Následující článek se věnuje analýze institutu přičitatelnosti trestného činu jakožto jedné ze základních otázek trestní odpovědnosti právnických osob. Jeho obsahem je zejména pohled na současnou právní úpravu z hlediska možných budoucích aplikačních problémů a dopadů na život korporace.
Dne 1. 1. 2012 nabyl účinnosti zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, jenž přinesl do právního prostředí České republiky novou koncepci odpovědnosti právnických osob, a to odpovědnosti trestněprávní. Zákon má, stejně jako zákon o soudnictví ve věcech mládeže, povahu trestního zákona vedlejšího, obsahuje tedy, nikoli však komplexní, právní úpravu trestního práva hmotného i procesního a je ve vztahu speciality k trestnímu zákoníku a trestnímu řádu (viz § 1, odst. 2 ZTOPO). Přijetím zákona tak došlo k dovršení reformy trestního práva hmotného v České republice.1
Jádrem úpravy trestní odpovědnosti právnické osoby jsou podmínky, za kterých může být korporace kriminalizována ve vztahu k jednání osoby fyzické, obecně existují tři základní koncepce přičítání činu člověka právnické osobě:
Koncepce přičitatelnosti činu fyzické osoby v české právní úpravě nestojí na objektivní trestní odpovědnosti právnické osoby, ačkoli je bezesporu odlišná od institutu zavinění u osob fyzických, ale jde o obdobnou odpovědnost jako u odpovědnosti za kvazidelikt u trestného činu opilství.3 Konkrétní úpravu přičitatelnosti trestného činu právnické osobě pak v zákoně o trestní odpovědnosti právnických osob nalezneme v ustanovení § 8, podle kterého je trestným činem spáchaným právnickou osobou protiprávní čin spáchaný jejím jménem nebo v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti, jednal-li tak
a) statutární orgán nebo člen statutárního orgánu, anebo jiná osoba, která je oprávněna jménem nebo za právnickou osobu jednat,
b) ten, kdo u této právnické osoby vykonává řídící nebo kontrolní činnost, i když není osobou uvedenou v písmenu a),
c) ten, kdo vykonává rozhodující vliv na řízení této právnické osoby, jestliže jeho jednání bylo alespoň jednou z podmínek vzniku následku zakládajícího trestní odpovědnost právnické osoby, nebo
d) zaměstnanec nebo osoba v obdobném postavení (dále jen „zaměstnanec“) při plnění pracovních úkolů, i když není osobou uvedenou v písmenech a) až c), jestliže jí ho lze přičítat podle odstavce 2.
Podle odstavce druhého pak lze právnické osobě přičítat spáchání trestného činu uvedeného v § 7, jestliže byl spáchán:
a) jednáním orgánů právnické osoby nebo osob uvedených v odstavci 1 písm. a) až c), nebo
b) zaměstnancem uvedeným v odstavci 1 písm. d) na podkladě rozhodnutí, schválení nebo pokynu orgánů právnické osoby nebo osob uvedených v odstavci 1 písm. a) až c) anebo proto, že orgány právnické osoby nebo osoby uvedené v odstavci 1 písm. a) až c) neprovedly taková opatření, která měly provést podle jiného právního předpisu nebo která po nich lze spravedlivě požadovat, zejména neprovedly povinnou nebo potřebnou kontrolu nad činností zaměstnanců nebo jiných osob, jimž jsou nadřízeny, anebo neučinily nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu.
Podle odstavce třetího trestní odpovědnosti právnické osoby nebrání, nepodaří-li se zjistit, která konkrétní fyzická osoba jednala způsobem uvedeným v odstavcích 1 a 2.
A konečně poslední, čtvrtý, odstavec ustanovení stanoví, že ustanovení odstavců 1 a 2 se užijí i tehdy, jestliže:
a) k jednání uvedenému v odstavcích 1 a 2 došlo před vznikem právnické osoby,
b) právnická osoba vznikla, ale soud rozhodl o neplatnosti právnické osoby,
c) právní úkon, který měl založit oprávnění k jednání za právnickou osobu, je neplatný nebo neúčinný, nebo
d) jednající fyzická osoba není za takový trestný čin trestně odpovědná.
Nejprve několik poznámek k přičitatelnosti jednání statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu, popř. jiné osoby, která je oprávněna jménem nebo za právnickou osobu jednat. Mám za to, že jednání těchto osob by nemělo být přičitatelné právnické osobě bez dalšího, nýbrž pouze v případech, že k jednání došlo v souvislosti s jejich funkcí či postavením . Lze si představit situace, kdy ze strany člena statutárního orgánu šlo o osobní exces, ke kterému došlo v rámci činnosti právnické osoby, a který nikterak nesouvisí s jeho postavením.4 Např. jednatel společnosti Instalatéři v.o.s. zároveň pracující pro tuto společnost jako jeden z instalatérů vyhrožuje v bytě svého klienta tím, že v případě, neobdrží-li ještě tzv. spropitné, rozmlátí veškeré zařízení bytu (tedy by šlo o trestný čin vydírání podle § 175). I v těchto případech lze uvažovat o uplatnění trestní odpovědnosti společnosti, ačkoli osoba nejednala jakožto jednatel společnosti a ačkoli by korporace přijala veškerá opatření, která bylo možné od ní spravedlivě požadovat. K těmto situacím navíc dle mého inklinují menší korporace, kde se rozdíly mezi činností členů statutárního orgánů a zaměstnanců společnosti často stírají. Mám tedy za to, že ve svém důsledku může jít o další střípek do mozaiky znevýhodnění menších společností oproti těm větším (dalším v odborné literatuře zmiňovaným je např. ustanovení § 14 ZTOPO, podle kterého soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry mj. též k tomu, zda právnická osoba vykonává činnost ve veřejném zájmu, která má strategický nebo obtížně nahraditelný význam pro národní hospodářství, obranu nebo bezpečnost).5
Řešení situace se přímo nabízí v souvislosti s přijetím nového občanského a otázkou, zda bude nutné s ohledem na změnu způsobu jednání právnické osoby novelizovat ustanovení § 8. Nově totiž není možné, aby právnická osoba jednala prostřednictvím svého statutárního orgánu, nýbrž bude moci jednat pouze v zastoupení.6 Půjde tedy o jednání jménem právnické osoby. Při pohledu na ustanovení § 8 odst. 1, písm. a lze konstatovat, že po rekodifikaci by bylo vhodné toto modifikovat způsobem, že trestným činem spáchaným právnickou osobou je protiprávní čin spáchaný jejím jménem nebo v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti, jednala-li tak osoba za nebo jménem právnické osoby. Touto změnou by byl precizován okruh možných adresátů, kteří zastupují právnickou osobu tím, že by bylo nutné, aby tyto osoby jednaly pro účely přičitatelnosti činu právnické osobě z titulu svého zastoupení.7 Trestní odpovědnost právnické osoby by tak mohla být ve výše zmíněném příkladu instalatéra dovozována pouze za podmínek přičitatelnosti činu spáchaného zaměstnancem (instalatér by zde jednal podle okolností v rámci činnosti právnické osoby jako zaměstnanec nebo jako osoba obdobného postavení ve smyslu § 8 odst. 1 písm. d).
Otázka přičitatelnosti trestných činů zaměstnanců je taktéž velmi sporná a v budoucnu sebou může přinést určitá aplikační úskalí. Trestný čin zaměstnance může být podle zákona právnické osobě přičten mj. za předpokladu, že orgány právnické osoby nebo osoby uvedené v § 8 odst. 1 písm. a) až c) neprovedly taková opatření, která měly provést podle jiného právního předpisu nebo která po nich lze spravedlivě požadovat. Zde je nutné vycházet z předpokladu, že v drtivé většině případů se zaměstnanec nedopouští trestné činnosti ve prospěch společnosti, nýbrž ve prospěch svůj.8 Potřeba předcházet trestné činnosti zaměstnanců taktéž vnitřními normami společnosti reflektuje skutečnost, že samotná preventivní funkce trestního práva není v těchto případech dostačující vzhledem ke specifickým podmínkám představující již zmíněné unikátní zločinné prostředí.
Z analýz provedených ve Spojených státech amerických vyplývá, že zaměstnanci mají tendenci páchat zejména tu trestnou činnost, která má za následek krátkodobý zisk pro společnost, pokud je jejich finanční odměňování či povýšení odvislé právě od krátkodobých výsledků. Zločin se zaměstnanci totiž vyplatí téměř okamžitě a následná sankce, která dopadne na společnost, se dotkne zaměstnance pouze okrajově. Naopak v případě benefitů vycházejících z dlouhodobých výsledků společnosti, je riziko snížené.9
Monitoruje-li korporace činnost svých zaměstnanců a je-li schopna odhalit jejich trestnou činnost, nelze předpokládat, že by předala pachatele orgánům činným v trestním řízení, poněvadž by tím usvědčila i sama sebe, pakliže by neměla zavedená opatření, která lze po ní spravedlivě požadovat. Tento termín je však tak neurčitý, že právnická osoba nebude mít jistotu, zda tuto podmínku beztrestnosti dodržela, či nikoli.10
U otázky neoznámení trestného činu se ještě zastavím. Ve výčtu v § 7 ZTOPO tento trestný čin zahrnut není, ovšem spáchání tohoto činu osobním substrátem korporace vyloučeno není. Fyzickým osobám (člen statutárního orgánu, zaměstnanec apod.) tato obecná povinnost konat stále uložena je. Bohužel tento rozpor neřeší ani ustanovení § 368 odst. 3, kde je vyloučeno spáchání tohoto trestného činu některými osobami, ale ani § 368 odst. 2 TZ, který stanoví, že není trestný ten, kdo nemohl oznámení učinit, aniž by sebe nebo osobu blízkou uvedl v nebezpečí smrti, ublížení na zdraví, jiné závažné újmy nebo trestního stíhání. Osoba blízká je definována v § 125 TZ a ve výčtu tohoto ustanovení se právnická osoba nevyskytuje (nemůže jít ani o osobu, která by újmu toho druhého pociťovala jako újmu vlastní – právnická osoba totiž jistě není obdařena city). Domnívám se, že není možné ani vyloučení na základě toho, že by trestním stíháním korporace byla způsobena oznamovateli závažná újma, neboť pojem „jiné závažné újmy“ je nutné vykládat ve spojitosti s ostatními variantami, kdy povinnost oznámit trestný čin nevzniká. Je-li na prvním místě uvedeno nebezpečí smrti, posléze ublížení na zdraví a teprve dále nastupuje jiná závažná újma či trestní stíhání dotyčné osoby, lze říci, že jde o hierarchizaci těchto důvodů. Trestní stíhání korporace jistě nebude subjektivně dosahovat ani shodné úrovně pociťovaného ohrožení jako úroveň strachu před trestním stíháním vlastním. Tento problém tedy bude nutné v budoucnu ještě řešit.
S přihlédnutím k nejasnosti pojmu „opatření, které lze spravedlivě požadovat“ lze ilustrovat další možný aplikační problém na následujícím příkladu. Společnost specializující se na vymáhání dluhů ve vnitřní instrukci výslovně zakáže svým zaměstnancům postupovat při vymáhání způsobem, který by vykazoval znaky trestného činu vydírání. Na stranu druhou je výše odměňování ve společnosti nastavena závisle na počtu dlužníků, od kterých se zaměstnanci podařilo dluh vymoci. Tedy, na jednu stranu je zaměstnanec od těchto zločinných praktik odrazován, a to explicitně zákazem stanoveným vnitřním předpisem, na stranu druhou je pak ovšem k těmto praktikám motivován, a to implicitně nastavením systému odměňování. Bude tedy otázkou, zda lze v obdobných případech hovořit o opatření, která společnost přijala, za opatření, která lze po ní spravedlivě požadovat.
Bohuslav si v souvislosti s problematikou těchto opatření navíc všímá, že zákon ve svém důsledku přenáší v nastalém trestném řízení proti právnické osobě důkazní břemeno právě na tuto, kdy korporace musí prokázat, zda konala tak, jak měla, a zdali se nedopustila nedostatků v rámci kontroly činnosti svých zaměstnanců. Tento fakt pak může znamenat konflikt se zásadou presumpce neviny.11
Ustanovení § 8 odst. 3 uvádí, že trestní odpovědnosti právnické osoby nebrání, nepodaří-li se zjistit, která konkrétní fyzická osoba jednala způsobem uvedeným v odstavcích 1 a 2. Vidrna pak správně upozorňuje, že ačkoli z důvodové zprávy k zákonu vyplývá, že toto ustanovení má být aplikováno v situacích, kdy rozhodoval kolektivní orgán korporace bez možnosti zpětného dohledání, kdo jak hlasoval, zákon sám tento předpoklad neuvádí. To ve svých konsekvencích může z hlediska přičitatelnosti znamenat, že právnická osoba bude trestně odpovědná, aniž by bylo možné zjistit např. motivaci fyzické osoby, její pozici v rámci korporace či míru (ne)plnění povinností právnické osoby vůči ní. K řešení tedy zůstává, zda by v těchto situacích mohl soud vůbec vyslovit vinu právnické osoby.12 Vedle toho nelze opominout ani zkoumání otázky formy zavinění, kdy korporace odpovídá za čin v té konkrétní formě zavinění, ve které byl spáchán fyzickou osobou. Bez individualizace člověka, který za činem stojí, je tedy značně ztížena možnost postihu korporace za trestný čin taktéž v tomto směru.
Ve svém článku jsem se snažil poukázat na některé možné budoucí aplikační problémy v souvislosti s institutem přičitatelnosti trestného činu právnické osobě. Vzhledem k tomu, že zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim je stále ještě relativně krátkou dobu v účinnosti a jeho praktické užití v trestním řízení se stále teprve ještě rozjíždí, je obtížné predikovat, jakým způsobem, a zda vůbec, zaujme soudní praxe k vytýčeným problémům stanovisko. Dosavadní výsledky trestních řízení proti korporacím nám v tomto příliš nenaznačí, neboť v praxi doposud nebylo třeba se vypořádat s žádným aplikačním problémem.13 14
Dalibor Šelleng
Dalibor Selleng – On the issue of atributability of a criminal offense of a legal person. The article focuses on the analysis of the atributability of a criminal offense as one of the basic questions of the legal responsibility of a legal person. It´s content is mainly an overview of the contemporary legislation with a focus on the possible future problems of application and the consequences on the existence of a corporation. (Summary written by Jan Palička)
Arlen, J.: Evolution of corporate criminal liability: implications for managers. In: Gandossy, R. a J. Sonnenfeld: Leadership and governance from the inside out. Hoboken, N.J.: J. Wiley, 2004.
Bohuslav, L.: Aplikace zákona o trestní odpovědnosti firem se rozjíždí, In: Právní rádce 10/2013. Praha: Economia, 2013.
Bohuslav, L.: Přičitatelnost trestného činu právnické osobě. In: Jelínek, J. a kol.: Trestní odpovědnost právnických osob v České republice – bilance a perspektivy. Vyd. 1. Praha: Leges, 2013.
Card, R., R. Cross a P. A. Jones: Card, Cross, and Jones criminal law. 18th ed. New York: Oxford University Press, 2008, lxx.
Fabrizy, E. n a E. Foregger: Strafgesetzbuch: StGB : samt ausgewählten Nebengesetzen : Kurzkommentar. 10., neu bearb. Aufl. /. Wien: Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung, 2010, xix.
Jelínek, J.: Trestní odpovědnost právnických osob. Praha: Linde, 2007.
Jelínek, J. a J. Herczeg: Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob: komentář s judikaturou. 2. aktualiz. a přeprac. vyd. Praha: Leges, 2013.
Kratochvíl, V.: Trestní odpovědnost právnických osob a základní zásady trestního práva hmotného. In: Trestněprávní revue 9/2011. Praha: C. H. Beck, 2012.
Šámal, P. a kol.: Trestní právo hmotné 4. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012.
Vidrna, J.: Dvě poznámky k trestní odpovědnosti právnických osob. In: Bulletin advokacie 10/2012. Praha: ČAK, 2012.
Použité internetové zdroje
Weissmann, A.: New aproach to corporate criminal liability. online. http://www.law.yale.edu/documents/pdf/cbl/Weissman_paper.pdf cit. 2013-11-28
Dalibor Šelleng (nar. 1991) je studentem 4. ročníku Právnické fakulty UK. V rámci studia se zabývá zejména trestněprávní problematikou, od r. 2012 na působí na Katedře trestního práva jako pomocná vědecká síla a od července r. 2013 je na stáži na trestněprávním úseku Obvodního soudu pro Prahu 9.