práv dětí za ozbrojeného konfliktu, která bude jako celek publikována v AUC Juridica.
Charakter ozbrojených konfliktů se zásadně změnil od dob, kdy byly přijaty Ženevské úmluvy o ochraně obětí války (1949) a jejich dva Dodatkové protokoly (1977)1. Tyto změny se týkají mezi národních konfliktů, kterých je z posledních dvou tisíciletí sice méně, ale propukly téměř ve všech světových regionech. Změny se týkají i ozbrojených konfliktů, které nemají mezinárodní charakter, nicméně probíhají jinak, než by mohli předpokládat navrhovatelé poválečných instrumentů humanitárního práva. Charakteristickým rysem těchto novodobých válek je, s ohledem na způsob a vedení, zásadní, velmi negativní dopad na děti, bez ohledu na jejich postavení civilistů nebo kombatantů. Podle zprávy UNICEF z roku 2001 bylo jen v devadesátých letech zabito 2 miliony dětí, 12 milionů ztratilo domov, 6 milionů bylo vážně zraněno nebo trvale zmrzačeno, více jak 300 000 dětí se každoročně účastní bojových akcí a 8 až 10 tisíc dětí každým rokem zabíjí podzemní miny2.
Relevantní je proto otázka, jak efektivně může mezinárodní právo reagovat na ozbrojené konflikty, které neodpovídají představám tvůrců Ženevských dohod a jejich Dodatkových protokolů. Týká se to např. Vnitřních ozbrojených konfliktů, kde nevládní síly, kterým je v současnosti stále jednoznačně přisuzována povinnost dodržovat pravidla mezinárodního humanitárního práva3, toto právo zjevně porušují což se děje ve velkém měřítku v afrických zemích, ale i v Asii, latinské Americe, i v Evropě. Stejným problémem je porušování humanitárního práva paravojenskými silami, často za vydatné podpory vlád, což je např. případ Peru, Kolumbie, Srbska a Chorvatska4. Velice nežádoucím a zneklidňujícím jevem jsou ozbrojené akce a konflikty, do nichž jsou ve stále větší míře zapojovány děti ,ať již jako tzv.: dětští vojáci nebo pomocné síly, což je případ Liberie a Somálska, kde „ bojují“ osmileté děti nebo děti o dva roky starší, jako např. v Kambodži a Guatemale5. Problém je o to naléhavější, že mnohé z těchto „moderních“ konfliktů mají za jediný cíl vyhlazení celé etnické skupiny včetně dětí, jako ve Rwandě a bývalé Jugoslávii6. Na druhé straně je i otázkou, jak aplikovat humanitární právo v mezinárodních ozbrojených konfliktech, v nichž jsou zapojeny země disponující nejmodernější technologií která jim vbrzku umožní řídit bojové operace téměř výlučně prostřednictvím počítačů7 nebo s využitím nanotechnologií8 a již nyní díky technologické převaze zvolit strategii minimalizující vlastní ztráty bez ohledu na možné disproporční škody protivníka, jako v případě Kosova a palestinského pásma Gazy.
Anebo jak se z hlediska mezinárodního práva vyrovnat s kontraktuálním přenesením bojových aktivit, za něž nese mezinárodněprávní odpovědnost stát, na soukromé společnosti jako je Sandline International nebo Dyncorp, využívané Spojenými státy, např. v Kosovu a v Iráku9. Stejně tak je otázkou, jak mohou příslušníci ozbrojených sil legálně reagovat na činnost velitelů ozbrojených skupin maskovaných civilním oblečením a řídícím bojové operace z civilních budov nebo vozidel, což je notorický problém Izraelsko- palestinského konfliktu10. A konečně jak efektivně čelit teroristickým akcím masového rozsahu namířených výhradně proti civilnímu obyvatelstvu, jako v případě New Yorku, Barcelony, Londýna nebo Bombaje. Souhrnně pak, jak může za těchto nových okolností mezinárodní právo efektivně chránit a pomáhat dětem, na které dopadají důsledky soudobých ozbrojených konfliktů zničujícím způsobem.
Pozitivní tendenci v tomto směru představuje vzrůstající zájem i konkrétní aktivity na úrovni mezinárodní politiky i mezinárodního práva ve vztahu k ochraně dětí. Zásadním počinem v tomto směru bylo přijetí Mezinárodní úmluvy o právech dítěte (20.11.1989)11. Úmluva obsahuje rozsáhlou škálu ustanovení vztahujících se k dětské práci, obchodu s dětmi, únosům dětí, podmínkám jejich uvěznění, ochraně zdraví, výchově, kázni, rodinným vztahům, svobodě vyjadřování, statutárním právům dítěte a dalším oblastem života dětí, vyžadujícím právní ochranu. Již ve fázi přípravných prací bylo zjevné, že mnohé státy nebudou schopny zajistit standart ochrany práv dětí, ať již z politických, ekonomických či kulturních a náboženských důvodů, a že zdaleka ne všechny děti se budou těšit výhodám plynoucím z tohoto smluvně stanoveného standartu ochrany práv dítěte12.
Sama přípravná jednání ztroskotala v souvislosti s formulací článku 38 upravujícím ochranu dětí za ozbrojeného konfliktu, kde se navrhovatelé dostali do rozporu s požadavky řady demokratických států, aby věková hranice dětství stanovená v čl.1. byla respektována bez výjimek i v ustanoveních čl.38 upravujících věk dítěte, nezbytný pro povolání do ozbrojených sil13.
V tomto směru přinesl určitý pokrok, reflektující širší tendenci vývoje mezinárodního humanitárního práva14, Dodatkový protokol k Úmluvě o právech dítěte o zapojování dětí do ozbrojených konfliktů. Protokol přináší inter alia vyšší standart ochrany práv dětí před zapojováním do ozbrojeného konfliktu a stanoví minimální věk pro dobrovolné povolávání dětí do ozbrojených sil na 16 let a pro povinné povolávání byl věk brance zvýšen na 18 let. Za trestné bylo označeno povolávání osob mladších 18 let ozbrojenými skupinami odlišnými od ozbrojených sil státu15.
Přijetí Opčního protokolu (2000) vykazuje souvislost s tzv. Machel report zpracovanou z iniciativy Výboru pro lidská práva dítěte a zveřejněnou v roce 199616. Zpráva, která přinesla řadu zjištění o tíživých důsledcích ozbrojených konfliktů na děti, iniciovala i vytvoření úřadu v rámci OSN, který se zabýval postavením dětí za ozbrojeného konfliktu ( par.266). Tuto úlohu převzal zvláštní zmocněnec generálního tajemníka OSN pro děti za ozbrojeného konfliktu s tím, že do této funkce byl v roce 1997 jmenován Omar Ottunu.
Snahou tvůrců Mezinárodní úmluvy o právech dítěte ( MÚPD) bylo vytvoření pomocné ochranné sítě použitelné jak v dobách míru, tak i za války17. Z toho důvodu byla do Úmluvy prostřednictvím čl.38 inkorporována substance mezinárodního práva (MHP). Článek 38, odst.1 explicitně odkazuje na povinnost stran Úmluvy „uznávat a zabezpečovat dodržování norem mezinárodního humanitárního práva, které se na ně vztahují v případě ozbrojených konfliktů, a které se dotýkají dítěte“. Tento závazek vyžaduje implementaci ( a odpovídající interpretaci) relevantních pravidel MHP s tím, že tato pravidla jsou integrální součástí práva spadajícího pod čl. 38 MÚPD. Jediným regionálním instrumentem18 ochrany práv dítěte, který má obdobný integrovaný přístup k ochraně dětí za ozbrojeného konfliktu, je Africká charta práv a blaha dítěte ( 1999)19. Článek 22 Charty dítěte je obdobou čl.38 MÚPD, nicméně standart ochrany je zde vyšší. Je zde epresis verbis stanoven zákaz povolávání a účasti osob mladších 18 let v ozbrojených akcích a závazek smluvních stran poskytovat ochranu a péči nejen dětem za ozbrojeného konfliktu, ale i v případě vnitřních napětí a rozbrojů (tensions and strife)20. Charta tak reflektuje specifikum afrického regionu. Je komplementární s MÚPD a zároveň vyjadřuje priority kontinentu zmítaného konflikty, které přinášejí utrpení a ohrožují životy mnoha afrických dětí. Praktický efekt Charty není dosud dostatečně zmapován. Je však důležité, že africké státy, které doposud neratifikovaly nebo nepřistoupily k některým důležitým úmluvám MHP, jsou v současnosti stranami Africké dětské charty21.
Hybridní povaha čl. 38 nutně vede k otázce vztahu mezi mezinárodním humanitárním právem a ochranou lidských práv. je nesporné, že v průběhu každého ozbrojeného konfliktu, jehož podstatou je dosáhnout ozbrojenými prostředky stanoveného cíle, jsou negativně dotčena lidská práva. Z toho důvodu jsou nezbytná pravidla, která by adaptovala normální, tj. mírový režim na podmínky ozbrojeného boje a chránila, kdykoliv je to možné, jejich nejvnitřnější podstatu22. Toto stanovisko, mající zastánce i mezi soudci MSD, překonává starší koncepci jednoznačně delimitované hranice mezi oběma systémy ( buď jedno nebo druhé práv) a zdůrazňuje, že systém ochrany lidských práv nepřestává jako celek působit v době ozbrojeného konfliktu. MHP je lex specialis působící v rozsahu vyžadovanému specifickými okolnostmi ozbrojeného boje. Např. váleční zajatci se tak netěší stejnému standartu ochrany individuálních svobod jako vězňové v mírových dobách. Neznamená to však, že základní zásady ochrany lidských práv a mezinárodní humanitární právo existují vedle sebe ve vztahu symbiozy a mezinárodní právo lidských práv zajišťuje hodnotově orientované základy regulující ozbrojený konflikt23. V kontextu této stěžejní tendence lze mít za prokázané, že ani MÚPD neztrácí závažnost v době ozbrojeného konfliktu a začlenění ustanovení MHP do čl.38 potvrzuje slučitelnost a provázanost obou odvětví, která mají kromě výše uvedeného i společný etymologický základ a snad i shodné perspektivy vývoje ( Adjektivum humanitární se vztahuje k obsahu norem MHP a nikoliv k subjektům, které zavazuje).
Článek 38 je strukturován podle schématu MHP. První odstavec obsahuje obecné ustanovení o aplikovatelnosti MHP, druhý a třetí se týkají ochrany dětí před účastí v nepřátelských ozbrojených akcích a povolávání do ozbrojených sil a čtvrtý připomíná státům Úmluvy povinnost podle MHP chránit civilní obyvatelstvo a ukládá jim přijetí „všech proveditelných opatření“ k zabezpečení ochrany dětí postižených konfliktem. Z materiálního hlediska pokrývá čl. 38 celou substanci MHP, což zesiluje jak explicitní odkaz na MHP, tak i použitá terminologie. To znamená, že by termíny obsažené v čl. 38 měly být vykládány v souladu s jejich významem v MHP. Z formálního hlediska je však v čl.38 součástí lidskoprávního instrumentu a monitorován smluvním kontrolním mechanismem- Výborem pro práva dítěte24. Aby Výbor mohl plnit kontrolní úlohu ve vztahu k čl.38, uplatňuje vůči kombatantům a civilistům transcendentní přístup a o ozbrojeném konfliktu se vyjadřuje termíny lidských práv.
I když pravomoci Výboru pro práva dítěte nejsou v MÚPD explicitně stanovené, praxe prokázala, že kromě kontrolní funkce, která spočívá v hodnocení zpráv a informací předpokládaných státy ve stanovených intervalech a podle Výborem stanovených instrukcí25 poskytuje Výbor i autoritativní výklad Úmluvy včetně čl.38. Může přispívat ke sbližování MHP a mezinárodní ochrany lidských práv přizpůsobením substance a terminologie MHP lidskoprávnímu rámci.
Teoreticky jsou všechny instrumenty MHP relevantní. Výbor např. bere v úvahu Status MTS nebo Úmluvu o zákazu pozemních min. V praxi však v závěrečných hodnoceních ( Concluding Observations) zpráv pravidelně předkládaných stranami Úmluvy se spíše vyjadřuje v obecných kategoriích „ porušení ustanovení MHP“, aniž uvádí detailnější rozbor relevantních ustanovení. Často též uplatňuje nepřímý přístup a relevantní úpravu MHP uvádí prostřednictvím dalších pramenů (např. Rezolucí a zpráv orgánů OSN). Tento přístup k MHP je nejpregnantněji demonstrován konzistentním spojováním humanitárního práva a lidských práv chránících zájmy dítěte. Např.povinnost stran ozbrojeného konfliktu připustit a umožnit záchranné akce neutrálních států nebo humanitárních organizací za situace, kdy je civilní obyvatelstvo nedostatečně zásobováno životně důležitými produkty26, je Výborem uváděn jako právo dítěte na vodu a potraviny27. Tato praxe Výboru neuvádět MHP jako nezávislý pramen práva oslabuje do určité míry odkaz na MHP v čl.38. Je to i promarněná příležitost, protože prostřednictvím aplikace čl.38 může Výbor posuzovat zprávy států i s ohledem na normy MHP, které jsou někdy obsahově přesnější a tudíž pro realizaci práv dítěte vhodnější než ustanovení MÚPD. Nadto je k uvážení i skutečnost, že kontrola plnění povinností plynoucích z norem MHP zajišťovaná mezinárodním výborem Červeného kříže na předkládání pravidelných zpráv, založená není. První případ, kdy dal Výbor jednoznačně přednost instrumentu MHP je Ottawská úmluva o pozemních minách28, což je možné považovat za signál, že se Výbor začíná více orientovat na MHP29.
I když je ke škodě věci, že Výbor, až na výjimky, nevyužívá možnost extensivně monitorovat soulad chování stran Úmluvy s MHP prostřednictvím čl.38, je třeba zdůraznit, že podle ochranné klauzule obsažené v čl. 41 Úmluvy mají státy povinnost zajistit nejširší možnou ochranu práv dítěte, která se na ně vztahuje. To znamená, že čl. 38 ( odst.2, 3,4) je aplikovatelný jen v případě, že strany Úmluvy nejsou vázány efektivnějším předpisem, ať již vnitrostátní nebo mezinárodní povahy. Účel čl.38, zejména odst.1 je plnit funkci doplňku, ochranné sítě s tím, že prostřednictvím tohoto ustanovení se lze odvolat na celý systém MHP, který striktně pojato, není součástí Úmluvy.
Povaha soudobých ozbrojených konfliktů zvyšuje potřebu ochrany dětí před jejich důsledky. Některé nové tendence MHP tuto potřebuj reflektují tím spíše, že nalézají vyjádření nejen v instrumentech a normách MHP, ale též v normativitě lidskoprávní. S cílem přispět k zajištění dodržování lidských práv a humanitárního práva určených k ochraně a péči o děti byla přijata Mezinárodní úmluva o právech dítěte, která integrovala do lidskoprávního rámce substanci MHP. Hybridní charakter čl.38 Úmluvy umožňuje rozšířit některé nové prvky MHP, relevantní pro ochranu a péči o děti za ozbrojeného konfliktu do systému mezinárodněprávní ochrany lidských práv obecně a práv dítěte zejména. S ohledem na skutečnost, že většina soudobých konfliktů nemá mezinárodní charakter, se jako zvlášť důležitá jeví možnost učinit lidskoprávní ustanovení aplikovatelná na nestátní aktéry, včetně mezinárodních transnacionálních společností. Ku prospěchu ochrany dítěte je aplikovatelnost čl.38 na všechny typy ozbrojených konfliktů, a to spíš, že dosud převládající kategorizace neodpovídá současným konfliktům a jejich geopolitickým a územním proměnám, a překonání tradičních rozdílů mezi oběma kategoriemi konfliktů je součástí nové tendence MHP. Rovněž formulace „zabezpečovat dodržování“ norem MHP umožňuje flexibilně reagovat na nové situace a aktivity postihující děti a rozšiřovat a usilovat opatření určená k jejich ochraně. Náleží sem zejména nové instrumenty MHP i lidských práv zvyšující ochranu dětí v bojových akcích a zvyšujících hranici pro jejich přijímání do ozbrojených sil státu s tím, že používání dětských vojáků nevládními bojovými silami je striktně zakázáno.
Jako součást lidskoprávního instrumentu může čl. 38 ovlivňovat též interpretaci MHP. Definice dítěte, vztahující se na všechna ustanovení Úmluvy o právech dítěte, včetně čl.38 překrývá rozdíl, který činí MHP mezi dětmi civilisty a kombatanty. Dle Úmluvy mají všechny děti včetně dětských vojáků, nárok na ochranu svých práv.
Konzistentní stanoviska Výboru pro práva dítěte potvrzují, že monitorovací mechanismus Úmluvy výrazně přispívá k významu čl.38. I když jeho závěrečné připomínky a doporučení ( Concluding Observations) nejsou právně závazná, mají značnou morální a politickou autoritu. Jejich interpretační význam zvyšuje skutečnost, že stranami Úmluvy jsou v současnosti, s výjimkou USA, všechny členské státy OSN. Stanoviska Výboru mohou přispívat ke změně legislativy i praxe států. Progresivní, konzistentně prosazovaná hranice 18 let pro vstup do ozbrojených sil může přinést pozitivní výsledky, už tím, že od států požaduje efektivní implementaci relevantních opatření ve vnitrostátním právu i údaje kvalifikující jejich praxi. V kontextu vztahu symbiozy MHP a mezinárodní ochranou lidských práv je možné považovat Úmluvu o právech dítěte a zejména čl.38 za doplněk k ochranné síti flexibilně reagující na mezery v ochraně práv dítěte za války. Jiná je však otázka, nakolik může mezinárodněprávní ochrana dětí překonat faktický stav věcí, kdy praxe ozbrojených bojů vychází z jiných než humanitárních pohnutek. Výbor pro práva dítěte v míře svých možností nejen, že tuto propast de jure úpravou a faktickým stavem věcí monitoruje, ale přispívá k mobilizaci států, aby za všech okolností zabezpečovaly dodržování lidských práv a MHP, určených k ochraně a péči o děti v ozbrojených konfliktech ohrožujících životy milionů dětí.
Doc. PhDr. Stanislava Hýbnerová, CSc.
Stanislava Hýbnerová: Protection of children´s rights in armed conflict
The author of this article notes that the nature of armed conflicts has changed fundamentally since the signing of the Geneva Convention. New methods of conducting armed conflicts raise questions about how to effecti-vely protect children who are affected by them. She mentions the international agreements related to this topic, namely the International Convention on the Rights of the Child and the African Chart on the Rights and Welfare of the Child. Then she looks closely at the article 38 of the International Convention on the Rights of the Child and at the relationship between international humanitarian law and protection of human rights. She evaluates positively the applicability of human rights provisions in armed conflict without an international character. She also mentions the monitoring activities of the Committee on the Rights of the Child and she also covers the issue of the child soldiers.
(Summary translated by Lucie Trojanová)
Doc. PhDr. Stanislava Hýbnerová, CSc. je docentkou na Katedře mezinárodního práva PF UK. Vystudovala Filosofickou fakultu UK. Studovala také na Indian School of International studies v New Delhi. Je jednou ze zakladatelů České atlantické komise. Učila rovněž na Adelphi University v New Yorku a od r. 1996 působí také na VŠE.