Jindřich VIII. a rozvod, který změnil tvář Anglie, část I.

Denisa Plachá | Právní dějiny

Zpět
Úvod

Vláda Jindřicha VIII. se do povědomí široké veřejnosti dostala zejména díky jeho šesti manželstvím. Málokdo si však uvědomuje, co za jeho sňatky stálo. Jaké byly důvody k rozvodu s první manželkou Kateřinou Aragonskou? Proč se musela Anglie oddělit od římskokatolické církve a vzít papeži možnost rozhodovat církevní spory Angličanů? Byla rozluka s Římem nevyhnutelná?

Cílem mé práce bylo podívat se pod povrch, který je všeobecně znám. Zajímal mne politický, historický a právní podtext prvního rozvodu Jindřicha VIII. Položit si otázku ,,proč?“. Proč si vlastně Jindřich VIII. přál anulovat své manželství? Proč mu to nebylo papežem umožněno? Čím více jsem se dostávala pod povrch celého problému, tím více otázek vyvstávalo. A jak vlastně vypadal celý proces anulace? Kdo jej vedl a jakým způsobem? Jak k procesu přistupovaly jednotlivé strany? Jaké byly důsledky celého procesu? Přineslo druhé manželství, pro jehož uzavření toho muselo být tolik podstoupeno, to, co přinést mělo?

Odpovědi na tyto otázky se nehledají snadno. Tento příběh je sice námětem mnoha knih, filmů, seriálů a divadelních her. Ale všechna tato díla v sobě nesou velkou míru subjektivity pro jeho zatraktivnění. Každý vykresluje profil jednotlivých postav, které v celé události hráli svou roli, různě. Každý autor zaujímá jistý úhel pohledu, který do těchto děl vložil.


Potomci s dvoubarevnou růží v erbu

Vše začalo roku 1455, kdy vypukl třicetiletý spor dvou rodů o nástupnictví na anglický trůn. Každý z nich odvozoval své nástupnické právo od určitého právního titulu. Jednalo se o rody Lancasterů a Yorků. Oba tyto rody měly ve svém znaku růži. Lancasterové rudou a Yorkové bílou. Proto se dnes tomuto sporu neřekne jinak, než Válka růží. Ukončena byla až dne 22. srpna roku 1485 v bitvě na Bosworthském poli, kde zvítězil mladý Jindřich Tudor nad Richardem III. Plantagenetem, reprezentujícím zájmy Yorků.1 Jindřich své právo na anglický trůn odvozoval od své matky Markéty Beaufortové. Tento nárok byl ale dost sporný, protože byl založen na nároku na trůn nelegitimních potomků, kteří byli zákonem sice legitimizováni, ale s podmínkou, že tento akt v sobě nezahrnuje nárok na dědictví nástupnictví na trůn.

Korunován byl 30. října 1485 a jeho prvotním cílem bylo upevnění svého postavení na trůně, které mu měl zajistit sňatek s Alžbětou z Yorku, dcerou a dědičkou Eduarda IV. který byl domluven již v roce 1843. Sňatek se uskutečnil 18. ledna 1486 ve Westminsterském opatství.2 Tímto sňatkem byly spojeny dříve nepřátelské rody a jejich potomci měli silný nárok na trůn, vzhledem ke skutečnosti, že z jejich řad pocházelo posledních šest anglických králů. Proto když v roce 1509 usedal mladý Jindřich VIII. na trůn, složil básník John Skelton oslavnou báseň, v níž stojí: ,,Bílá i červená růže nyní v jednu rostou“.3

Ačkoli by se mohlo zdát, že se jednalo o sňatek čistě politický, jak bylo ostatně v tehdejší době zvykem, nebylo tomu tak. Manželství bylo založeno na vzájemné náklonnosti. Ještě téhož roku se královskému páru narodil syn Artur. Fakt, že již prvním narozeným potomkem je mužský dědic byl pro mnohé dobrou zprávou, neboť to dále upevnilo novou Tudorovskou dynastii. Následovala dcera Markéta a syn Jindřich. Stalo se tak za pramalého zájmu veřejnosti v Greenwichském paláci. Rozhodně se netěšil takové pozornosti, jaké se dostávalo prvorozenému synovi a prvorozené dceři. Jeho babička, která do rodinné bible zapisovala veškeré důležité události, zmiňuje Jindřichův příchod na svět jen letmo, zatímco narození dvou starších dětí je tu zaznamenáno do nejmenších podrobností.4 Alžběta porodila ještě jednoho syna a tři dcery, ale z těch všech přežila pouze jedna z dívek- Marie.


Erasmus, More a budoucí král Anglie

Jindřichovi se dostalo velmi dobrého klasického vzdělání podle představ tehdejších humanistů. Thomas More se po čase ptal: ,,Čeho se nemůžeme nadít od krále, který byl krmen filosofií a devíti Múzami?“5 Ačkoli měl Jindřich výborné vychovatele, jako například Johna Skeltona či Williama Honea, osobou, jež Jindřicha naučili číst a psát byla jeho matka Alžběta. Již v útlém věku projevoval nadání pro jazyky. Ještě než se stal králem, mluvil plynně francouzsky, anglicky, latinsky a rozuměl i velmi dobře italsky. Když bylo Jindřichovi osm let, Thomas More přivedl do Ethamského paláce, kde Jindřich se svými sourozenci vyrůstal, Erasma Rotterdamského. Ten byl z mladého prince nadšený. Později ho popsal jako někoho ,,kdo se vyznačuje svěžím způsobem myšlení, dosahujícím až ke hvězdám, a nezměrnou schopností dovést kterýkoli úkol, jímž je pověřen, k dokonalosti.“6 Jindřich pokračoval ve vzdělávání i v dobách své vlády. Četl díla Johana Dunse Scota, Tomáše Akvinského a církevních otců. Pokládal se za učence a humanistu a přál si, aby ho za něj považovali i ostatní. O tom, že jeho zájem byl nepředstíraný, svědčí i velké množství marginálních glos vepsané jeho vlastní rukou v dochovaných knihách.7

Jindřichovi se skutečně dostalo všestranného vzdělání. Od svých sedmi let hrál na loutnu. Byl učen jízdě na koni, lukostřelbě či lovu. Rovněž prokázal určité spisovatelské a řečnické nadání. Pokud jde o jeho výmluvnost, byla hodna spíše velkého řečníka, než krále.8


Smrt následníka trůnu

Skutečnost, že sňatky královských dětí byly záležitostí čistě politickou, je nepopiratelná. A u následníka anglického trůnu se jednalo o věc samozřejmou. Jindřich VII. vybral pro svého syna Artura dceru krále Ferdinanda II. Aragonského a Isabely I. Kastilské, Kateřinu Aragonskou. Arturovi bylo v době svatby, která navíc probíhala pouze v zastoupení, pouhých třináct let. Kateřina přijela do Anglie až dva roky po ní, na podzim roku 1501.9 Bohužel ale hned pět měsíců po sňatku, který byl uzavřen 14. listopadu 1501 v katedrále sv. Pavla, oba novomanželé onemocněli potivou horečkou.10 Netrvalo dlouho a následník trůnu na ni zemřel.11

Z Kateřiny se stala princezna vdova z Walesu na dlouhých sedm let. Její tehdejší život u dvora nebyl v té době právě příjmený. Mohla za to neschopnost jejího otce zaplatit slíbené věno. Jindřich VII. Kateřinu trápil. Neposkytoval jí ani dostatek financí na stravu a lékařskou službu. V jednom z Kateřininých dopisů jejímu otci stojí, že díky velkému nepohodlí, ve kterém musí žít, ji již několik měsíců sužuje horečka, a že v brzké době očekává, že zemře. Opouští ji služebnictvo a stěží má prostředky na potraviny. Žádá ho, aby Jindřichovi VII. peníze zaplatil.12 Její otec Ferdinand II. však takovou sumu peněz neměl a Jindřich VII. si toho byl dobře vědom. Z Kateřiny se tak vlastně stalo ,,rukojmí“.

Anglie byla z Arturova úmrtí v šoku a Jindřich VII. nejvíc ze všech. Sotva se z té rány vzpamatoval, uštědřil mu osud další ránu. Královna Alžběta umírá při porodu dcery Kateřiny, která umírá pár dní po té. Byla to právě Alžbětina smrt, která donutila Jindřicha obrátit se na svého druhorozeného syna jako na další možnou volbu do pozice následníka trůnu.13


Král je mrtev, ať žije král

Ztráta prvorozeného syna a milované manželky Jindřicha VII. zlomila. Začal rychle scházet a 21. dubna roku 1509 umírá v Richmondském paláci na tuberkulózu. Dva dny na to se stává králem Jindřich. Po tahanicích o královskou korunu, při Válce růží, byl prvním anglickým králem za téměř sto let, který nezískal trůn násilím nebo vítězstvím v bitvě. Jindřich nebyl jako jeho otec. Vláda Jindřicha VII. byla označována za šetrnou, někdy až skrblivou. Jindřich VIII. se rozhodl, že ta jeho bude vládou pompy, výstřednosti a zábavy. A první, co po otcově smrti oznámil, bylo, že se hodlá oženit s vdovou po svém bratru, Kateřinou.14

Důvodů mohlo být mnoho. Předně se pravděpodobně jednalo o splnění přání umírajícího otce. Dále zde jistě hrál roli i fakt, že Kateřina byla právě v plodném věku, což bylo příhodné pro zplození mužského potomka. Navíc Anglie potřebovala v daném okamžiku spojenectví s Ferdinandem Aragonským, neboť to byl děd Karla Habsburského, pozdějšího španělského krále a římského císaře, Karla V.15 Vliv okamžitých politických potřeb na rozhodování diplomatických otázek, ale i sňatkové politiky se ostatně stalo příznačným znakem tudorovské politiky, která působila v tomto ohledu bezkoncepčně.16

Pochopitelně se tento krok neobešel bez komplikací. Bylo nutné zajistit od papeže Julia II. výjimku, která by povolila, že se Jindřich VIII. smí oženit s vdovou po svém bratru. Papežský dispens byl udělen poté, co Kateřina prohlásila, že manželství s Arturem nebylo naplněno.


První etapa vlády ve stínu kardinála Wolseyho

V počátcích své vlády se Jindřich opíral o své rádce, kterými byli arcibiskup z Canterbury, Lord kancléř William Warham, biskup z Winchesteru a Lord správce tajné pečeti Richard Fox. Postupně se však začínal dostávat do popředí Thomas Wolsey, ctižádostivý a schopný papežský almužník,17 který na královském dvoře působil již za Jindřichova otce. Wolseyho mocenský vzestup lze připsat jeho vysoké inteligenci a velkým organizačním schopnostem, jeho extrémně pracovité a ambiciózní povaze, ale také faktu, že mladý Jindřich neměl o panovnické záležitosti příliš velký zájem.

Wolsey se roku 1513 stal Lordem kancléřem a předsedou Královské rady. Následně arcibiskupem z Yorku. Papež Lev X. jej pak o rok později jmenoval nejen kardinálem, ale i papežským legátem v Anglii. Wolsey tak třímal v rukou moc světskou i církevní. V letech 1515- 1529 vládl v Anglii tedy spíš on, než Jindřich. Přenášel na něj čím dál víc pravomocí, včetně kompletní kontroly nad zahraniční politikou.18

Kardinál hojně využíval nově zřízený soud Hvězdné komory (Star Chamber),19 kterému předsedal. Zajímavostí je, že tento soud nebyl vázán common law a tak brzy začal sloužit jako nástroj likvidace odpůrců absolutistických panovníků. Jeho činnost byla dokonce srovnávána s inkvizicí.20


Jindřich a první manželka

Manželství Jindřicha a Kateřiny by se na svou dobu dalo označit za šťastné. Oba v sobě nalezli zalíbení a vzájemně se doplňovali. Jindřich sám dokonce jednou psal svému tchánovi, že Kateřinu miluje, a kdyby byl svobodný, sám by si ji zvolil za svou choť.21

Kateřina otěhotněla hned pár měsíců po korunovaci. Bohužel toto těhotenství skončilo narozením mrtvé dcery v lednu roku 1510. Čtyři měsíce po té bylo oznámeno, že královna je opět v očekávání. Jindřichovi se narodil první syn. Jeho příchod na svět byl oslaven ve velkém stylu. Ovšem chlapec pouhých pár dní po narození onemocněl a zemřel. Kateřina porodila Jindřichovi šest dětí, z toho tři sny. 10. listopadu 1518 porodila Kateřina naposledy. Narodila se jí již mrtvá dcera. Ačkoli tehdy nemohl nikdo tušit, že se jedná o posledního společného potomka, začal být Jindřich touto situací velmi znepokojen. Ze všech jejich dětí se dospělosti dožila pouze dcera Marie.

Jindřich ji začal považovat za svého tzv. presumptivního dědice.22 Ale jako takovou ji v nástupnictví mohl předběhnout někdo s větším dědickým právem. Snažil se jí proto dohodnout ten nejvýhodnější sňatek, který by jí zajistil co nejsilnější postavení. Jejím snoubencem byl jistou dobu například francouzský dauphin či sám císař Karel V. Ani jedno z těchto manželství však nebylo uzavřeno.

Jindřich ale věděl, že je schopen zplodit mužského potomka. A to díky Elizabeth Blountové, milence, která mu roku 1519 porodila syna Jindřicha FitzRoye. Ačkoli byl Jindřich za mužského potomka rád, věděl, že následníkem trůnu se nemůže stát levoboček. A i kdyby zde přece jen byla nějaká možnost, osud si to nepřál, neboť mladý Jindřich zemřel již roku 1536.

Díky své vášnivé a temperamentní povaze se Jindřich často zamilovával. Byla to však chvilková pobláznění, která časem přešla. Jenže když si začal uvědomovat, že Kateřina mu díky svému věku již syna nemůže dát, začal vše kolem sebe vnímat poněkud jinak. Zemřít bez dědice pro něj byla představa nemyslitelná.

konec první části

Denisa Plachá

Druhou část naleznete ZDE.

Zdroje
  1. Nejnovější alternativní pohled na Richarda III. přináší v současné době kniha Davida Hipsona: Richard III. and the Death of Chivalry 
  2. Jindřich II. pochopitelně zrušil zákon, kterým Richard III. prohlásil děti Eduarda IV. za nelegitimní a pro tento sňatek si nechal od papeže Inocence II. udělit dispens a následně i potvrzovací bulu. 
  3. ROBINSON, Jon. Court Politics, Culture and Literature in Scotland and England 1500-1540; Burlington: Ashgate Publishing Company, 2008, 185 s., ISBN: 978-0-7546-6079-8; str. 44 
  4. ELGIN, Kathy: Jindřich VIII.: Charismatický král, který vtiskl novou tvář svému národu, 1. vydání, Praha: nakladateství BRÁNA a.s., 2014, 208 s., ISBN: 978-80-7243-693-4; str. 7 
  5. WEIR, Alison: Jindřich VIII: Král a dvůr, 1. vydání, Praha: nakladatelství BB/art s.r.o., 2013, 664 s., ISBN 978-80-7461-392-0; str. 22 
  6. Tamtéž; str. 24 
  7. Tamtéž; str. 22-24 
  8. Tamtéž; str. 24 
  9. ELGIN, Kathy: Jindřich VIII.: Charismatický král, který vtiskl novou tvář svému národu,1: vydání, Praha: nakladateství BRÁNA a.s., 2014, 208 s., ISBN: 978-80-7243-693-4; str. 18-19 
  10. Anglicky tzv. Sweating sickness (lat. sudor anglicus) 
  11. ELGIN, Kathy: Jindřich VIII.: Charismatický král, který vtiskl novou tvář svému národu, 1. vydání, Praha: nakladateství BRÁNA a.s., 2014, 208 s., ISBN: 978-80-7243-693-4; str. 21 
  12. Anglický přepis zmíněného dopisu (původní verze je ve španělském jazyce), je dostupný z URL http://englishhistory.net/tudor/letter-of-katharine-of-aragon-to-her-father-king-ferdinand-ii-of-aragon/ 
  13. ELGIN, Kathy: Jindřich VIII.: Charismatický král, který vtiskl novou tvář svému národu,1: vydání, Praha: nakladatelství BRÁNA a.s., 2014, 208 s., ISBN: 978-80-7243-693-4; str. 23 
  14. ELGIN, Kathy: Jindřich VIII.: Charismatický král, který vtiskl novou tvář svému národu, 1. vydání, Praha: nakladatelství BRÁNA a.s., 2014, 208 s., ISBN: 978-80-7243-693-4; str. 28 
  15. Chlubna, Jan. Příspěvek k problematice nástupnictví na anglický trůn po Jindřichovi VIII. Tudorovi: diplomová práce. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2009, 102 l. Vedoucí diplomové práce: doc. PhDr. Martin Kovář, Ph.D.; str. 19-20 
  16. To se dočasně změnilo za Marie Krvavé, držící se krajně protireformačního tábora a zčásti rovněž za Alžběty I. 
  17. Člen papěžské domácnosti pověřený rozdáváním almužen. 
  18. http://www.bbc.co.uk/history/historic_figures/wolsey_thomas.shtml 
  19. O tomto soudu se můžeme dočíst například v knize napsané Edwardem P. Cheyney: The Court of Star Chamber. In: The American Historical Review, Vol. 18, No. 4 (Jul., 1913), 738 s. Také se o něm můžete dočíst v Blackstoneových Komentářích o právech Anglie, které jsou dostupné v elektronické podobě http://lonang.com/library/reference/blackstone-commentaries-law-england/bla-419/  
  20. MORGAN, Keneth a kol.: Dějiny Británie, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, 670 s., ISBN 80-7106-347-9; str. 218 
  21. ,,K nejjasnější královně cítíme bezmeznou lásku. Neocenitelné ctnosti naší choti vyzařují den co den jasněji, takže i kdybychom byli dosud volní, byla by to ona, koho bychom si zvolili za manželku a dali jí přednost před všemi ostatními.“ In: ELGIN, Kathy: Jindřich VIII.: Charismatický král, který vtiskl novou tvář svému národu, 1. vydání, Praha: nakladatelství BRÁNA a.s., 2014, 208 s., ISBN: 978-80-7243-693-4; str. 48 
  22. Chlubna, Jan. Příspěvek k problematice nástupnictví na anglický trůn po Jindřichovi VIII. Tudorovi: diplomová práce. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2009, 102 l. Vedoucí diplomové práce: doc. PhDr. Martin Kovář, Ph.D.; str. 24-25