První část naleznete ZDE.
Jindřich VIII. byl v pozdějších dobách své vlády výraznou osobností a rozhodně nebyl panovníkem, který by byl ochoten stát ve stínu parlamentu. A podle toho také postavení parlamentu vypadalo. Proto není divu, že za celou dobu jeho vlády byl svolán pouze devětkrát. Od roku 1536 měl panovník, který dosáhl věku 24 let, možnost rušit zákony vydané parlamentem v době královi nedospělosti.
Byl však zvýšen počet členů dolní komory a změněn poměr zástupců měst a hrabství. Naopak po Válce růží klesl počet členů Sněmovny lordů. Král do ní povolával i soudce svých nejvyšších soudů a další právníky, ale nebylo jim umožněno hlasovat. Měli pomoci parlamentu při tvorbě právních předpisů a v jejich soudních případech.1
Jindřichovi záliby v ženách využil nejeden šlechtic, aby se vetřel do královy přízně. A to za pomoci svých dcer, které mu nenápadně postrkovali skrze místa královniných dvorních dam. Jedním z nich byla i Thomas Boleyn. Ctižádostivý muž, který roku 1526 přivedl ke dvoru své dvě dcery- Marii a Annu.
Děvčata strávila část svého mládí ve Francii, kde se naučila tamní způsoby chování i umění okouzlit muže. To zapůsobilo i na Jindřicha. Po krátké aféře s Marií si roku 1526 všiml i dvacetileté Anny. To víme vcelku přesně díky dopisům a darům, které Jindřich Anně posílal. Jedním z darů, které Anna od Jindřicha dostala, byla i zlatá píšťalka, která je dnes k vidění ve Victoria and Albert Museum. Vzkaz, který tento dárek Anně sděloval, byl jasný: „Zapískej, a já přijdu.“2 Scénář: Dr. Suzannah Lipscomb; režie: Chris Mitchell. Velká Británie, 2014] Co se dopisů týče, dochovalo se 17 dopisů od Jindřicha Anně3, ale pouze jediný od Anny Jindřichovi.4
Roku 1527 se již začalo proslýchat, že Jindřich pomýšlí na rozvod, respektive na anulaci svého manželství s Kateřinou. V Národním archivu v Londýně se nachází dokument z roku 1529, v němž král žádá o anulaci svého sňatku. Stojí v něm mimo jiné, že daná situace silně tíží jeho tělo i mysl. Jak moc si Jindřich přál, aby jeho prosbě bylo vyhověno, svědčí i to, že se na dokumentu nachází pečeti a podpisy všech tehdejších hlavních církevních představitelů, včetně biskupa z Rochesteru, Johna Fishera. Právě jeho podpis je však zcela jistě podvrh, neboť od samého začátku anulaci striktně odmítal.5 Scénář: Dr. Suzannah Lipscomb; režie: Chris Mitchell. Velká Británie, 2014] I přes to papež ještě téhož roku žádost zamítl.
Wolsey měl v plánu celý rozvod postavit tak, aby byl zcela v souladu s kanonickým právem. Podle kardinála zde vznikla překážka veřejné počestnosti (impedimentum publicae honestatis)6, jež bránila manželství stejně jako švagrovství, ať už manželství bylo naplněno či nikoli.7 To se ale Jindřichovi nelíbilo. Chtěl, aby manželství bylo zpochybněno na základě námitek Levitica.8 Jindřich měl sice silné argumenty pro anulování sňatku, problém však tkvěl v politice. Kateřina byla teta císaře Karla V., kterého si nechtěl znepřátelit ani sám papež. Řím byl navíc v té době pod jeho vojenskou kontrolou.
Další překážkou byla mimo jiné skutečnost, že již pro uzavření tohoto manželství bylo potřeba získat od předešlého papeže, Julia II., výjimku. Jindřich tedy musel současnému papeži dokázat, že výjimka udělená jeho předchůdcem nebyla platná. Kdyby se mu to podařilo, bylo by manželství automaticky anulováno z titulu, že vlastně nikdy neexistovalo. Tato strategie však celou věc odvedla od sféry manželského práva k citlivé sféře papežské moci. Jindřich byl natolik egoistický, že se nakonec stal obětí vlastní schopnosti přesvědčovat sám sebe. Zanedlouho věřil, že papežská moc je lež a klam, který si vymysleli lidé, aby připravili krále a císaře o jejich dědictví. Došel až k přesvědčení, že jakožto král je nadřazen anglické církvi.9
Je ovšem velmi pravděpodobné, že ke královu novému přesvědčení přispěla i sama Anna. Darovala mu totiž knihu10, v níž stálo, že ,,král je soudcem nade všemi a nad ním není soudce žádný.“ 11 Scénář: Dr. Suzannah Lipscomb; režie: Chris Mitchell. Velká Británie, 2014]
Možná by bylo vhodné si položit otázku: co skutečně vedlo Jindřicha k tomu, aby nechal anulovat své manželství? Bylo to svědomí? Je všeobecně známo, že byl Jindřich velmi zbožný muž. Ale je vůbec možné, že by ho začalo tížit svědomí až po dlouhých dvaceti letech? Co když to byla obava z absence mužského následníka? Ale i zde bylo přeci možné jednat jinak. Šlo přeci Marii výhodně provdat, jak ostatně bylo plánováno již v minulosti. Například za Jakuba V. Stuarta.12 A co když to skutečně byla Jindřichova náklonnost k Anně?
Jindřich Annu skutečně miloval. O tom není pochyb. Zda byly i Anniny city skutečné, nebo se jednalo jen o mocenskou hru, iniciovanou hlavou rodu Boleynů, o tom můžeme jen spekulovat. Odpovědí na tyto spekulace by mohla být jistá náboženská kniha, která se nachází v archivu Britské knihovny. Do této knihy si Jindřich a Anna napsali vzájemná vyznání. Jindřich pod ilustraci zobrazující krvácejícího Ježíše, který má ukázat jak moc trpí, napsal: „Budeš-li na mne vzpomínat ve svých modlitbách tak vroucně, jak vroucně tě uctívám, budu stěží zapomenut. Jsem navždy Tvůj.“ Anna svou stránku vybrala také velmi pečlivě. Její vzkaz se nachází pod obrázkem Panny Marie, které právě anděl našeptává, že se jí narodí syn. Byl to Annin příslib Jindřichovi, že mu jednou porodí dědice, po kterém tolik touží. Napsala: „Každý den budiž Vám důkazem má láska a laskavost k Vám.“13 Scénář: Dr. Suzannah Lipscomb; režie: Chris Mitchell. Velká Británie, 2014]
Annin vzestup se nelíbil mnoha lidem. Zejména Wolseymu. Ten měl krále v úmyslu oženit s francouzskou princeznou. Navíc se všichni jeho odpůrci soustředili kolem Anny, a proto pro něj byla ztělesněním politické opozice, a tedy hrozbou. Wolseyho záměry Anna zprvu netušila. Svědčí nám o tom například dopis z léta roku 1528, v němž stojí: „… děkuji Vaší milosti za krásný dopis a pěkný dárek, který si nikdy nebudu schopna zasloužit… Modlím se, nechť je Boží vůlí, aby byla naše záležitost rychle a dobře vyřízena. Věřím, můj Pane, že Vám bude alespoň částečně vynahrazeno všechno to, co jste pro tuto záležitost musel vytrpět. Zatím prosím příjměte alespoň mou podporu…“14
Dalším důkazem, který podporuje tvrzení, že k rozvodu došlo spíše ze subjektivních, emočních důvodů, představuje je fakt, že se Jindřich oženil právě s Annou. Kdyby mu totiž šlo pouze o mužského dědice, mohl se oženit s přeci s jakoukoli jinou nápadnicí. A jako správný diplomat by přeci udělal mnohem lépe, kdyby se oženil například se sestřenicí francouzského krále Františka I., dcerou Ludvíka XII. Reneé.15 Koneckonců právě ve sňatek s Reneé tolik doufal Wolsey. To byl také důvod, proč rozvod podporoval. Spojení s Francií bylo výhodné. Wolsey věřil, že Jindřichovo poblouznění Annou pomine a až bude anulace dokončena, uzavře politicky výhodný sňatek.
Jenže se tak nestalo a Anna Wolseyho plány odhalila, což dokládá například dopis, který kardinálovi poslala. Píše v něm: ,,Vážený pane, i když jste velmi chápavý muž, nemůžete se již nadále vyhýbat pokárání a rostoucí nenávisti krále, jež nyní vystoupala do nejvyšší míry. Nemohu pochopit, a král ještě méně, jak Vaše lordstvo, po té, co nás okouzlilo tolika sladkými sliby, bylo schopno udělat kroky, jenž brání dovršení našeho cíle. Jak danou situaci řešíte?…. Vaše lordstvo opouští mé zájmy, aby upřednostnilo ty královniny. Přiznávám, že jsem ve Vás a Vaše sliby vložila velkou důvěru a Vy jste mne oklamal. Ale do budoucna se budu spoléhat jen na ochranu Nebes a lásku mého drahého krále, jenž jediný je schopen uskutečnit naše plány, které jste zmařil, a uvést mne do stavu, který Bůh chce a král si tolik přeje a jenž bude zcela ku prospěchu království…. Uvědomuji si, že důvěřovat Vám bylo příliš ukvapené, ale přesto se Vám příliš mstít nehodlám…“16 Od té doby začala Anna naslouchat těm, kteří proti Wolseymu brojili. A to byl začátek jeho konce.
Jak již bylo zmíněno, Řím byl pod vojenskou kontrolou císaře, což při řešení celého rozvodu znamenalo značnou komplikaci. Vše bylo protahováno, papežem odmítáno a císařem přímo mařeno. Ačkoli mohly být Karlu V. manželské záležitosti anglického krále lhostejné, musel brát v potaz dynastický zájem v podpoře místa jeho sestřenice Marie.17 Dále zde byly důvody náboženské, a to zejména obava z reformace, ale zejména důvody politické, neboť kdyby byly po rozvodu uskutečněny Wolseyho plány a Jindřich by se skutečně oženil s francouzskou princeznou, představovalo by toto spojenectví pro Španělsko velkou hrozbu, jelikož Francie byla v té době Španělským hlavním oponentem.
Když roku 1528 vtrhli Francouzi do Itálie, aby osvobodili Řím, začalo se zdá, že Jindřichovi svítá naděje. Papež Klement VII. vydal 8. června tajný dekret, jenž opravňoval kardinály Wolseyho a Campeggia celou věc vyřídit v Anglii bez možnosti odvolání. To by byla pro krále výhra, neboť by tato záležitost byla rozhodnuta v jeho prospěch. Císař však zatlačil francouzská vojska zpět do severní Itálie a nařídil Campeggiovi, aby celou věc odkládal a zdržoval.
Věci se opět nevyvíjely příznivě. Strach z vrácení věci zpět do Říma vedl k opětovnému otevření případu u legátského soudu v Blackfriars. Situace ale stagnovala. Kateřina odmítala spolupracovat, a když měl 23. července 1529 padnout konečný rozsudek, kardinál Campeggio celý proces přerušil až do 1. října. Soud se již nikdy nesešel. Papež se vzdal císaři a vzal celou záležitost zpět do Říma. A tak se Jindřichovi definitivně zavřeli dveře za možností vyřídit rozvod touto cestou.18
Tato událost vedla k Wolseyho definitivnímu pádu. V říjnu roku 1529 byl nařčen z toho, že prosazuje v Anglii papežskou moc, čímž zpochybňuje královu svrchovanost a podporuje papežskou jurisdikci na úkor té, kterou prosazuje panovník. Následně byl zbaven všech světských funkcí včetně úřadu kancléře. Na tento post za něj nastoupil Sir Thomas More. Vše vyústilo až v obvinění kardinála z velezrady. Když byl kvůli němu roku 1530 předvolán do Londýna, podlehl při svém převozu nemoci a zemřel.19
Jindřich si nyní byl plně vědom toho, že přes papeže k anulaci nedojde. Musel jej anulovat sám. Aby to bylo možné, musel se odpoutat od katolické církve. K tomu mu pomohl parlament a také právníci nejvyšších soudů common law. Jindřich nechal svolat parlament roku 1529, který jako tzv. „Reformační parlament“ zasedal až do roku 1537.20
Začátkem roku 1531 král a jeho úředníci zahájili řadu právních útoků na duchovenstvo Anglie, jež obsahovaly nejen vysoké pokuty, které směřovaly do královské pokladny, jakožto prominutí jejich trestného činu porušení královské suverenity za použití kanonického práva, ale také je nutil do uznání (a to poprvé v historii), že král má zodpovědnost za duchovní blaho svých poddaných. Jako takový král mohl tvrdit, že je ochráncem a zároveň nejvyšší hlavou anglického duchovenstva. Poprvé bylo stanoveno, že samotná existence církevních soudů a jejich systému církevního práva představuje porušení královského privilegia a anglické suverenity. V únoru toho roku Horní komora Canterburyského shromáždění uznala krále jako singulárního ochránce, nejvyššího pána. Dokonce to zašlo tak daleko, že ho prohlásili nejvyšší hlavou anglické církve a duchovenstva. Ale Dolní komora Canterburyského shromáždění toto přijala pouze po přislíbení všech tradičních svobod církve.21
Další krize přišla v lednu 1532, kdy byl v Parlamentu uveden Zákon o annátech (Act of Conditional Restrains of Annates).22 Tento zákon vyvolal odpor církevních hodnostářů, stejně jako masivní odpor samotného Parlamentu. Aby byl zákon přijat, musel král přijít do Parlamentu osobně a nechat členy hlasovat v jeho přítomnosti.
10. května král náhle požadoval, aby se církev vzdala své legislativní nezávislosti a poskytla mu právo veta nad všemi právními předpisy vydanými Shromážděním. Dále pak požadoval právo odvolat stávající předpisy, které byly v rozporu s královskou mocí, a chtěl ujištění, že jeho pravomoci vznikly na základě kanonického práva a jsou s ním zcela v souladu.23
Reformační parlament nejprve prohlásil Jindřicha za hlavu všech světských a duchovních poddaných a v roce 1533 vydal klíčový zákon nazvaný Zákon o omezení odvolání (Act in Restrain of Appeals), nazýván také jako Apelační zákon.24 Ten zakazoval, pod hrozbou přísných trestů, v rozhodování záležitostí církevního práva, odvolání k papeži a jeho soudům a svěřil je panovníkovi a všem následujícím dědicům trůnu.25 Je jisté, že tento zákon byl vytvořen zejména kvůli Kateřině, aby jí zabránil se odvolat k papeži. Díky tomuto zákonu přestaly v Anglii platit papežské buly, interdikty a další papežova rozhodnutí. Veškeré záležitosti, které dříve spadaly pod papežskou jurisdikci, byly nyní podrobeny „zákonům a obyčejům“ království a rozhodnutím panovníka nebo příslušným soudům. Což vedlo k vytvoření zvláštního odvolacího soudu zvaného Vrchní soud delegátů (High Court of Delegates). Tento soud existoval až do roku 1532, kdy část jeho jurisdikce přešla na Tajnou radu.26
O rok později vydal parlament Zákon o svrchovanosti (Acts of Supremacy), který Jindřichovi oficiálně udělil titul „jediné svrchované hlavy církve v Anglii“. Ve chvíli, kdy Zákon o svrchovanosti vešel v platnost, byli všichni členové církevních institucí včetně univerzit vyzváni, aby složili slib věrnosti, který potvrzoval přijetí králova nového titulu a vypovězení věrnosti papeži. Kdo tento zákon odmítl, byl pokládán za vlastizrádce. Lord nejvyšší komoří, Thomas Cromwell okamžitě rozeslal agenty po celé zemi, aby podali svědectví o tom, zda-li je slib věrnosti náležitě dodržován. Této politice padlo za oběť mnoho lidí.27 Z Jindřicha se tímto stal absolutistický panovník třímající v rukou veškerou moc ve státě. Králova moc ještě zesílila, když byl roku 1539 vydán Lex Regia, který je také nazýván statutem o proklamacích. Tento zákon představuje jakousi raně novověkou podobu zmocňovacího zákonodárství pro krále a jeho radu v oblasti trestního práva, která zahrnovala i ukládání trestů a to zejména majetkových a finančních.28
Roku 1534, byl vydán Zákon o nástupnictví (First Succession Act), který určoval následovnictví v tomto pořadí: první Jindřichovi synové s královnou Annou a jejich dědicové, druzí královi synové s případnými budoucími manželkami a jejich dědicové, třetí princezna Alžbět a královy ostatní dcery s Annou a jejich dědicové. Alžběta se tedy stala Jindřichovou presumptivního dědičkou a stála tak nyní ve stejné pozici, jako kdysi Marie.29
Roku 1534 byl také přijat Zákon o velezradě (Treason Act) a roku 1536 Zákon proti moci papeže (Act against the Pope’s Authority).30
V pátek 14. července 1531 si Jindřich vyjel s Annou do Woodstocku a Kateřinu opustil bez rozloučení. Poručil, že se má i se svou domácností vystěhovat do The More, nepsat mu a nevídat se s dcerou Marií.31 Byl to jistě trest za to, že Kateřina odmítla spolupracovat. Neustále totiž tvrdila, že manželství s Arturem nebylo naplněno a tudíž je Jindřich jejím právoplatným manželem. Thomas More ze svého nového postu kancléře přihlížel celé situaci s neklidem a to zejména ve chvíli, kdy se Jindřichovi námitky vůči papeži vyostřily.
S konečným řešením rozvodové krize přišel Thomas Cranmer, církevní hodnostář, který jednoho dne řekl královu tajemníkovi Gardinerovi, že královi by ke zrušení manželství postačilo získat od pár význačných teologů potvrzení, že jeho první manželství je skutečně neplatné. V tu chvíli by se mohl bez váhání oženit. Jindřichovi se tato myšlenka líbila a nařídil Cranmerovi, aby pro něj tato vyjádření opatřil. Cranmer se obrátil nejen na univerzity v Oxfordu a Cambridge, ale i ty, které se nacházely v Bologni, Padově, Paříži, Orleans, Toulouse a Angers. Králův požadavek potvrdila oxfordská a cambridgeská univerzita. Dále pak Sorbonna a některé severoitalské univerzity. Zanedlouho tedy král předložil parlamentu požadovaná stanoviska osmi institucí, které neuznávaly toto manželství za platné. Cranmerova práce na krále zapůsobila natolik, že po smrti Williama Warhama arcibiskupa z Canterbury (23. srpna 1532), byl jmenován na jeho místo.32
Dne 25. ledna 1533 Annu a Jindřicha ve Whitehallu tajně oddal.33 Cranmer nastoupil do funkce 30. března 1533 a 13. dubna ho Jindřich pověřil, aby sestavil soudního tribunálu, který by jeho záležitost s Kateřinou definitivně ukončil. Jako místo konání byla vybrána Dunstable, protože to bylo blízko Ampthill, kde v té době přebývala Kateřina. Bylo by příliš nebezpečné vést proces v Londýně, neboť Kateřina byla u poddaných velmi oblíbená a hrozilo by tak, že vypukne vzpoura.
Třetí část naleznete ZDE.