Rodák z malebného podzvičinského Miletína Karel Jaromír Erben (1811 – 1870) je veřejnosti pochopitelně znám jako sběratel českých lidových písní a pohádek, spisovatel a především jako autor slavné Kytice. Ještě se tak alespoň mezi právníky ví, že na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě vystudoval práva. Málo je však známo, že se při své profesi archiváře právem (a to zejména dějinami českého práva) také zabýval a vydal významnou sbírku jeho pramenů. Nezmiňuje to ani většina renomovaných učebnic českých právních dějin, např. Vaněček,1 Malý–Sivák2 nebo Vojáček–Schelle–Knoll.3 Ani Kapras4 ve svém téměř vyčerpávajícím Přehledu právních dějin Zemí Koruny české Erbena nezmiňuje. Přitom zpřístupňování listin týkajících se naší státnosti patřilo – z tehdy pochopitelných důvodů – k téměř „povinné“ obrozenecké vědecké činnosti českých vzdělanců v době, kdy státní útvar Země Koruny české neexistoval už ani formálně. Stačí vzpomenout Palackého (a pak Kalouskův) Archiv Český, dále Codex juris municipalis regni Bohemiae, který začal vydávat Jaromír Čelakovský (syn básníka Františka Ladislava), Codex juris Bohemici vydaný Hermenegildem Jirečkem atd.
A tak tento článeček nechce přinést nějaké vědecké novum o jeho protagonistovi; spíše chce skromně připomenout ono vetus, které tak trochu upadlo do zapomnění. Pero vedla autorovi jeho známá slabost pro Erbenův krásný rodný kraj.
Karel Jaromír Erben, pocházející z velmi chudé rodiny miletínského ševce, nejdříve vychodil školu v Miletíně. Ta měla nepochybně vynikající úroveň, o čemž svědčí už sám fakt, že nejeden z jejích žáků to „někam dotáhl“. Jako jeden příklad za všechny můžeme vzpomenout Víta Levita, který se stal zakladatelem slavné hořické lékařské dynastie Levitů. A tak díky materiální podpoře bělopoličanské vrchnosti,5 jakož i péči miletínského duchovního správce a tamního čestného občana P. Jana Arnolda6 (1785 – 1872) mohl Erben roku 1825 nastoupit na proslulé královéhradecké latinské gymnázium (jeho spolužákem a pak přítelem na celý život byl mimo jiné další významný podzvičinský rodák Josef Petera Třebihošťský,7 jedním z jeho učitelů pak Václav Kliment Klicpera); že tehdy čeští kněží podporovali na studiu chlapce z chudých rodin (a to byla i ta Erbenova) bylo spíše samozřejmostí než výjimkou. Ale i tak si musel Erben na pobyt v Hradci pracně přivydělávat výukou hry na klavír.
Po maturitě roku 1831 nastoupil Erben (se skromnou materiální podporou majitele miletínského panství, trutnovského měšťana Falgeho)8 na filosofickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze (pokračovatelku někdejší artistické fakulty), která sloužila i jako příprava na studium na některé z „vyšších“ fakult. Erben si z nich vybral fakultu právnickou a pod dvou letech (roku 1833) na ni nastoupil. Během právnických studií se seznámil s Františkem Palackým, jemuž byl doporučen a který byl jeho „patronem“ (a dílem i zaměstnavatelem) po značnou část jeho další profesní dráhy.
Po absolvování právnické fakulty roku 1837 Erben v listopadu toho roku nastoupil na praxi jako neplacený kancelářský praktikant u pražského hrdelního Vrchního kriminálního soudu, protože získání nějakého místa ve státní správě či justici bylo (alespoň bez konexí) pro Erbena coby mladého absolventa bez praxe nemožné. Patrně počítal spíše s uplatněním v soudnictví než v úřadech, proto dále studuje práva a v lednu roku 1839 skládá tzv. apelační zkoušku (v dnešní terminologii: justiční zkoušku) z trestního práva, která ho kvalifikovala k výkonu soudcovské činnosti. Ale k té u Erbena nikdy nedošlo; získal jen místo – rovněž neplacené – konceptního praktikanta u fiskálního soudu, na němž setrval do roku 1843. Tak skončila Erbenova právnická praxe či spíše nepodařený pokus o ni.
Snad se lze trochu divit, že tento „mravně ušlechtilý básník“, jak jej nazval Arne Novák, který svůj romantismus „založil na pokoře, lásce a zbožnosti“,9 se hodlal věnovat právě nikterak romantické a spíše rutinní práci právníka nebo státního úředníka. „Kancelářské práce ovšem nejsou takové, aby ducha k básnickým výtvorům podporovaly“, píše jeho životopisec.10 Odpověď je ale jednoduchá – něčím musel uživit sebe i rodinu, a výběr nebyl příliš pestrý. Vada řeči, kterou trpěl od dětství (zadrhávání) vylučovala dráhu advokáta. Naštěstí (pro něj i pro českou kulturu) zasáhl osud prostřednictvím Palackého, který mu ze šlechtických stipendií od jara roku 1843 umožnil „brigádu“ při uspořádávání látky z české historie pro sbírky tehdejšího Svatováclavského archivu. Tím začíná Erbenova kariéra archiváře, historika, spisovatele a literárního vědce, která díky jeho předpokladům (ale i na přímluvu Pavla Josefa Šafaříka) vyvrcholila roku 1851 získáním úřadu archiváře města Prahy a roku 1854 místa ředitele pomocných úřadů pražských; ale to už je jiná kapitola, kterou tento článek nesleduje.
Ale nezdařeným Erbenovým pokusem o uplatnění v justici jeho styk s právem naštěstí neskončil. Jestliže se „nechytil“ v oblasti aplikace platného práva, tím více se zapsal do dějin právní vědy – jmenovitě právní historie a právní jazykovědy, v níž obdivuhodným způsobem uplatnil i svůj mimořádný cit pro český jazyk.
Svým bývalým spolužákem a přítelem Karlem Havlíkem byl Erben nejprve přizván ke spolupráci na překladu Obecního řádu soudního a konkursního11, vydaného roku 1848, na němž se vedle obou jmenovaných podíleli také Frič, Štrobach a Neubauer. Snad přeložil i některá další guberniální nařízení.
Rok poté můžeme sledovat Erbena jako člena českého oddělení vídeňské komise (s Pavlem Josefem Šafaříkem v čele) „pro ustanovení politicko-juridické terminologie“,12 zejména pro dohled nad překlady Říšského zákoníku (Reichsgetzblatt) z autentického německého originálu do slovanských národních jazyků podunajské monarchie (tedy i do češtiny), protože právě počínaje rokem 1849 v něm začaly být publikovány obecně závazné právní předpisy s celorakouskou působností13 (na něj pak od října roku 1918 navázala Sbírka zákonů a nařízení státu československého). Při svém tříměsíčním vídeňském pobytu se spolu s ostatními kolegy podílel na tvorbě moderní české odborné právnické terminologie. Ovšem „jelikož tehdejším vládním kruhům šlo jen o zdání a nikoli provedení této práce a jelikož se na rychlé ukončení její naléhalo a tím i výsledky namáhavých prací řečené komisse se chtěly zmařiti, vzal Erben se Šafaříkem materiál týkající se české právnické terminologie s sebou do Prahy a spracoval jej tu tak, že se mohl dáti do tisku.“14 Výsledky této práce v podobě juridicko-politického terminologického lexikonu posloužily za vzor pro ostatní slovanské překlady v podunajské monarchii.
Erben se podílel i na překladu základních kodexů z oblasti civilního i trestního práva.
Oním civilním kodexem byl rakouský Obecný občanský zákoník pro všechny německé dědičné země rakouské monarchie (Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesamten deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie, ve zkratce „ABGB“), který spatřil světlo světa ve stejném roce jako Erben sám, byv vyhlášen císařským patentem č. 946/1811. Erben jej překládal s Neubauerem a Grünwaldem a dokonce sám provedl závěrečnou redakci. Jeho práce se však ztratila a k vydání nikdy nedošlo. Erben sám prý k stáru tvrdil, že leží u profesora Aloise Vojtěcha Šembery,15 s nímž se odborně (a urputně) „utkal“ při práci nad překlady Říšského zákoníku. Škoda, že tento Erbenův podíl alespoň nezmínili ve své předmluvě k šestidílnému komentovanému vydání občanského zákoníku profesoři Rouček a Sedláček.16
Podobně se Erben počátkem v roce 1850 účastnil i překladů trestních kodifikací, ať hmotněprávní (trestního zákon), ať procesněprávní (trestního řád). Erben se podílel i na překladu nejméně jedné normy municipální – „bachovského“ Obecního řádu města Prahy („pražského statutu“) z roku 1850.
Erbenovy odborné (a to ne-literární) práce bývají v literatuře označovány pravidelně jako historické. To u některých naprosto odpovídá skutečnosti – jde např. o Erbenova pojednání o svaté Kateřině, o Tomáši Štítném ze Štítného, o Janu Amosu Komenském, o Ondřeji Puklice ze Vstruh, o Kosmově kronice atd. atd. – Erben byl velmi plodným autorem širokého záběru.17
Avšak minimálně u jednoho z Erbenových děl, zato velevýznamného, by bylo přesnější zařazení mezi práce právně-historické; jde o jeho edici Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae (tzv. českomoravská regesta), která vedle textů (pouze) historických reprodukují i dokumenty z oblasti českých právních dějin a která obsahují „regesty i částečné opisy 1358 listin, které Erben kriticky zkoumal, hodnotil a poukazoval na možné padělky“.18 Vydal je v Praze u Bohumila Haaseho roku 1855. Zachytil v nich různé dokumenty, počínaje listem papeže Řehoře I. Velikého biskupovi v Bouches-du-Rhône v Provence (Ad episcopum Salonitanum) z roku 600 stran hrozících nájezdů Slovanů až po reprodukci záznamu v Liber fundationum (dodnes existujícího) mužského cisterciáckého kláštera v dolnorakouském Zwettlu, podle nějž 20. září 1253 „in castris ante Weikendorf“ v Dolních Rakousích „Othacharus, dux Austriae et Marchio Moraviae“ bere tento klášter v ochranu (tutela). Jak Erben uvádí ve své latinské předmluvě, chtěl realizovat to, oč se marně pokusil „celeberrimus inclytorum regni Bohemiae ordinum historiographus, D. Franciscus Palacký“, a sice vytvořit „všeobecný kodex Čech“ („universalem Bohemiae codicem“), jak již v té době vycházel na Moravě. Práce sama je doplněna několika veleužitečnými přílohami: jednak Palackého poznámkami (Adnotationes D. Francisci Palacký), dále rejstříkem osobním (Index personarum) i místním (Index locorum), a konečně slovníčkem německých či z němčiny pocházejících slov (Voces Germanicae). Flajšhans označuje Erbenova Regesta za „nutný doplněk »Archivu« Palackého a zároveň naleziště dokladů k jeho »Dějinám«“.19 Erben nestačil toto dílo dokončit – zůstalo u prvního svazku. Pokračoval v něm jeho přítel archivář Josef Emler20 i další,21 až tento monumentální ediční projekt byl doveden v sedmém dílu k roku 1363.
Erben přispíval i do časopisů, a šlo-li o příspěvky z práva, pak je publikoval v právním časopisu, který celkem nedávno (2011) slavil své stopadesáté jubileum nepřetržité existence – tedy v „Právníkovi“,22 (tehdy se jmenoval Právník. Časopis věnovaný právní vědě. Orgán Právnické jednoty v Praze). Sluší se zde připomenout, že v tomto smyslu jde o vůbec nejstarší právnický časopis na světě – Erben byl v počátcích jeho vycházení dokonce jeho redaktorem,23 „jehož články co do slohu a správnosti jazykové opravoval.24 Sám o tom píše svému příteli, opočenskému děkanovi P. Josefu Roštlapilovi v dopisu ze dne 19. 1. 1862: „Největší pak práce, která mne nyní tíží a nejvíce času mi ubírá, jest Právník. Všecky rukopisy musím napřed čísti i opravovati a mnohé dokonce předělávati a pak na mne ještě čeká první korektura, totiž špinavé prádlo! A za to mám za tištěný arch 5 zlatých.“25 Redaktorství v Právníkovi se Erben vzdal začátkem roku 1863.
V tomto časopisu sám publikoval dva příspěvky:
Prvním z nich je pojednání Smlouva svatováclavská.26 Erben v něm komentuje přílohu k Vladislavskému zemskému zřízení z října roku 1517, která řešila jurisdikční kolizi zemského soudu a městských soudů a platila až do zavedení Všeobecného soudního řádu roku 1782. Její text autor závěrem svého článku reprodukuje.
Oním druhým je stručný článek Práv býti;27 Erben v něm jako jeden z „nejlepších mistrů češtiny a výtečný vzor klasického jazyka českého“28 obecně a jako znalec české právní terminologie zvláště polemizuje se statí anonymního autora otištěnou předchozího roku (1864), v níž tento kritizuje ono rčení „býti práv“ – podle Erbena chybně, a místo „pravého výkladu a naučení rozšíří blud, a místo ustavení jistého smyslu spůsobí tím větší zmatek.“ Článek končí slovy, která dodnes neztratila na aktuálnosti: „Chceme-li tedy správně česky mluviti a právnickým frasem stálého smyslu dáti…, musíme se napřed v starší literatuře právnické pořádně ohlednouti a pilnými studiemi hleděti vniknouti v pravý smysl starých frasí právnických…, ale nesmíme nikoli, popadnouce jedinou knihu a vytáhnouce z ní několik frasí, jimž jsme ani právě neporozuměli, nějaký smysl nejapný sobě vymysliti, a jej za obecné pravidlo chtíti všem vůbec oktroyovati.“
Je tak trochu ironií osudu, že Erben, který od dětství trpěl vleklou plicní chorobou, zemřel nakonec na žloutenku, a to dne 21. 11. 1870 v Praze na Starém Městě v Michalské ulici č. 440/11 v domě „U Jelena“ (též „U pěti tykví“), kde to doposud připomíná pamětní deska. „Průvod z úmrtního domu došel na Malostranský hřbitov v Košířích, kde byl básník pohřben ke své první manželce (v blízkosti dnešní Erbenovy ulice). Později byly jejich ostatky 28. června 1908 přeneseny na Olšanské hřbitovy do rodinného hrobu jeho zetě Antonína Rezka (odd. V/11). Tento hrob, který je v těsné blízkosti obelisku nad hrobem Tyrše a Fügnera, byl nedávno restaurován. (…) U hřbitovní zdi je také hrob (deska) P. Jana Arnolda, miletínského faráře, který sloužil 12. 6. 1848 v Praze na Koňském trhu památnou svatodušní mši, po níž průvod davu skončil srážkou s Windischgrätzovým vojskem, což byl začátek revoluce (tento populární kněz, známý vlastenec a lidumil, podporoval studenty, jeho zásluhou vystudoval i K. J. Erben).“29 A tak tělesné pozůstatky jednoho z géniů českého národa a rodáka z Miletína, „jednoho z nejzdárnějších synů, které vlast česká v novější době zplodila“,30 nakonec spočívají nedaleko ostatků jeho bývalého faráře a ušlechtilého promotora z dětských let.31 Requiescant in pace!
Prof. JUDr. Ignác Antonín Hrdina, DrSc., O.Præm.
(written by Jan Faltus)
This article describes the influence of famous Czech writer, but also a lawyer Karel Jaromír Erben on the formation of modern Czech legal language. At the beginning it mentions Erben’s education and his legal praxis. Then it continues with his studies of legal history and works on the Czech legal language, especially translation of Austrian codes into Czech. In the end it describes Erben’s publication activities in the field of law.
Prof. JUDr. Ignác Antonín Hrdina, DrSc., O.Præm. je katolický kněz, kanovník Královské kanonie premonstrátů na Strahově. Studoval teologii, civilní právo a kanonické právo. Doktorát práv na Právnické fakultě UK v Praze v roce 1987, habilitace v oboru právních dějin na Univerzitě Karlově v Praze v roce 2002, roku 2000 licenciát kanonického práva a roku 2004 doktorát právních věd v oboru kanonického práva na Katolické univerzitě Jana Pavla II. v Lublinu, profesura v oboru teologie (kanonické právo) na Univerzitě Palackého v Olomouci v roce 2008. Člen vědecké rady European Society for History of Law etc. etc. Přednáší teorii a filosofii práva, kanonické a konfesní právo na Katedře pastorálních oborů a právních věd Katolické teologické fakulty UK v Praze a kanonické právo na Katedře právních dějin Fakulty právnické ZČU v Plzni. Od roku 2009 působí jako náměstek pražského arcibiskupa pro výkon soudnictví (soudní vikář) a předseda Metropolitního církevního soudu.