„...rozchod se starou evropskou křesťanskou tradicí je mnohem závažnější věcí než jakákoli politická nebo ekonomická revoluce, neboť neznamená jen sesazení mravního svědomí, nýbrž také zřeknutí se racionálního vědomí...“
Ch. Dawson
Doba, kdy bylo všeobecně známo, kdy, kde a jak za velkých lidských obětí vznikala demokracie, má být zřejmě za námi. Mladé generaci se v hodinách dějepisu více či méně stručně sdělí, že to bylo ve starověku, v Řecku (Attice) na malém území východního pobřeží Středozemního moře, jehož obyvatelé vytrvale zápasili se sousední orientální despocií, domácími tyrany a oligarchy. Řekové jako první vyhlásili občanské shromáždění za základ společného života. To losem určovalo radu několika set občanů z vlastních řad na dobu obvykle jednoho roku. Členové rady byli vystaveni průběžnému dohledu a kritice – v případě selhání byli trestáni pokutou, uvězněním, exilem či dokonce odsouzeni k trestu smrti většinou s náhradou způsobené škody. Poprvé v dějinách lidstva se objevila forma společenského soužití založená na dohodě svobodných občanů, kteří se usnesli vykonávat vládu na základě vůle většiny. Principy transparentnosti a osobního zodpovídání se za výkon svěřených povinností byly zásadními při hodnocení politického rozhodování a výkonu svěřené administrativní moci. I po porážce Athén – díky tisícům neznámých opisovačů děl Platona, Aristotela a dalších – se tyto aktivně žité zkušenosti nacházejí v jádru nároků soudných občanů vůči vládcům dodnes. Tak byly v průběhu staletí položeny základy evropského politického myšlení zkoumajícího povahu moci a způsobů vládnutí, a tak byla po prve intelektuálně i prakticky překonána tradice kmenových (náboženských) pospolitostí, které hledaly soudržnost a kontinuitu jen ve zděděné tradici a v instinktivním uctívání slepých přírodních sil a svévolných bůžků či božstev. Po staletí nejlepší myslitelé otevřeně či ve skrytosti reflektovali nebo uchovávali psaná svědectví o tomto unikátním fenoménu, který se nikde jinde ve světě nevyskytl.(1) Ostatně dodnes se principiálně politicky uvažující lidé ptají po způsobech směřování k cíli tohoto počátku ojedinělého civilizačního zápasu o svobodu a spravedlnost. O svobodu a soudržnost občanské pospolitosti (obce – polis) spočívající v úsilí o důstojnost člověka kultivací jeho rozumu a svědomí včetně schopnosti aktivně prosazovat obecné dobro.
Po politickém (a myšlenkovém) vkladu Athén do evropských dějin narůstá intenzívní tázání po příčině a smyslu lidské existence – přelomové drama odehrávající se v Palestině. Prožitky údivu ze zázraku daru života spojené s úzkostí z jeho konečnosti, poznání dvojznačnosti lidské přirozenosti to jest sklonu lidí k dobru i zlu, zkušenost svévole mocných a intenzita touhy po eticky podloženém soužití lidského společenství, které by mělo vycházet z vůle a lásky Stvořitele, nakonec vykrystalizovaly v hluboce niterné přijetí víry v pravdu Božího zákona. Křesťanství přišlo s ideou rovností před jediným Bohem, stvořitelem všeho a všech. Odmítlo obsahy i obřady uctívání starých bohů jako projevy poslušnosti mocnostem zla. Na místo pohanství se začalo šířit vědomé osobní úsilí o poznání a prosazování objektivně platného morálního řádu, duchovní sebezdokonalování a vědomí vlastní zodpovědnosti za život ve všech jeho základních podobách. To vše v kontextu obrovské přesily ze strany mocné, neustále expandující Římské říše, jejíž vojenská, technická a správní převaha, podložená vyspělou organizací a právním systémem, neměla z hlediska ostatních středomořských národů srovnání. Jestli Řekové ukázali důležitost nezávislosti na zcela odlišné Asii a předvedli téměř sebevražednou bojovnost za svobodu v podobě válek s perským imperialismem, pak křesťanství slouží jako zdroj poznání obětavého zápasu s pohanstvím v jeho násilnicky primitivní i civilizované podobě cestou morálně-kulturní proměny každého jednotlivce. Z tohoto odkazu žije Evropa stále méně – a je otázkou, z čeho dnes vlastně duchovně žije či v duchu čeho chce dále žít. Tomuto složitému vývoji předcházelo ve střední části středomoří dlouhé období nestability a proměn monarchie v republikánskou a imperiální formu vládnutí čerpající hlavně z helenistického dědictví. V této souvislosti bývá po více než dvě tisíciletí v právnickém studiu připomínán celoživotní zápas velkého politického římského myslitele, řečníka a spisovatele Cicera (106–43 př. n. l.). V jeho době, kdy bylo zřejmé, že původní republikánské instituce se už nepodaří zachovat, vystoupil proti společenským a politickým zlořádům se statečností a morálně-intelektuální převahou, která po staletí sloužila všem vzdělancům jako vzor. V podrobených provinciích se římští občané často obraceli proti místodržícím, kteří zneužívali svého postavení k soustavnému vykrádání veřejného i soukromého sektoru na jim svěřených územích. V stupňujícím se odporu a neklidu narůstalo i vnitřní ohrožení Říma. Zkorumpovaní lidé, kteří se dostávali na soudcovská místa a do nejvyšších úřadů říše, cíleně narušovali zavedené římské právo, procedury a instituce, aby se i oni mohli obohacovat a beztrestně si osvojovat kde co včetně starobylých památek a nejvzácnějších uměleckých předmětů. Ve známých projevech proti zosobnění těchto zločinů, jistému G. Verrovi, podal Cicero výkon, který se stal klasickým modelem přesvědčivé argumentace ve prospěch obecného zájmu. Pochopitelně se dostal do potíží a v roce 43 př. n. l. jeho život skončil tragicky.
Nicméně přirozené morálně-politické střety a konflikty vždy byly a jsou zdrojem civilizační dynamiky a státoprávního úsilí o kultivaci veřejných debat a přijímání zákonů v duchu uznávaných zvyklostí, pravidel slušnosti a svobody slova. Pozvolné budování demokratických, republikánských a imperiálních institucí probíhalo na úsvitu evropských dějin velice konfliktně a za velkých obětí, které umocňovaly vlivy sousedních kultur a ne-kultur. Život byl tehdy krátký a nejistý – zkušenost s těžko pochopitelným pojetím života barbarského světa mobilizovala duchovní potenciál nutný pro zajištění životních podmínek stále většího počtu lidí. Posléze došlo k tomu, že morální zvěst malé sekty učedníků šířící zvěsti o působení jakéhosi vizionáře z Blízkého východu vygenerovala nová témata důležitá pro další společenský (antropologický) vývoj: rovnost před jediným Bohem, stvořitelem všeho bytí, odpor k otroctví, respekt a láska k ženám, dětem, pojetí manželství jako svátosti, milosrdenství k lidem starým, nemocným, chudým, respekt k cizincům další. Při odlišném vývoji dnešních států a kontinentů je proto tázání se po mírovém uspořádání mezinárodních vztahů při absenci znalostí existujících hodnotových tradic a vyznání odsouzeno k velkým potížím či nezdaru. Následky dvou válek a duchovní oslabení díky zátěži dědictví dvou totalitních systémů Evropu zdiskreditovaly hlavně ve vlastních očích a oslabily její vůli být v tom nejlepším co kdy dokázala i nadále výzvou druhým. Zároveň se ukázalo, že bez průběžné podpory a aktivity racionálně a duchovně orientovaných občanů mohou být obnovené a dále rozvíjené kulturně-politické, sociální a právní systémy a instituce postupně oslabovány, případně opět na dlouhou dobu blokovány či dokonce zlikvidovány.(2)
Stručně shrnuto: jestliže Řekové vytvořili a po staletí šířili nové pojetí člověka a obce (polis) spolu s uměním a filosofií humanistické kultury, Římané – národ úspěšných vojáků, právníků a inženýrů – přejali a rozvíjeli helenistickou kulturu a šířili ji ve formě rozsáhlého impéria s jedním hlavním městem, společným právem, specifickými administrativně-finančními institucemi a účinným vojenským systémem. Společným jazykem vzdělaných vrstev se stala na více než tisíc let latina (a řečtina někdy doplněná znalostí hebrejštiny). Esencí nejvyšší vzdělanosti a humanistické kultury představovalo studium textů řeckých a římských filosofů, právníků, historiků, literátů a státníků. Nicméně při neustálé expanzi Pax Romana nutně došlo k zúžení domácích lidských zdrojů nezbytných k udržení chodu tak velkého a rozmanitého impéria. Státní instituce spolu s armádou byly stále slabší a méně účinné v udržování vnitřního pořádku (kriminalita všeho druhu povážlivě narůstala) a integrity hranic. Výsledkem byla narůstající nestabilita, která vydala samotný Řím na pospas sílícím migračním tlakům a dobyvatelským tažením barbarů ze severu a východu. Proto se v průběhu pokračujícího státního úpadku začalo křesťanství výrazně prosazovat jako kulturně silnější element ne-západního světa, který odolal helenistickým vlivům a přišel s životnějšími měřítky morálních a duchovních hodnot nezbytných z hlediska smysluplného života jednotlivců i lidského společenství jako celku. Následovala staletí pronásledování křesťanů – přesto anebo právě proto se jejich náboženství ujalo a rozšířilo. Nakonec – po vytrvalém trestání ukřižováním a marném předhazování lvům – byla nová víra díky svému univerzálně platnému vnitřnímu náboji přijata. Došlo k relativnímu oddělení náboženství od politiky, aby při dalším vzájemném ovlivňování byl vytvořen instituční základ pro pluralitu (církev versus stát) a zároveň pro jednotu v odlišnosti světského a duchovního života. V tomto procesu Katolická církev – se sídlem své hlavy v Římě – stále častěji sehrávala roli prostředníka. Podceňovat dobře zdokumentovanou a reflektovanou zkušenost z dvou tisícileté účasti při řešení společenských rozporů je kontraproduktivní. Řecko-římské myšlení sice skončilo v jednostranné racionalitě a úpadku mravů (a všeobecném pesimismu), bylo však zachováno a posíleno křesťanskou orientací na novou budoucnost, která přinesla tolik žádoucí naději. Svědčí o tom např. příběh pokřesťanštění Irů v 5. století našeho letopočtu, kteří opisováním zachránili většinu klasických textů řeckých, římských myslitelů a státníků až po díla židovská, arabská a křesťanská. Díky sv. Patriku, pořímštělému Britovi se základy latinské vzdělanosti, který protrpěl část svých mladých let v otroctví a díky píli prostých mnichů, dědictví několika starověkých kultur nezaniklo. Spolu s křesťanským náboženstvím bylo časem šířeno i na západě kontinentu způsobem, který nic nemohlo zastavit či zničit. Výsledkem četných irských misí (v období po pádu Říma v 5. století našeho letopočtu do vzniku raně křesťanských států Evropy) byl vznik sítě klášterů (nebo knihoven světských vládců) z nichž řada existuje dodnes (např. nedaleký Pasov, St. Gallen). Tak vznikala první centra vědění, která v různé míře uchovala obrovský potenciál morálně-duchovního a intelektuálního odkazu předchozích generací, aby na něj navázala (např. v oblasti práva, lékařství, přírodních věd, zemědělství, kartografie, metalurgie).(3) Tomuto paradoxnímu, konfliktnímu a často diskontinuálnímu vývoji, s mnoha přesahy do současnosti, se věnovalo a stále věnuje mnoho vynikajících badatelů, kteří o něm přinášejí další důležité poznatky. Pozoruhodnost této vytrvalosti nesnižuje ani malá poptávka po jejich závěrech ani fakt přezíravého či nepřátelsky odmítavého postoje moderního ateismu.
Československé veřejnosti bylo již v roce 1947 zpřístupněno dílo vynikajícího britského historika a kulturního filosofa Christophera Dawsona Pokrok a náboženství. V období po roce 1989 to byly analýzy Krize západní vzdělanosti, Zrození Evropy, Porozumět Evropě a Bohové revoluce.(4) Jak vyplývá z názvů jednotlivých děl – dodnes vlivných i když málo citovaných – šlo autorovi hlavně o nábožensko-kulturní a politické počátky naší společné evropské minulosti. To jest o vznik volného, a přece kulturně sjednoceného společenství národů – jeho proměn, zvratů a posléze vykrystalizování do soustavy národních států. Po 2. světové válce bylo obnoveno hledání takové formy mezinárodního soužití, která by zajistila mír cestou prohloubené spolupráce a těsné součinnosti. Dawsonem a dalšími kulturními filozofy představovaná reflexe vzniku národů, národních států a jejich postupného odkřesťanštění zahrnuje geopolitická hlediska, o nichž by se při sledování dynamiky celoplanetárních politických střetů mělo, zvláště při pohledu na asijské režimy, něco více vědět. Mezi starými mysliteli a pozdějšími kulturními a politickými filozofy bylo křesťanství vždy srovnáváno s náboženstvími Asie. V širším povědomí jde obvykle o vágní představu jakýchsi každodenních obřadů v rodině či malém společenství či meditace někde ve výlučné samotě. Rozhodujícím kritériem je ale hodnotová orientace niterného života a její projev v soužití společenství. V hinduismu např. nikdy nedošlo k výraznému oddělení od pudového základu (id) což znamená, že život zde není chápán jako proces morálního vývoje a usilovné disciplíny orientované na druhé (viz kult bohyně plodnosti, života a smrti Kálí). V budhismu sice lze nalézt vysoce vyvinuté vědomí (super-ego) ale jeho směřování je vedeno spíše dovnitř, s cílem dosažení klidu, vyrovnání se s bolestí a ke smíření s životem (dosažení nirvány). A tak dále. Ponecháme-li, prozatím, pohled na více než tisícileté potýkání se křesťanství s islámem, stane se i ne příliš vzdělanému Evropanovi zřejmým zděděný náboj mravní aktivity, která ve svědomí jednotlivce v každé nastupující generaci otevírá a umožňuje cestu novým činnostem. Ty ovšem mohou mít z dlouhodobého hlediska také kontraproduktivní charakter vyplývající z revolučního zpřetrhání vazeb na kořeny vlastní civilizace. Při tom každý radikální projekt byl a je obvykle prezentovaný v duchu nezpochybnitelné čistoty a dobré vůle směřující k nějakému, na první pohled žádoucímu, cíli jako je zajištění všeobecného blahobytu, homogenní způsob života lidí si podobných a od přirozenosti dobrých, sjednocení planety pod jednou (nepochybně tou nejlepší) vládou atd. Jenže položení základů společné evropské kultury prvních křesťanských států stálo neuvěřitelné úsilí sítě malých skupin hluboce motivovaných mužů a žen, pevně přesvědčených o vyšším civilizačním stupni, které syntéza tradic Athén, Říma a Jeruzaléma (s tvořivým přijetím základů vědeckého myšlení Arabů) umožňuje a pro níž bylo a bude nutno, v nejvyšším stupni osobního nasazení, vždy pracovat. To je dobré mít na zřeteli při stycích s asijskými zeměmi, kde žádná společná kultura neexistuje stejně jako tam nikdy nedocházelo k nějakému propojování a hledání společných zájmů cestou dohod, aliancí a kompromisů. Novodobá nacionalistická hnutí, s původně zvenčí vnucenými procesy industrializace a urbanizace (dnes v kombinaci s obrovským rozmachem informačních technologií a výzkumy umělé inteligence), tak začínají představovat pro většinu světa pád do reality pozdě pochopeného ohrožení.
Ch. Dawson celý svůj život dokazoval, že neznalost přínosů historicky vzniklých kulturních, politických a náboženských hodnot a institucí, z nichž dodnes žijeme, může vést ke ztrátě vitálních sil kořenů, které umožnily po 2. světové válce obnovu a nový rozvoj Evropy.(5) Revoluční ideje radikálního liberalismu, nacionalismu, národního socialismu a komunismu vysvětloval jako revoltu proti prapůvodní náročné morální podstatě a dynamice západní kultury a vědy. Zhruba před sedmdesáti lety varovně zdůrazňoval, že uvedené ideologie a jejich revoluční prosazování povede, v průběhu několika generačního vývoje, k nebezpečnému oslabení individuálního svědomí, zodpovědnosti a schopnosti čistě lidského úsudku příliš velkého počtu občanů lidí. Vývoj v Asii považoval za důvod k rostoucím obavám kvůli mechanickému přebírání vědeckotechnických postupů a orientaci na převážně materialisticky pojatou kulturu moderního Západu. Byl přesvědčen, že v podmínkách asijských masových civilizací se stamilióny (dnes miliardami) lidí dojde k nepředstavitelné centralizaci moci a způsobům jejího prosazování, které nebudou mít s evropským pojetím ceny každého lidského života mnoho společného:“…nelze uplatnit politické instituce a ideály, vytvořené privilegovanými třídami privilegovaných společností. Jinými slovy, demokracie, rovnost a lidská práva mají velmi rozdílný význam na Východě a na Západě.(6) V nedostatečných znalostech řecko-filozofické, římsko-právní a křesťanské tradice občanů a elit viděl půdu pro směřování, která pracují ve prospěch jednostranně ekonomických a materialisticky pojatých řešení: „...technologické sebeprosazení západního experta naráží na politické sebeprosazení východního nacionalismu, aniž by se našel nějaký prostředek vzájemného kulturního a duchovního porozumění...rozhodnutí odstranit staré kulturní a náboženské tradice na Východě i na Západě umožňuje východnímu nacionalistovi setkat se se západním technologem na bázi společného materialismu….tato ideologie snad může zajistit dočasné pouto mezi určitými politicky aktivními složkami na Východě a na Západě, nedotkne se však hlubších duchovních otázek jejich kultur a proto také nevytvoří základnu pro výstavbu skutečné světové kultury.“ (7)
Sled postupných změn v duchu staronových principů sdružování a vládnutí byl výsledkem pozoruhodné politické plurality na cestě od zaniklého modelu malé řecké obce (polis) a římské imperiální formy přes vznik národních států (s jejich nepřijatelnými projevy nacionalismu) k dnešnímu hledání formy nějaké optimální evropské integrace. Základní pojmy, hodnoty a výklad chodu existujících politických institucí byly v dějinách vzdělanci vždy reflektovány a vládcům i veřejnosti v různé míře předkládány jako nezbytný referenční rámec pro politickou praxi. Za příklad z novověku může posloužit citát z díla O duchu zákonů (Ch.Montesquie, 1748):“...řečtí politikové, kteří žili v lidové vládě, neuznávali jinou sílu, která by jim mohla být oporou než sílu ctnosti. Dnešní politikové mluví pouze o výrobě, obchodu, financích, bohatství, a dokonce i o přepychu.“(8) Citovaný autor byl vždy ve své rodné zemi podrobně studován a nejinak je tomu i v současnosti hlavně zásluhou u nás překládaného francouzského myslitele Pierra Manenta, jehož argumentace se stane předmětem příští závěrečné úvahy. Do té doby bude užitečné znát aspoň několik stručných závěrů z jeho málo známé, a hlavně nedoceněné útlé knihy (pouhých 85 stránek) Proč existují národy: „...národní stát byl pro moderní Evropu tím, čím pro antické Řecko byla městská obec: tím co produkuje jednotu, tedy rámec názorů a života, a vytváří společnou věc…antická obec a národní stát jsou jediné dvě politické formy, které byly schopné, aspoň ve své demokratické fázi, dosáhnout těsného spojení civilizace a svobody. Existovaly velké civilizované říše: ani ve svých nejpříznivějších obdobích však neznaly svobodu...“.(9)
1) viz R. Kučera, Politologická historie demokracie, ÚJEP 2014, Ústí nad Labem
2) cit. dílo, str. 57-84
3) T. Cahill, Jak Irové zachránili civilizaci, Pragma 1998, Praha
4) Ch. Dawson, Krize západní vzdělanosti, SPN 1992, Praha; Zrození Evropy, Vyšehrad 1994, Praha; Porozumět Evropě, Zvon 1994, Praha; Bohové revoluce, Vyšehrad 1997, Praha
5) viz Porozumět Evropě, str.30-35
6) cit. dílo str.127
7) cit. dílo str.128-129
8) Ch. Montesquieu, O duchu zákonů, III, 3, str. 36 OIKOYMENH 2010, Praha
9) P. Manent, Proč existují národy. Úvahy o demokracii v Evropě, str. 37, CDK 2007, Brno.