„Člověk nedbající o existenci duchovních sil či Boha ztrácí pravou lidskost“. R. Kirk
Otázku po dalším vývoji jednotlivých evropských států v podmínkách masové demokracie již před lety nastolila řada světově významných politických filozofů. U nás je důležitou inspirací (do českého jazyka překládaný) francouzský myslitel Pierre Manent.(1) Na příkladu politických začátků evropské civilizace (antiky, křesťanství) ukazuje, jak se stalo filozofické tázání po vzniku a vnitřním vývoji politických forem národů integrální součástí reflexe o šancích na jejich další civilizační vývoj resp. na jejich přežití. Tradice vždy byla základním prostředkem přenosu povědomí osvědčených řešení a představovala samozřejmý protipól ke zděděným genetickým informacím. V tomto smyslu je každá hluboká a pokračující diskontinuita naléhavým tématem, zvláště dnes, při měnící se povaze demokracie v novém evropském (světovém) kontextu. Pokud jde o země střední a východní Evropy, které jsou na Západě vnímány jako země bez původně žité a průběžně reflektované latinské politické (právní) kultury, je realismus a vůle přiznat si důsledky vícegeneračního demokratického deficitu zvlášť na místě.
Ve Francii na téma masové demokracie napsal stěžejní práci filozof a politik aristokratického původu Alexis de Tocqueville (Demokracie v Americe, 1835).(2) Bez jeho skvělých vhledů nelze ani dnes vést smysluplnou teoretickou i praktickou debatu v politice. Po něm to byla řada anglo-amerických konzervativních autorů 20. století, kteří reprezentovali základní oblasti humanitních oborů, hlavně literaturu, historii, filozofii a právo. O sto let později při hodnocení Tocquevillova jasnozřivého pohledu např. na riziko vzniku demokratické tyranie jeden z nich, politický filozof Russell Kirk, upřesnil: “...znetvoření demokracie v masu anonymních bytostí, společenských atomů zbavených skutečné rodiny, skutečné svobody a skutečného smyslu života je sice děsivě pravděpodobné, zatím však nikoli nevyhnutelné“ ( Konzervativní smýšlení, 1953).(3) Dnes je ale důvod k řadě závažných pochyb a obav.
Současný převratný vývoj vědy hlavně v oblasti informačních technologií a jejich aplikace v kontextu nerovnoměrného hospodářského vývoje v rámci EU, nezvládnutých migračních tlaků, hybridních válek a měnících se přírodních podmínek života, vyvolává hluboká, těžko překonatelná sociální napětí a nepředvídatelné konflikty. Ve střední Evropě dvakrát proběhly dva bezprecedentní pokusy o násilnou změnu společenských systémů. Dva totalitně pojaté pokusy o radikální proměnu přírody i přirozenosti lidských bytostí pomocí ideologicky (rasově a třídně) zdůvodňovaného a prosazovaného sociálního inženýrství neuspěly. Jedním z důsledků byla a stále leckde je hodnotová dezorientace, morálně-kulturní vyprázdněnost, rostoucí obavy, apatie a nevědomost širokých vrstev. To v protikladu k nezodpovědnosti a nepřiměřenému sebevědomí velké části mocenských elit. Liberalismus se svým důrazem na radikálně individualistické a smluvní pojetí společenských vztahů, jednostranným akcentováním materialistického a hédonisticky orientovaného úspěchu každého jednotlivce ve stále se měnícím a polarizujícím sociálním prostředí nebyl a není připraven resp. schopen efektivně čelit demagogům, kteří byli formováni privilegii starého nomenklaturního řízení.
Pouhá provázanost hospodářskými investicemi, obchodními transakcemi, právními normami, životním stylem ukotveným v povrchní populární kultuře evidentně (i teoreticky vzato) nezakládá postačující podmínky k prohlubování vyvážené a bezkonfliktní národní, mezinárodní nebo nadnárodní spolupráce. Za této situace víceméně formální proklamace o společné historii, kořenící v řecko-římské a křesťanské civilizaci nebývají výsledkem promyšlené a soustavně vedené reflexe ve většině vzdělávacích soustav evropských zemí. Přitom realistické občanské postoje nelze generovat a kultivovat bez znalosti a pochopení základních politických principů, forem a konkrétních příkladů řešení dějinných krizí a konfliktů, které navzdory obdobím neúspěchů a dílčích diskontinuit charakterizovaly evropský vývoj po více než dvě tisíciletí. Ostatně nebyla to náhoda, že oba evropské totalitní systémy 20.století se snažily ovládat mysl i životy lidí svých i podrobených zemí právě omezením resp. zákazem studia antiky, středověku a osvícenství, pronásledováním věřících a - v případě komunismu – likvidací hlavních historicky vzniklých institucí (např. soukromého vlastnictví). Vzniklé hodnotové a společenské vakuum tak otevřelo cestu bezprecedentní iracionalitě, která se projevovala brutálními manipulacemi vnějšího prostředí a narůstajícím úbytkem občanských schopností aktivně zpracovávat předkládané ideologické postuláty a smysluplně konat v zájmu všech.
Ovšem ani Západ nebyl ušetřen lidské hubris. Troufalé ambice zasahovat do ontologických daností přírody i lidské přirozenosti tam však byly a jsou předmětem kontinuálních – i když často velmi komorně laděných - kritických diskusí s přesahem do politiky. Principiálních úvah o vytváření optimálního politického řádu, který by byl založen na kolektivní moudrosti zralých, zkušených a dobře informovaných lidí, je v zemích, které se nemohly po desítky let života vyvíjet v právním státě, málo. David J. Levy, britský politický filozof, který v 80. letech navštěvoval Prahu, Brno a Vídeň v díle Politický řád (4) z pozic politické a kulturní antropologie argumentoval ve prospěch nutnosti kultivovat vědomí lidské závislosti na řádu bytí, který je mimo vliv lidské vůle. Podle jeho analýzy patří sklon ignorovat danosti přesahující existenci lidstva za jednu z nejnebezpečnějších tendencí modernity. Zvlášť kritizoval vládnoucí elity za oslabování víry v transcendentní hodnoty a snahu ospravedlňovat západní systém „nikoli z hlediska jeho politických hodnot, ale podle toho, jak dovede uspokojovat materiální požadavky svých obyvatel“.(5) Konstatoval bezstarostnost politických institucí zvolených v demokracii a míru, které považovaly upadající prestiž ideologie socialismu sovětského typu za vyřízenou záležitost. Poválečné vlády sice formulovaly odvážnou vizi evropské integrace ale z počátku převážně v pojmech budování hospodářské spolupráce. Dnes je zřejmé, že se poněkud „zapomnělo“ na složité a dlouhodobé procesy tvorby politických úsudků a jednání (vycházející z aristotelského pojetí občanské participace ). Osobní sféra života jednotlivců byla v průběhu let cíleně směrována spíš do oblastí spotřeby, zábavy, sportu, mezinárodní turistiky a podobně než do rozvoje struktur občanských ctností a praktických činností posilujících racionální a soudržný politický řád.
Nové příležitosti k nabývání osobní autonomie a uspokojování požadavků soukromého komfortu, blahobytu a společenského vzestupu ale nemohly jít do nekonečna. Ve chvíli, kdy narazily na limity hospodářského růstu nebo obecného morálního řádu se politika měnila v pouhé hledání vůdců schopných pokračovat v nastoupené cestě. Jenže stěžejní politická témata jako skrytá moc, osobní a skupinové zájmy – třebaže vytěsňovaná – existují a ve vědomí lidí více méně žijí dále. Na významu pak nabývají další podstatné fenomény: jazyk, úroveň myšlení a veřejných názorových výměn, používaný slovník a jeho častá redukce na rutinní mediální žargon. Rovněž užívání emočně podbarvených anebo z cizích jazyků přebíraných a neprofesionálně „počešťovaných“ výrazů, brzdí nebo nedovoluje efektivní formování obecně sdílených soudů o srozumitelných a prospěšných hodnotách života. Stále větší podíl v komunikaci s veřejností mají debaty o řešeních technicko-administrativních problémů. Je zcela přirozeně, že narůstá únava ze zahlcení nepodstatnými informacemi, apatie či neklidné hledání skutečných příčin dnešních krizí na sítích a v jiných neadekvátních zdrojích. Módní vlny osobních preferencí různých manipulátorů, často vydávaných za práva, jsou nejednou úspěšné na úkor schopností běžných občanů absorbovat pravdivá fakta a skutečné politické priority.
Možnost volby ale zůstává díky zakotvení podstatných kulturních statků ve stále ještě přežívající paměti národa, zkušenostech zasloužilých osobností a v klasické odborné i krásné literatuře. Znovuvytvoření politicky poučeného a odpovědného občanstva se proto dnes jeví být hlavní cestou jak čelit pokusům vytvořit společnost bez silných a kvalitních státních institucí a soudržných institucí politické reprezentace. Někdy jsme svědky zmínek o novém „modelování“ veřejného života. Patrně má jít o nenápadně šíření a zavádění radikálních antiinstitucionálních ideologií, které by mobilizovaly jednotlivce ke sklonem k anarchii a násilí. Stabilita každého politického řádu je ale křehká, velice složitě dosahovaná kvalita, která tu nemusí být dlouho, neřku-li na na věčné časy. Ideová chudoba vůdců, jejich charakterová druhořadost manifestující se v podobě cynické lhavosti a svévole, vždy hrozí nastolit tyranii osobních (rodinných, klanových) zájmů. Jen práce rozvoj republikánských i čistě osobních ctností může oživit hlubokou loajalitu k transparentně strukturovaným institucím, smysluplným politickým formám a konsensuálně pojatému obecnému dobru veřejné morálky a spravedlnosti.
Autor: Ing. Alena Hromádková
Literatura
1) viz vydání díla Lidská obec ve Francii r. 1994, česky CDK 2013, esej Proč existují národy: úvahy o demokracii, CDK 2007, Brno a řadu článků v časopise Kontexty
2) několikeré české vydání – poslední v r. 2012 a 2018
3) české vydání OI 2000, Praha
4) vydání 1987, české SLON 1993, Praha
5) viz citované dílo str. 145
