Napsal časopis Všehrd před 90 lety

Petr Ráliš | Z archivu Všehrdu, Spolek českých právníků Všehrd

Zpět

Učit se z učebnic, nebo z různých studentských materiálů? V roce 1926 vyšel v časopisu Všehrd článek, zabývající se tímto zcela aktuálním problémem tzv. „výcuců“.  Prvorepublikové „výcucy“ přirozeně nekolovaly po internetu, ale byly distribuovány tiskem, přičemž za jejich vznikem často stáli již vystudovaní právníci, kteří brali prodej těchto zestručněných a zjednodušených výtahů z obsáhlých knih a o něco méně obsáhlých skript jako jednoduchý způsob výdělku. Mnoho studentů pak těmto relativně krátkým textům dávalo přednost před oficiálními učebnicemi. Proti této praxi se ostře vymezoval autor následujícího článku, varující před povrchností vzdělání, které dle jeho názoru takové studium přináší.

Několik poznámek o dnešním studiu (J.B., Časopis Všehrd, 1926)

V poslední době se na pražské fakultě právnické úžasně rozmohlo studium z tzv. studijních pomůcek různých soukromých „přípraven“, hlavně dra Schuberta a dra Hrůzy. A nejen to, ale vzrostl počet posluchačů, kteří se dávají v oněch „přípravnách“ přímo ústně „připravovati“. Sám zjev, že se někdo dá ke zkoušce připraviti jiným není ještě povážlivý, pokud informátor jen pomáhá a vede ve studiu, poctivém studiu celé látky. Ale hůře je, když ony pomůcky, označené „autory“ jako nezcizitelné, jsou jenom výtahy z knih a přednášek universitních profesorů, více nebo méně důkladně sestavené, s větším nebo menším počtem chyb. (O způsobu jakým se sestavují, svědčí například toto: Ve Válečném právu mezinárodním prof. Hobzy (vyd. z r. 1923, str. 8) jest tisková chyba v oddílu o represáliích: je uveden rok 1903 pro obsazení Korfu Italií místo r. 1923. Tatáž tisková chyba je převzata do výtahu Hrůzova, který jest z větší části opsán z Hobzova spisu!) Zde není možné srovnávat s cizími repetitorii (jako jsou repetitoria Fischerova), poněvadž tyto výtahy neslouží jen k opakování, ty jsou přípravou pro doktory práv! Kandidáti musejí je ovšem znáti přímo zpaměti! A na to se dají nachytat bláhoví kolegové, kteří si myslí, že tím ušetří času a pak se přímo vysmívají těm kolegům, kteří studují z „originálů“ sice daleko rozsahem větších, ale kteří nememorují nazpaměť jako malé děti, co jim páni x y et tutti quanti předloží, a nestráví rozumovým studiem v celku o nic víc času, ba naopak pokud já mohu posouditi, ještě méně. A když nějaký ten detail zapomenou, zbude jim v hlavě rámec z pojmů, který je to hlavní při studiu. Jest to skutečně neuvěřitelné, že se mohou nalézti lidé, kteří za hlavní úkol studia považují dovést rychle vyjmenovati např. všechny případy, kdy je v trestním řízení třeba svolení obžalovaného, a dívají se velmi pohrdavě na ty, kdo to nevědí, ale snaží se proniknouti hlavními zásadami práva. Tito lidé nepatří na vysokou školu, a jest skutečně trapné vědomí, že takoví studenti dosahují akademických hodností a dělají dokonce zkoušky úspěšně! Bohužel, jest mezi námi právníky hodně těch, kteří se nedovedli přenésti přes stanovisko středoškoláka: zdá se jim, že takto mohou lehčeji se naučiti, jest to školou zakázáno, a to je vábí. Ovšem, nelze jenom na ně svalovati všechnu vinu. Co oněm přípravnám nejvíce pomohlo, to byl nedostatek učebnic v některých oborech. Ještě dnes jest to vidět: nejvíce se používá výtahů v předmětech, kde není žádných učebnic nebo jsou dávno rozebrány. Ovšem nelze tím vysvětlovati „studuje-li“ se takto v jiných oborech, jako v předmětech historických, kde jsou učebnice na všechno. Tento zjev jest nám skutečně nedůstojným vysokoškolských posluchačů, a měli by proti němu bojovati společně jak profesoři, tak studenti. Tito mohou nejvíce vykonati, protože to mohou dělati neoficielně, osobním přesvědčováním jednotlivců a na nich jest, aby se snažili o zlepšení úrovně posluchačů a absolventů fakulty, tím více, čím více počet nás právníků roste, nemá-li se státi pravdou mínění, jež se stále více rozmáhá, že právníci jsou jen řemeslníci s paragrafy jako nástroji. Ovšem oni sami to nezmohou a kořen zla nevyvrátí. To bude, anebo alespoň má býti také úkolem reformy právnického studia, při jehož úpravě se musí hleděti nejenom k tomu, jak posluchači mají studovati, nýbrž také, jak studují.