Pozn.: první díl příspěvku naleznete ZDE.
V minulé kapitole jsme zatím jen naznačili, že morální tvrzení, resp. soudy, nemají deskriptivní povahu, alespoň ne ve smyslu běžných empirických výroků.1 Řeknu-li např. o misce, která zrovna leží na stole přede mnou, že je z porcelánu, tak prostě popisuji tento předmět. Zcela neosobně konstatuji, že má určitou vlastnost, totiž vlastnost být z porcelánu. Ale co když třeba řeknu, že nevěra je nemorální? Na první pohled to vypadá podobně. Jako bych i tady pouze cosi konstatoval: Určitý způsob jednání, totiž nevěra, má určitou vlastnost, totiž být nemorální. Na první pohled se zdá, že to je obyčejný výrok, kterým se slovně formuluje určitý stav věcí – tzv. propozice. Jenomže je tu něco podstatného navíc. Hodnotím-li něco, zaujímám k tomu určitý postoj. Zde konkrétně vyjadřuji svůj negativní, resp. odsuzující postoj k nevěře. Je-li můj projev upřímný, znamená to, že můj osobní postoj k nevěře je skutečně negativní. Možná jsem přitom i rozhořčený, takže zároveň angažuji své emoce. A je-li můj postoj skutečně negativní, mělo by mě to motivovat k věrnosti.2 Nebo alespoň k tomu, abych kritizoval cizí nevěru, což je snadnější. Není totiž vyloučeno, že moji morální motivaci k věrnosti v konkrétním případě přebijí konkurenční motivace k nevěře, typicky silná sexuální touha po jiné ženě.3 Taková touha sice poskytuje mimo-morální vysvětlení mého selhání, ale neposkytuje morální ospravedlnění.4
Negativní postoj k nevěře nezobrazuje stav světa, není popisem toho, jaký svět je, ale týká se toho, jaký by svět měl být. Týká se toho, že lidé by měli být věrní svým partnerům. Deskriptivní názor je správný tehdy, když je pravdivý, tedy když odpovídá stavu světa. Naproti tomu stav světa je morálně správný, odpovídá-li tomu, co požaduje morální norma.5 Skutečnost, že někdo je věrný, je správným stavem světa, protože vyhovuje morálnímu požadavku na věrnost. Názor, že nevěra je nemorální, je vlastně názorem, že nevěry by mělo být ve společnosti co nejméně. Z tohoto hlediska se morální názor spíše podobá touze, aby svět nějaký byl, než přesvědčení, že svět nějaký je.6 Ale pozor, morálka není záležitostí pouhého vkusu, resp. libovolných osobních preferencí. Morálka po nás něco požaduje. Je-li nevěra nemorální, pak zůstává nemorální, i když zrovna netoužím být věrný.
Non-kognitivisté mají za to, že mluvčí svým tvrzením, že něco je morálně dobré, resp. špatné, nevyjadřuje názor, že něco je morální pravda. Alespoň ne ve smyslu reprezentace nějakého morálního faktu.7 Morální soudy prý nemají deskriptivní povahu. Spíše se jedná o schvalující nebo odsuzující postoje, obvykle emočně podbarvené, působící jako pozitivní nebo negativní motivace lidského jednání.8 Etický non-kognitivismus je subjektivistický v tom smyslu, že morální soudy chápe jako osobní postoje, resp. emoce. Nikoli ale v tom smyslu, že by morální soudy považoval za deskripce těchto postojů nebo emocí. Tvrdí-li někdo, že nevěra je nemorální, nepopisuje tím svůj negativní postoj k nevěře. Nemluví o sobě. Svým tvrzením tento postoj vyjadřuje.9 Společenská morálka se samozřejmě nevyčerpává subjektivním postojem toho či onoho jednotlivce. Tvoří ji společenská praxe zdůvodňování, v rámci které lidé vyjadřují, vzájemně konfrontují, slaďují, případně kritizují a korigují své osobní hodnotící postoje.10 Morálka se v této mezilidské interakci do určité míry objektivizuje, ale nikoli tím, že by lidé hledali a nalézali objektivní morální pravdy. Objektivizuje se tím, že lidé společně hledají a nalézají kompromisní formy soužití. Morální promluvy tedy plní jinou funkci než popisovat morální realitu.11 Výhodou non-kognitivismu přitom je, že pracuje s minimální metafyzikou.12
Kdybychom měli pátrat po průkopnících etického non-kognitivismu ve vodách, ve kterých se plavily celebrity jurisprudence, doslova by se nabízel vlivný švédský filozof Axel Hägerström, hlavní postava skandinávského právního realismu, resp. uppsalské školy.13 Jeho non-kognitivismus, nevhodně označovaný jako ‘axiologický nihilismus’ (švédsky ‘värdenihilism’), byl asi nejvíc provokativní myšlenkou této školy filozofie práva.14 V našem kontextu je klíčová přednáška ‚O pravdivosti morálních idejí’, kterou Hägerström přednesl 11. března 1911 u příležitosti svého jmenování profesorem praktické filozofie na Univerzitě v Uppsale. Tato přednáška byla svým způsobem převratná. Některými autory je považována za první jednoznačně non-kognitivistickou teorii morálky.15 Hägerström zde explicitně formuloval tezi, že morální názory, a potažmo tvrzení těchto názorů, nemohou být pravdivé ani nepravdivé.16
Morální názory, podle Hägerströma, sice mívají deskriptivní složku, ale jako celek to nejsou názory v deskriptivním smyslu. Nejsou to faktuální soudy, takže připisovat jim pravdivostní hodnoty je nesmyslné. Morální názory – jakožto hodnotové soudy – jsou spíše emočně zabarvenými postoji, maskovanými, resp. jazykově zabalenými jako normální faktuální soudy. Hodnotovými soudy vyjadřujeme své osobní postoje k věcem, činům nebo událostem kolem nás. Nezobrazují realitu, spíše jsou projekcemi našich pocitů na plátno reality.17 Morální tvrzení nepoužíváme ke sdělování morálního poznání, ale k vyjadřování svých postojů, což je zároveň způsob ovlivňování postojů druhých lidí.18 Lidé v komunikaci neustále vzájemně konfrontují a harmonizují své morální city. Z této společenské praxe nelze vystoupit, abychom objektivně, jakoby zvnějšku, poznali jejich správnost. Hodnotící postoje srovnáváme s jinými hodnotícími postoji, ale nelze je srovnávat s hodnotovými fakty. Žádné takové fakty totiž neexistují.
Můžeme např. říct, že jednání X je nemorální, protože někomu způsobuje bolest. Tvrzením, že X je nemorální, vyjadřujeme svůj negativní postoj k faktu, že jednání X někomu způsobuje bolest. Jsme rozhněvaní, nelíbí se nám, že se někomu působí bolest. Ale přitom máme sklon podléhat iluzi, že konstatujeme objektivní fakt – morální fakt. Jenomže onen údajný morální fakt, že jednání X je nemorální, není nějakým dalším faktem, nezávislým na našem myšlení. Je to pouze naše negativní hodnocení faktu, že jednání X někomu ubližuje. Zatímco fakt, že X někomu způsobuje bolest, v zásadě existuje nezávisle na mysli mluvčího, onen hodnotící postoj, že X je nemorální, je „pouze“ emočním výkonem jeho mysli. Něco má hodnotu proto, že to nějak hodnotíme.19
Lidé podle Hägerströma snadno podléhají omylu, že morální názory mohou být pravdivé, resp. nepravdivé, jelikož se chybně domnívají, že autorita morálky má svůj původ v čemsi objektivním, co je k morálnímu myšlení vnější. Přestože lidé sami jsou zdrojem hodnot, myslí si, že hodnoty jsou inherentní předmětu hodnocení, a že oni tento údajný hodnotový fakt jen poznávají. Není to ale obyčejný omyl, je to plně funkční kolektivní iluze. Odhalení této iluze vypovídá něco důležitého o samotné povaze morálky, resp. o tom, jak morálka efektivně funguje ve společnosti. Uvědomíme si pak, že nejspolehlivějším nástrojem sociální kontroly je hluboce zakořeněná víra lidí, že morální názory, ke kterým byli socializováni, nejsou pouhými sentimentálními apely, ale jsou objektivními pravdami.20 „Věříme-li, že naše hodnocení jsou „běžnými“ soudy, pak věříme, že morální tvrzení mohou být dokázána, věříme, že musí existovat nějaký druh morální nejvyšší moci, něco jako bůh, která po nás něco požaduje, přikazuje nám, abychom se chovali tak a tak; moci, která je garantem našeho morálního systému.“21 Z praktického hlediska vlastně není důležité, zda se lidé mýlí ohledně základů své morálky. Není důležité, jestli se morálka opírá o objektivní fakty, nebo jen o subjektivní city. Nakonec jde hlavně o to, že vcelku spolehlivě plní svůj společenský účel.
Mimochodem, může být velmi lákavé se posmívat naivitě současných lidskoprávníků, kteří své osobní sentimenty, determinované kulturně lokálními a historicky kontingentními zdroji, považují za objektivní pravdy s univerzální platností. Ale neměli bychom přitom zapomínat, že bez takové víry by koncept lidských práv nemohl dobře plnit svoji funkci. Justifikační odkazy na „metafyzicky pevný základ“ lidských práv sice sotva uspokojí analyticky pronikavého skeptika, ale z praktického hlediska jsou osvědčenou berličkou křehké psychologie člověka, tolikrát otřesené tragickými zkušenostmi z fatálních selhání lidských, až příliš lidských institucí.22 Skeptik může se samolibým pocitem intelektuálního vítězství konstatovat, že existence lidských práv jakožto přirozených práv je prokázána zhruba tak plauzibilně jako existence Yettiho. Jenomže to neznamená, že má stejně dobré důvody zpochybňovat prospěšnost víry v přirozená práva.23
Hägerström, stejně jako David Hume, byl přesvědčený, že ze samotných faktů nevyplývají normy, protože objektivní realita sama o sobě neobsahuje hodnoty.24 Zároveň uznával i Kantovu tezi, že bychom měli striktně odlišovat záležitosti poznání přírodních faktů od normativních otázek, co by se mělo dělat.25 Podle Hägerströma lze sice dělat pozitivní vědu o morálním myšlení, ale morálku jako takovou nelze dělat vědecky.26 Subjektivní proces morálního myšlení, tvořený osobními hodnotícími postoji, totiž může být předmětem, ale nikoliv základem vědeckého zkoumání. Správná věda je prý pozitivistická, tedy hodnotově neutrální.27
V té době se od etiky očekávalo, že poskytne morálce racionální základ. A výuka etiky se vcelku běžně praktikovala moralisticky, byla to morální výchova studentů. Hägerströmova teze, že nelze vyučovat morálku jako takovou, ale pouze vědu o morálce, která je sama o sobě mimo dobro a zlo, byla v tomto konzervativním prostředí doslova šokující. Tradičně smýšlející kolegové jeho teorii zděšeně odmítali jako morální relativismus, jako nebezpečnou koncepci, protože v konečném důsledku rezignuje na objektivní zdůvodnění praktických požadavků morálky. Po všech stránkách nekonvenční Hägerström se svým scientistickým přístupem vymezoval nejen proti náboženství jako pověře, ale útočil i na samotné srdce normativní etiky. Profesory morální filozofie dráždil už tím, že jeho teorie vlastně zpochybňovala smysluplnost jejich práce. Tvrdil, že jako akademici můžeme dělat empirickou vědu o morálce, řekněme morální psychologii, nebo můžeme dělat metaetiku, tedy logickou analýzu morálního jazyka, ale nedisponujeme nástroji k poznání pravd o tom, co je morálně správné.28 A to už prostě proto, že žádné takové morální pravdy neexistují. Můžeme lépe porozumět tomu, jak morálně myslíme, jak fungují naše hodnotící postoje, ale to neznamená, že poznáváme morální pravdy.
Hägerström zastával tzv. ontologický naturalismus, tedy k názor, že tím jediným, co existuje, jsou objekty, které jsou umístěné v čase a prostoru a účastní se kauzálních vztahů, takže jsou způsobilé být předmětem zkoumání empirických věd.29 Měl za to, že každý, kdo přemýšlí o věcech vědecky, by měl jasně odmítnout jakoukoli představu o tom, že mimo svět empirických faktů existuje ještě nějaká další realita.30 Hägerström byl ateista, jako nevědeckou odmítal na prvním místě každou religiózní víru v cokoli nadpřirozeného.31 Velmi se zajímal o historický původ právních a morálních pojmů a všímal si skutečnosti, že mají magickou povahu, zrozenou z animistických představ, nebo spekulativně metafyzickou („scholastickou“) povahu, což prý dodnes udržuje jurisprudenci v rovině pověr a iracionalit.
Ideu lidských práv, jako metafyzicky ukotvenou kategorii, považoval za pouhý fantom lidské imaginace. V tom se podobal Jeremy Benthamovi, který mluvil o přirozených právech pohrdavě jako o nesmyslu na chůdách. Hägerström kritizoval teorie přirozeného práva, že to jsou ideologie maskované jako právo, které mají původ v náboženství. To, co přirozenoprávníci prezentují jako normativní fakty, jsou prý pouhé fikce, postuláty, dogmata, prostě lidské výmysly.32 Skandinávský právní realismus lze považovat za jednu z větví právního pozitivismu, protože definuje právo v pojmech společenských faktů. Hägerström měl za to, že nic takového jako přirozené právo nebo přirozená práva prostě neexistuje.33 Zároveň ale neméně ostře kritizoval i některé centrální koncepty právních pozitivistů, zejména pak voluntarismus. Např. proti Kelsenovi argumentoval, že idea vůle státu jakožto vůle ve zvláštním právním smyslu je kruhová a potažmo prázdná.34
Karl Olivecrona, další významný představitel skandinávského právního realismu, také uvažoval v perspektivě ontologického redukcionismu. Jediné fakty jsou prý empirické fakty. Rovnou dvě svoje knihy pojmenoval názvem ‘Law as Fact.’ Tuto zvláštnost odůvodnil tak, že obě sledují stejný teoretický cíl: „aby celý ten komplexní fenomén, který označujeme jako právo, zapadl do rámce časo-prostorového světa.“35 A svého velkého učitele Hägerströma následoval i na poli metaetiky.36 Olivecrona apeloval, abychom důsledně rozlišovali dvě různé činnosti: poznávání a hodnocení. Tento významný rozdíl je prý systematicky zamlžován zvláštní povahou hodnotových soudů, které mívají verbální formu deskripce. Tato vnější forma totiž vzbuzuje falešný dojem, že hodnotovým soudem konstatujeme poznání objektivního faktu, že něco má vlastnost být dobré, resp. špatné. Olivecrona ale tvrdil, že takové vlastnosti nelze empiricky zkoumat, a tak ani nemají objektivní existenci. Měl za to, že hodnotovým tvrzením, že něco je dobré, resp. špatné, pouze vyjadřujeme své emoční postoje.37 A k tomu ještě dodal: „Ovšem tyto pocity jsou zcela subjektivní; je nesmyslné se ptát, zda jsou pravdivé nebo ne. Existují, nebo neexistují: to je všechno.“38 Non-kognitivismus hodnot má implikace pro teorii normativity, protože každý normativní soud předpokládá nějaké hodnocení. Řekneme-li, že nějaká norma je závazná, vyjadřujeme tím určitý hodnotový soud.39 A tak Olivecrona dospívá k závěru, že normativita jakožto objektivní kategorie je mýtus.40
Jak známo, k uppsalské škole patřil též filozof dánského původu Alf Ross. V kontextu našeho tématu je docela zajímavé číst jeho poznámky k morální socializaci člověka. Používal přitom psychologické pojmy drilu, podmiňování, vštěpování, sugestivních faktorů, mechaniky impulzů, dispozic k chování, vázaných inklinací, automatických reakcí, emočního nastavení, motivační síly a podobně. Zasvěcení do morálky totiž není založené na racionální argumentaci, ale na působivém přesvědčování (persuasion).41 Výchova má člověka ovlivnit, doslova nastavit tak, aby se oslabily jeho „přirozené“ sklony sledovat pouze své vlastní zájmy, a zároveň aby se mu vštípila ochota brát též ohledy na zájmy druhých osob.
JUDr. Tomáš Sobek, Ph.D.