Prehistorie Prognostického ústavu ČSAV1 se datuje do konce 70. a počátku 80. let minulého století. V té době Valtr Komárek (VK), jako direktor a patrně i jediný zaměstnanec (možná měl něco jako sekretářku na půl úvazku?) Prognostického kabinetu existujícího v rámci EÚ ČSAV2 prosadil nahoře, tj. u strany a vlády a vedení Akademie v r. 1984 zřízení samostatného Prognostického ústavu ČSAV. VK později podrobně popsal, jaké hrátky a souboje sváděl s různými činiteli ve vedení KSČ, kdo ho podporoval a kdo byl proti. A jak mu pomáhalo měnící se politické ovzduší v tehdejším Sovětském svazu a s tím související posílení úlohy akademických pracovišť, což umně v domácích soubojích využíval. Kdo chce, tak si o tom může podrobněji dočíst v knize Poslední slovo, kterou napsal syn VK Martin Komárek. Já k tomu nic nového dodat neumím. Zato se pokusím popsat některé věci z fungování poněkud bizarní instituce vzniklé v době posledního, tj. zahnívajícího stadia komunizmu, které nejsou obecně známy, a vyvrátit některé fámy a falše, které o této instituci kolují a při 25. výročí listopadu 1989 se nově či staronově vynořily.
VK do PgÚ potřeboval posádku, a tak i mně nabídnul angažmá, na což jsem okamžitě kývnul (lepší zacházení, vyšší plat apod.). Zkousnul jsem i ten název Prognostický ústav, ačkoli jsem se žádnou prognostikou nikdy nezabýval a žádnou ambici mít dvacetiletou vizi společensko- ekonomického vývoje ČSSR à la Toffler, což byl Valtrův americký inspirační zdroj, jsem určitě neměl. Nicméně jsem chápal, že na panském bude něco třeba odpracovat, ale budu mít dost času a svobody číst a psát o věcech, které mě jako ekonoma zajímaly. Předesílám, že tak to skutečně fungovalo, včetně možností výjezdu na konference či semináře s vlastním příspěvkem do kapitalistické ciziny (pokud zvoucí instituce platila pobyt a někdy i cestu). VK tomu nebránil, ale naopak to podporoval, což v té době určitě nebyl zrovna obvyklý postoj na jiných společenských pracovištích.
Přemluvil jsem také Vladimíra Dlouhého, se kterým jsem delší dobu spolupracoval (společné články a knížka) a také dalšího dlouholetého kolegu, Josefa Kreutera, a oba jsem zlákal k přestupu z Ekonomického ústavu do PgÚ. Patřil jsem tedy takříkajíc mezi zakládající členy této instituce.
Stejně tak s námi odešla z EÚ do PgÚ paní Růžena Vintrová – dáma, která byla generačně i myšlenkově v oblasti ekonomické teorie (a zřejmě i politického smýšlení) na poněkud jiné lodi. Vzájemně jsme se však jako kolegové respektovali po lidské stránce a uměli jsme ocenit její kvalitní statistické znalosti, zejména v oblasti makroekonomických dat a operování s nimi. R, což je příznačné, později pracovala i na analýzách pro sociálně-demokratické vlády.
PgÚ z počátku existoval v jedné či dvou propůjčených kancelářích a na chodbě Filosofického ústavu, později mu byla přidělena asi dvě patra v jedné budově v Opletalově ulici šikmo naproti Wilsonova nádraží. V té době také narostl počet zaměstnanců PgÚ o další kolegy ze společenských i technických směrů, což bylo zřejmě v souladu s Valtrovou „filosofií“ dlouhodobé prognózy tofflerovského typu. V oblasti filosofie mezi jinými o „posledního skutečného marxistu“ v Československu Mílu Ransdorfa.
Ten mimochodem jako jediný z nás vydržel v politice až do současnosti, kdy působil za KSČM jako evropský poslanec v Bruselu. Tam byl zřejmě vyslán prostřednictvím eurovoleb do fešáckého exilu vedením své strany, kterou, zdá se, svými postoji jaksi zlobil. To je moje interpretace, můžu se mýlit, ale to není tak důležité.
MR se tehdy do ekonomických disputací moc nepouštěl. Řekl bych, že zůstával v zajetí svého vidění autentického mladého Marxe. Toho, jako mnoho jiných věcí, citoval zpaměti, někdy zřejmě i včetně stránek.
Z pracovníků v oblastech technických či přírodních věd mi zůstává v paměti tehdy mladík Zdeněk Hrubý, který byl později v sociálně-demokratické vládě náměstkem ministra financí. Mimo jiné měl na starosti organizaci zasedání MMF v Praze v r. 2000, kterého se zhostil zřejmě úspěšně. Možná to souviselo i s jeho rolí úspěšného organizátora výprav do Himalájí a pokořitele několika osmitisícovek. Jedna z nich se mu stala osudnou… O jeho odvážném a systematickém horolezení jsem se dozvěděl až později. V PgÚ jsme se jako s ostatními techniky či odvětváři, jejichž jména mi dávno vypadla z paměti, přátelsky zdravili, ale pracovním zaměřením a patrně i protržním uvažováním totálně míjeli.
Je možné, že někteří ze zaměstnanců PgÚ měli jako vedlejší činnost nějaký závazek u StB. Např. šéf osobního oddělení čili kádrovák, tehdy již starší pán, přišel z policejních kruhů, snad přímo z útvaru StB. Stalo se, že jsem měl v sobotu odjet na konferenci někam na Západ, a ještě v pátek odpoledne jsem na ústředí akademie neměl pas s výjezdní doložkou. Poprosil jsem kádrového o pomoc a ejhle, doložku se podařilo zajistit. Ještě večer jsem na Jižním městě bloudil po panelácích, než jsem našel adresu sekretářky z ústředí akademie, u níž jsem si měl pas s doložkou vyzvednout.
Otázku případných spolupracovníků v PgÚ jsem tehdy nijak moc neřešil, mezi námi spřátelenými ekonomy jsme vždy mluvili bez zábran, netuším, zda nás někdo odposlouchával. Tím nechci říci, že jsem se někdy v noci neprobouzel poněkud zpocený a nepřemýšlel nad tím, zda jsem nešel ve svých výrocích např. pro BBC až moc za hranu. Stávalo se totiž, že zavolal někdo z Londýna a chtěl něco vědět o české „perestrojce“ apod. pro české vysílání. Podobně jsme mívali návštěvy západních novinářů, kteří nás pak ve svých novinách citovali. Nejotevřenější jsem byl při odpovědích na otázky finského novináře z Helsinky Sanomat. To jsem si říkal, že zrovna finsky nikdo moc neumí, ani na české ambasádě v Helsinkách, takže jsem si pustil ústa více na špacír.
Jistý mládenec z kachlíkárny v Bartolomějské měl PgÚ na starosti. „Náš“ kádrový ho evidentně považoval za juniora a nebral ho moc vážně. Nicméně jednou mě junior pozval do kachlíkárny na přátelský pohovor, který se, jak se ukázalo, týkal ústavu a cizích návštěv v něm. Zejména se ptal na to, co si myslím o VK a jeho názorech. Tuším, že podnětem bylo nějaké interview, které VK poskytl IHT nebo možná FT, už přesně nevím. Ujistil jsem juniora, že si myslím, že VK řídí ústav odpovědně. Dopil jsem turka a šel jsem do úřadu. Kolega A. Suk, který pamatoval osobně „přátelské“ výslechy na stejné instituci v době velkých procesů na počátku padesátých let, pak na moje vyprávění o tom, jak to proběhlo, podotknul, že i on zažil přátelské vyptávání na své nadřízené na SPK, aby na něho pak při odchodu dole u dveří čekal jiný pán či páni a ti si ho odvedli a to už pak bylo jiné kafe. Můj příběh s kachlíkarnou skončil jen tímto jemným oťuknutím. Inu, byla už jiná doba.
To mě přivádí k českému špionovi, panu Kocherovi, který se najednou (asi roce 1988) stal zaměstnancem PgÚ. Myslím, že jsem ho tam dokonce jednou nebo dvakrát zahlédl živého. Tuším, že na Hlasu Ameriky či nějakém podobném hlasu z ciziny, jsem se dozvěděl, o koho jde a za koho byl na nějakém mostě v Berlíně vyměněn. O jeho pracovním zaměření v rámci ústavu jsem neměl tušení. Proč také, že ano. Každopádně bych jeho eventuální vyjadřování k charakteru ústavu a lidem v něm dost diskontoval. Netuším také, zda něčím přispěl do společného produktu nazývaného ve zkratce „Souhrnná prognóza“.
O tomto produktu existují dnes také pěkné chýry. Myslím, že jeho vznik popsal docela dobře Tomáš Ježek, který nakonec také přešel z EU ČSAV k nám do PgÚ. Stručně řečeno, nedokázali jsme psát podle Valtrových představ, byli jsme naladěni na jinou notu. Naučili jsme se totiž skutečnou ekonomii až po studiích na VSE Praha, především z učebnic a prací psaných v angličtině, někdy i v němčině, nikoliv z učebnic a prací psaných v ruštině. VK nakonec resignoval a v několikahodinovém víceméně monologu nadiktoval svůj text. Několik z nás dělalo jakousi stafáž při jeho diktátu, možná s nějakou poznámkou, když se potřeboval nadechnout či když zazvonil telefon a na druhé straně aparátu byl tehdejší „někdo“, kdo se nedal odmítnout. Např. soudruh tajemník nebo dokonce generální tajemník ÚV strany (stranou se rozumí KSČ, pod pojmem strana se vždy myslela jen tato jedna, protože to odpovídalo realitě). Pak to, co VK namluvil, sekretářky přepsaly a někdo z nás ekonomů se to pokusil zredigovat. Konečné „učesání“ pro konzumenta bylo Valtrovo. Nemyslím, že jsem zrovna já na tom udělal nějak moc redaktorské práce a přiznám se, že jsem to celé ani nikdy nepřečetl.
Musím dodat, že VK nebyl žádný suchar, takže velkorysost, humorný nadhled a ironické poznámky či veršovánky mu nikdy nechyběly. Včetně těch, které se vztahovaly k nám, ale i k soudruhům „nahoře“. Nevzpomínám si, že by nám cokoliv vyčítal, když někde „žehlil“ naše na tu dobu snad odvážnější písemné či slovní projevy do zahraničních medií. Navíc dokázal zaměstnat řadu lidí, svých generačních souputníků, jejichž kádrový profil měl nějaký škraloup, ale také ty, které jsme mu my „otcové zakladatelé“ doporučili. Např. Václava Klause od prosince 1987, který byl kvůli svým názorům v r. 1970 vyobcován z EÚ ČSAV. A také jsme uměli přivést některé mladší kolegy, které jsme nasměrovali na správné autory a učebnice. A snad dali i jistý osobní příklad. Pánové Zdeněk Tůma i Miroslav Singer, bývalý a současný guvernér ČNB, se v tomto duchu několikrát veřejně vyjádřili.
Nedávno v sugestivním interview paní Drtinové s jistým mladším historikem jménem Fejtl si tento postěžoval, že „Souhrnná prognóza“ není nikde u nás k dispozici, že je jen v Paříži či ještě někde v USA. Pokud tomu tak skutečně je, tak to musí jít o exempláře v kabinetech raritních kuriozit. Každopádně tento dokument podepsaný V. Komárek a kolektiv byl poplatný době svého vzniku. Jak říkám, pro mě a mé kolegy ekonomy byla práce na „Souhrnné prognóze“ práce na panském, které jsme museli nějaký čas věnovat, abychom měli jistou svobodu psát a číst jiné věci, které jsme považovali za seriózní a smysluplnou ekonomii, za kterou bychom se nemuseli stydět v žádné době.
Seznam těchto svých publikací, i v impaktovaných časopisech, abych připomněl jistý výrok současného pana presidenta, mohu poskytnout. Pan Fejtl by si jistě početl.
Pan Fejtl si také stěžuje, že zkoumání PgÚ je pro historiky tabu, že nemají přístup do archivů, ani ke kádrovým složkám zaměstnanců PgÚ apod. A spolu s pí Drtinovou spekulují, zda jmenovitě Václav Klaus, Vladimír Dlouhý a Jan Mládek neměli zájem na tom, aby jejich kádrové složky byly zničeny. Mám pocit, že se tyto složky rozdávaly těm, kterých se týkaly, když jejich éra, tj. těch složek, skončila s koncem komunismu. Pokud mi ji někdo dal, když jsem se před Vánoci 1989 vrátil z několikaměsíčního pobytu v USA, tak jsem to hodil do stoupy. Přijde mi naivní, že někdo relativně mladší je dnes schopen tak nesmyslných spekulací. Včetně toho, že novinářka s vážnou tváří klade dotaz, zda KGB řídila PgÚ a respondent se stejně vážným výrazem odpovídá, že je to možné, že StB vedla na pány Klause a Zemana nějaké svazky (tomu bych se nedivil), ale že tyto buď byly na počátku 90. let zničeny anebo odvezeny do Moskvy. Podobné spekulace na veřejnoprávní televizi pustil do éteru také pan Kocáb. Později víceméně obdobná „ptákovina“ zazněla z úst pana Kundry, novináře Respektu, když odpovídal na dotaz posluchače v ČRo Plus na téma PgÚ. A kdoví, co v těch svazcích bylo, že… Mimochodem, Miloš Zeman se stal zaměstnancem PgÚ až někdy po Sametové revoluci, to by seriózní, i když mladý, historik měl vědět. Tehdy už ovšem logicky šlo o umírající instituci, která dokonala někdy v r. 1993.
Pozorný čtenář si povšimne, že jsem zhruba od poloviny roku 1989 až do Vánoc téhož roku byl v USA na studijním pobytu, takže jsem strhující čas listopadových dní prožil přilepen na CNN. Jak dramaticky prožívala posádka PgÚ druhou polovinu roku r. 1989, a zejména události listopadové, k tomu z vlastní zkušenosti nemohu nic říci.
Podotýkám, že pozvání do USA jsem dostal už v roce 1988, ale tehdy to soudruzi někde nahoře zarazili. V r. 1989 to však již bylo možné takové pozvání z lůna imperialismu přijmout a pobyt povolit…
Shodou okolností jsem zrovna 17. listopadu 1989 debatoval o české ekonomice v českém vysílání Hlasu Ameriky.
Karel Dyba
Prof. Ing. Karel Dyba, CSc. byl v roce 1990 jmenován ministrem pro hospodářskou politiku a rozvoj v české vládě Petra Pitharta, v témže roce byl i ředitelem Ekonomického ústavu ČSAV, kde od roku 1970 do roku 1984 působil jako vědecký pracovník. Později se v první české vládě Václava Klause stal ministrem hospodářství. Po skončení ministerské funkce byl po jistou dobu členem dozorčích rad Komerční banky a Českých radiokomunikací. Od roku 2007 do roku 2012 působil jako stálý představitel České republiky při OECD.