Jednoduché koncepce, přes svůj sklon ignorovat některá fakta či souvislosti, mají i své „výhody“. Tou hlavní je, že se mohou snadno stát základem pro tvorbu politických doporučení. Takovou koncepcí je již řadu let představa o tom, že moderní ekonomika se stává ekonomikou znalostí, jejímž hlavní projevem je rostoucí poptávka po vysoce kvalifikované práci a s ní spjatý růst mezd vzdělané pracovní síly. Poslední trendy vyspělých ekonomik tuto představu nepotvrzují.
Jednoduché představy o znalostní ekonomice vycházely zpravidla z toho, že počítači řízené stroje postupně převezmou manuální práci a zvýší poptávku po kvalifikované práci, tj. po osobách schopných „pracovat s informacemi“. Vzestup produktivity provázející tento vývoj měl vést i k růstu mezd kvalifikovaných zaměstnanců.
Vývoj ve vyspělých zemích je však v posledním desetiletí spíše opačný. Zatímco jednoduchá a manuální práce, resp. poptávka po ní, zůstává zachována, počítače nahrazují spíše nositele řady vysoce kvalifikovaných profesí. Stávají se výkonnými překladateli, nahrazují zdravotní techniky i lékaře (jsou například schopni vyslechnout si od pacienta jeho symptomy, diagnostikovat jeho nemoc a dokonce předepsat léčbu), právníky a právní úředníky (shromažďují a vyhodnocují ohromná množství složitých dokumentů), účetní, finanční analytiky i obchodníky s cennými papíry (obchody s těmito i dalšími aktivy jsou stále více prováděny automaticky, na základě naprogramovaných algoritmů). Tento trend posilují schopnosti počítačů rozumět mluvené řeči a v reálném čase analyzovat stále větší objemy digitalizovaných textů. Zatímco lidské schopnosti pracovat s informacemi jsou fyzicky limitované, pro počítače žádné takové limity neexistují.
Zjednodušené představy o vstupu do post-industriální sféry předpokládaly, že růst vyspělých ekonomik již nebude založen na dobývání surovin a zpracovatelském průmyslu. Jeho hlavním zdrojem se měly stát investice do kvalifikace pracovní síly či „lidského kapitálu“. Ty měly být i cestou k uchování mezinárodní konkurenceschopnosti těchto zemí.
Pokud by se tato představa plnila, musela by se odrazit v trendech růstu produktivity práce a s nimi souvisejících mezd. Vývoj produktivity ani mezd však tyto představy nepotvrzují.
Statistiky vyspělých zemí sice ukazují, že podíl osob se středoškolským a vysokoškolským vzděláním v některých odvětvích roste (týká se to především služeb), růst produktivity ani reálných mezd však tomuto růstu neodpovídá. Vyjádřeno jinými slovy, růst vzdělanostní úrovně pracovníků těchto odvětví se v odpovídajícím růstu jejich produktivity nepromítá. Nevede ani ke zvyšování mezd, které by růstu kvalifikace jejich zaměstnanců odpovídalo. Průměrné reálné výdělky kvalifikovaných pracovníků v některých odvětvích vyspělých zemí v uplynulých deseti letech dokonce nevzrostly vůbec. K silnějšímu růstu průměrných mezd docházelo ve stejném období naopak v průmyslových odvětvích, kde byl růst kvalifikace pracovní síly (měřený podílem zaměstnanců se středoškolským a vyšším vzděláním) nižší.
Zdá se tak, že růst vzdělanostní úrovně pracovníků nijak nezaručuje, že se stejně rychle budou zvyšovat i jejich produktivita a mzdy. Je příznačné, že jediným odvětvím, kde byl růst podílu kvalifikované pracovní síly provázen stejně rychlým vzestupem průměrných platů, byla veřejná správa. Platy v tomto sektoru však rozhodně nelze považovat za veličiny závislé na růstu produktivity.
Koncepci znalostní ekonomiky se zdály potvrzovat i tradiční představy o mezinárodní dělbě práce. Podle nich by se vyspělé země měly na základě svých komparativních výhod specializovat na produkty kvalifikované práce, méně vyspělé ekonomiky na produkty kvalifikačně méně náročné. Údaje za uplynulé desetiletí však ani tuto představu nepotvrzují.
Důvody souvisí s růstem kvalifikace v rozvíjejících se zemích. Řada rozvíjejících se zemí v posledních letech do vzdělání výrazně investovala, a začala tak vyspělým zemím konkurovat i na kvalifikačně náročnějších trzích. Počet absolventů inženýrských a přírodovědných oborů na univerzitách v Číně a Indii je dnes stejný jako v USA, EU a Japonsku dohromady a třikrát větší než před deseti lety. Vzdělanou pracovní silou schopnou produkovat kvalifikačně náročné výrobky tak dnes již zdaleka nedisponují jen bohaté země.
Tato skutečnost se odráží i v možnostech přenosu pracovních míst do zahraničí. Tato možnost se dnes již netýká jen méně kvalifikovaných či manuální profesí, ale postihuje i kvalifikované profese. Zesiluje ji i pokles cen telekomunikačních služeb, který umožňuje, aby se do zahraničí přenášely i profese považované dříve za „neobchodovatelné“. Do zemí s nižšími mzdovými náklady se tak stěhují nejen odvětví zpracování dat, programování nebo call center, ale i lékařská diagnostika, inženýrské, designérské a právní služby, účetnictví, finanční služby nebo podnikové poradenství. I tyto služby lze totiž dodávat elektronicky prakticky odkudkoli na světě.
Podle mezinárodních odhadů by ve vyspělých zemích mohlo být v důsledku těchto trendů ohroženo až 30 % pracovních míst odvětví služeb. Na vývoj mezd a mzdových relací pracovníků těchto profesí nepůsobí přitom jen jejich samotný přenos do zahraničí, ale i jeho možnost. Jde o tak zvanou globální arbitráž práce, tj. vyrovnávání cen práce pod vlivem rostoucího obchodu, které nově postihuje i kvalifikovaná místa.
Určitým paradoxem přitom je, že zatímco kvalifikované profese služeb jsou nuceny čelit konkurenci ze zahraničí stále více, pro řadu méně kvalifikovaných profesí služeb (především služeb osobních) to neplatí. Spadají totiž mezi služby, které jsou mezinárodně neobchodovatelné a které jsou tak před „outsourcováním“ do zahraničí i globální arbitráží práce uchráněny.
Vývoj mezd již tuto skutečnost odráží: tak např. v USA došlo od počátku minulého desetiletí k poklesu průměrných mezd absolventů vysokých škol o 6 %, což bylo více, než zde ve stejném období poklesly celkové průměrné mzdy. Některé další statistiky uvedený trend potvrzují: ve vývoji mezd si dnes ve vyspělých zemích vedou relativně lépe zaměstnanci na vrcholu a spodku mzdového spektra. Zaměstnanci ve středním mzdovém pásmu, tj. kvalifikované, současně však snadno mezinárodně obchodovatelné profese služeb, naopak ztrácejí. Globalizovaný trh práce tak z řady důvodů působí spíše proti směru představ o znalostní ekonomice.
Představa o „vzdělanostní ekonomice“ je přitažlivá. Osobám, které dosáhnou nejvyšších úrovní vzdělání a kvalifikace, slibuje vysoké výdělky, ekonomice jako celku nabízí recept, jak obstát v mezinárodní konkurenci. Mýtus vzdělanostní ekonomiky je však nebezpečný, a to ze čtyř důvodů.
Za prvé, osoby, které dosáhnou vyššího vzdělání nebo si zvýší svou kvalifikaci, nemusí v oborech, pro které jsou kvalifikováni, nalézt práci. Jsou proto nuceni pracovat v oblastech, pro které jim kvalifikace naopak chybí, a to se všemi důsledky, které tato skutečnost nese. Za druhé, některé oblasti znalostní ekonomiky mohou být společensky přínosné (a mohou nabízet kvalifikovanou práci), výdělky jejich zaměstnanců však nemusejí představám o platech spojených s jejich kvalifikací odpovídat.
Za třetí, některá ze zpracovatelských odvětví, která koncepce znalostní ekonomiky zatracuje, fungují i ve vyspělých zemích velmi dobře, a to přesto, že nevyžadují vysokou kvalifikaci. Nabízejí přitom mnohdy vyšší výdělky než informačně náročná odvětví vzdělaností ekonomiky. A za čtvrté, představa, že vysoká úroveň vzdělání a kvalifikace může být dosažena u většiny nebo velké části pracovníků je nerealistická – neodpovídá lidským možnostem.
Mýtus o narůstajícím významu znalostní ekonomiky se v politikách vyspělých zemí promítl především v politické snaze podporovat nabídku kvalifikovaných pracovníků – zvyšovat počty studentů a podíly vysokoškolsky vzdělané pracovní síly. Reálný vývoj však ukazuje, že o reálnosti představy o znalostní ekonomice bude rozhodovat vývoj produktivity „informačních profesí“ spolu s mezinárodními trendy. Růst této produktivity ani trendy světové ekonomiky však představám o znalostní ekonomice zatím příliš neodpovídají a tato skutečnost se odráží i v růstu průměrných mezd kvalifikované pracovní síly.