Přístup vlád k ekonomice se podle známého výroku Ronalda Reagana řídí třemi kroky. Co funguje, je třeba zdanit, co funguje i nadále, je třeba regulovat. Pokud pak daná oblast (po uplatnění předchozích kroků) fungovat přestane, je namístě ji za peníze daňových poplatníků dotovat. Vyjádřeno jinými slovy, značnou část ekonomických problémů, které vlády řeší, si jinými zásahy samy vytvořily.
Ve vztahu k (ne)zaměstnanosti se české vlády Reaganovým pravidlem řídí s železnou důsledností. Rekordně vysoká nezaměstnanost, se kterou se dnes česká ekonomika potýká, je tak alespoň zčásti uměle vyvolanou nemocí.
Prvým krokem z výše uvedené trojice je v případě zaměstnanosti vysoké zdanění práce, tj. trestání zaměstnavatelů za tvorbu pracovních míst. Odvody sociálního a zdravotního pojistného, které zaměstnavatelé za své zaměstnance platí, jsou v ČR jedny z nejvyšších na světě. Jsou současně i podstatně vyšší, než kolik si na své pojištění přispívají sami zaměstnanci.
Jak dobře známo, z hrubé mzdy, kterou firma zaměstnanci vyplácí, státu odvádí ještě dalších 34 procent. Celkové daňové zatížení práce je přitom ještě podstatně vyšší: sloučíme-li celkové odvody placené zaměstnavatelem i zaměstnancem s daněmi zaměstnanců odváděnými z jejich mzdy, pak průměrný zaměstnanec v ČR získává jen zhruba polovinu z toho, co jeho mzda jeho zaměstnavatele stojí.
Dodatečné náklady zaměstnávání doléhají zejména na menší podniky vystavené vyšší konkurenci. Ty se proto do zaměstnávání nových osob nijak nehrnou. Vyšší míra zdanění práce ve srovnání se světem vede i k tomu, že investice v jiných zemích (a to i v zemích s podstatně vyššími mzdami) se pro některé zahraniční investory stávají ve srovnání s ČR zajímavější.
Neodradí-li potenciální zaměstnavatele či investory vysoká cena práce, nastupuje krok druhý, regulace. Zaměstnávání lze firmám zkomplikovat řadou zbytečných pravidel, v českých podmínkách však mezi nimi dlouhodobě vévodí složitá pravidla a vysoká cena, kterou musí (v případě podnikatelského neúspěchu nebo hospodářského poklesu) zaplatit za případné propuštění zaměstnance. Současné náklady tohoto propuštění, odpovídající minimálně pěti měsíčním mzdám či platům, jsou opět, zejména pro řadu menších firem, neúnosné. Není proto divu, že si zaměstnávání nových osob rozmyslí nebo že se ho snaží řešit jinými formami, pro firmy levnějšími, pro zaměstnance téměř vždy méně příznivými.
Pružný přístup k pracovně právním vztahům je přitom znám nejen z anglosaských zemí, ale i skandinávských států, na které se tvůrci ochranářské sociální politiky většinou odvolávají. Systém „flexicurity“, tedy kombinace pružného zaměstnávání a zajištění v nezaměstnanosti, známý především z Dánska, dává zaměstnavatelům možnost propustit nepotřebné zaměstnance rychle a bez vyšších nákladů. Čtvrtina pracovníků soukromých firem zde tak každoročně své pracovní místo bez velkých problémů změní. V ČR je odpovídající podíl méně než poloviční.
Regulací přispívající k nezaměstnanosti je pochopitelně i stanovení minimálních mezd. Jeho podstatou je zákaz pracovat za částku, odpovídající určité hodnotě, provázený výplatou nižší částky (podpory v nezaměstnanosti), poskytované za nicnedělání. Vedlejším důsledkem této regulace je, že zaměstnanci, kterých se dotýká, ve skutečnosti pracují jen za rozdíl mezi svou mzdou a výší případné podpory. Není-li tento rozdíl vysoký, chápou to zcela přirozeně tak, že pracují jen za částku zcela minimální.
Mzda, kterou zaměstnanec za svou práci získává, je téměř vždy odrazem hodnoty, kterou tato práce má pro jeho zaměstnavatele. Tuto hodnotu však nelze žádným zákonem zvýšit. Vyplácení velmi nízkých mezd je typické pro tzv. mezní firmy, zpravidla malé podniky pracující s relativně vysokými průměrnými náklady a vystavené vysoké konkurenci. Pokud by nízké mzdy, které tyto podniky vyplácejí, vedly k jejich vysokým ziskům, přilákalo by to do jejich odvětví dříve či později nové firmy, které by byly nuceny svým zaměstnancům nabídnout mzdy vyšší.
Chce-li stát dosáhnout vyšších mezd, může tak učinit jen tím, že přispěje ke zvýšení produktivity zaměstnanců. Regulace minimálních mezd může naproti tomu dosáhnout jen nahrazení nízké mzdy nezaměstnaností.
Třetí krok, využití dotací neboli „finančních příspěvků na vytváření nových pracovních míst“, nabízí řadu možností. Sahají od investičních pobídek přes financování tzv. Kurzarbeitu, tj. dorovnávání platu zaměstnancům, pro které jejich firma nemá dostatek práce na plný úvazek, podporu zaměstnávání absolventů až po podporu firem zaměstnávajících osoby pracovně či sociálně znevýhodněné.
Poslední nástroj je svou povahou sociální a často oprávněný, jeho efektivita by však byla vyšší, pokud by podpora byla vyplácena postiženým osobám, nikoli firmám. Ostatní formy podpor a dotací však většinou jen nedostatečně a nepříliš efektivně kompenzují problémy vytvářené vysokým zdaněním a regulací práce. Svědčí o tom i nedávný nápad premiéra Sobotky zvýšit zaměstnanost starších osob úlevami v sociálních odvodech, které za ně platí jejich zaměstnavatelé.
Dotace mají jako nástroj boje proti nezaměstnanosti z pohledu vlády podstatnou výhonu. Lze je totiž prezentovat jako aktivní snahu, jak tento problém řešit. Fakt, že jde o problém vyvolaný jinými vládními kroky, je většinou méně viditelný. Další výhoda dotací spočívá v tom, že dávají možnost finančně podpořit podnikatelské skupiny, které jsou s vládou spřátelené.
Finanční podpora podniků, ať již při tvorbě pracovních míst či z jiných důvodů, však využívá vždy prostředků, které stát jiným podnikům či daňovým poplatníkům vzal. Všechny státní zdroje (včetně těch, které byly získány úvěry) pocházejí totiž z daní. Poskytnutí dotací nebo jiných forem pomoci je tak vždy jen krokem znamenajícím zdaňování úspěšných soukromých firem (schopných vytvářet nová místa) provázeným podporou těch méně úspěšných. Nová místa, která na základě dotací vzniknou, tak vznikají jen na úkor míst jiných – těch, která v důsledku vyšších daní či nižších výdajů nevzniknou.
Politická výhoda dotací spočívá však i v tom, že umožňují zaměstnat nové úředníky. Těm dotační nástroje nabízejí, vyjádřeno slovy sira Humphreyho z televizního seriálu „Jistě, pane ministře“, měsíce a roky „činorodé a smysluplně vynaložené práce“.