“Hodnota věci, lze-li ji vyjádřit v penězích, je její cena“ konstatuje paragraf 492 nového občanského zákoníku. Jakkoli se toto konstatování zdá být samozřejmé., lze k němu z ekonomického hlediska vznést několik poměrně zásadních otázek.
Prvá z nich se týká podmiňujícího výrazu „lze-li ji vyjádřit v penězích“. Dotyčný paragraf neříká nic o tom, proč by vyjádření hodnoty v penězích být možné nemělo, ani o tom, čemu by se v tomto případě hodnota věci rovnala (pokud by o ní vůbec bylo možné mluvit).
Vyjádření hodnoty statku v penězích je někdy skutečně složitější. Většinou je to v případě, kdy je daný statek jen omezeně předmětem obchodování či neexistuje-li trh s ním vůbec. Příčinou může být fakt, že obchodování danou věcí (například lidskými orgány) je zakázané, nebo skutečnost, že statek je naopak všeobecně dostupný, takže obchodovat s ním není třeba (například vzduch). Hodnotu statku lze však většinou i v tomto případě na peníze nepřímo převést; kouzlo (a smysl) peněz spočívá právě v tom, že slouží jako společný jmenovatel hodnoty věcí. Vyjádření hodnoty statku v penězích však pochopitelně neznamená, že toto vyjádření odpovídá jeho skutečné či „spravedlivé“ hodnotě.
Druhá otázka se týká pojmu „cena“. Autoři daného odstavce by byli přesnější (a jejich konstatování přiměřenější), pokud by namísto pojmu cena uvedli „tržní cena“ či ještě lépe cena vzniklá na konkurenčním trhu. Mezi „cenou“ a tržní cenou vzniklou v podmínkách soutěže může být totiž, jak známo, velmi podstatný rozdíl. Třetí otázka je však nejzávažnější. Ani vyjádření hodnoty statku na základě jeho tržní ceny nemusí totiž nutně znamenat, že toto vyjádření odpovídá jeho skutečné či „spravedlivé“ hodnotě.
Otázkou vzájemného vztahu hodnoty a ceny se ekonomie zabývala po dlouhá léta. Již v 19. století však dospěla k závěru, že jde o dvě odlišné skutečnosti. Opustila představu, prosazovanou mj. Marxem, že věci mají svou „vnitřní“ hodnotu (danou většinou náklady jejich produkce), a přiklonila se k subjektivnímu pojetí hodnoty jako schopnosti uspokojovat určitou potřebu.
Tato potřeba může být v některých případech zvláštní. Tak například u některých velmi drahých uměleckých děl jde někdy spíše o potřebu tato díla vlastnit (nebo být znám jako jejich vlastník), než je skutečně „užívat“. Častým osudem těchto děl je totiž trávit většinu času v trezoru. Cena tomto případě skutečně určuje hodnotu: čím je věc dražší, tím je za jinak stejných okolností (pro některé osoby) hodnotnější. To však pravděpodobně autoři výše uvedeného paragrafu na mysli neměli.
Tržní cena věcí je na rozdíl od jejich hodnoty dána průsečíkem jejich poptávky a nabídky. Nabídka v tomto vztahu odráží jejich vzácnost, hodnota věci se odráží v poptávce po ní, a v její ceně se tak promítá jen z části. Tímto způsobem se ekonomie vypořádala s tzv. paradoxem vody a diamantů, tj. faktem, že některé velmi „hodnotné“ věci, např. voda, mají nižší cenu, než statky, jejichž hodnota uspokojovat základní potřeby je podstatně nižší.
Z výše uvedeného vztahu hodnoty a ceny plyne, že ani v případě, kdy tržní cena statku je nulová, nelze konstatovat, že statek nemá svou hodnotu: nejsou-li lidé ochotni za určitý statek ochotni přímo platit (např. za čistý vzduch), a jeho tržní cena je proto rovna nule, neznamená to, že mu nepřisuzují žádnou hodnotu.
Způsob, jakým tržní cena vzniká, současně znamená, že tato cena pro většinu spotřebitelů či kupujících neodpovídá hodnotě, kterou pro ně statky mají. Většina kupujících hodnotí totiž tyto statky výše, než odpovídá jejich tržní ceně, což se projevuje tím, že si daný statek kupují.
Cenu na trhu „určuje“ ve skutečnosti tzv. mezní spotřebitel, který by si statek za vyšší cenu již nekoupil. Trh jako celek by totiž v tomto případě (při vyšší ceně) již neodebral veškeré vyprodukované zboží. Rozdíl mezi tržní cenou a hodnotou statku pro ostatní kupující označuje ekonomie jako přebytek spotřebitele. S výjimkou mezního spotřebitele je tento přebytek vždy kladný.
Odlišná ekonomická povaha hodnoty a ceny vede k tomu, že obě veličiny se mohou dočasně a někdy i trvale zcela zásadně odchylovat. Týká se to především statků, se kterými se obchoduje na kapitálových trzích, resp. věcí, které si lidé pořizují jako investice. Na zásadní odlišnost hodnoty a ceny aktiv poukázal mj. nedávný propad mezinárodních realitních trhů, na nichž se nemovitosti prodávaly (a mnohdy dosud prodávají) za podstatně nižší ceny, než byly jejich ceny pořizovací či odhadní.
Hodnota statků sloužících jako investice, tj. cenných papírů, nemovitostí apod. (označovaná někdy též jako jejich fundamentální hodnota) plyne především z jejich výnosů, a to minulých, současných a zejména budoucích. Jejich tržní ceny se však od této hodnoty odlišují, nejčastěji proto, že budoucí výnosy jsou nejisté. Důvodem odlišností je však mnohdy i to, že někteří investoři věří, že tendence k nadhodnocení či podhodnocení tržní ceny těchto statků se bude nadále po určitou dobu prohlubovat.
Na snaze zjistit a využít rozdíl mezi hodnotou a cenou se zakládá většina obchodování na kapitálových trzích. Pokud by tyto rozdíly neexistovaly, rozsah obchodování na těchto trzích by byl podstatně omezenější. I na kapitálovém trhu přitom platí, že tržní cenu kupovaných a prodávaných aktiv určuje „mezní“ kupující. Na kapitálovém trhu je tímto kupujícím „nejvystrašenější“ investor. Jde o investora, který by při další změně ceny (nahoru či dolů) své investice prodal.
Co měli autoři textu v citovaném paragrafu na mysli, je zřejmě konstatování, že (tržní) cena je skutečnou či dokonce spravedlivou hodnotou věci. Toto konstatování (i z důvodů uvedených výše) však obecně neplatí. Trh totiž nelže obecně považovat za mechanismus sloužící ke stanovení „spravedlivých“ cen statků či aktiv. Vyjádřeno jinými slovy, odchylky mezi hodnotou a cenou nemusejí mít jen krátkodobou povahu, ale mohou být vyvolávány i trvalejšími faktory.
Představa o „objektivní“ či spravedlivé tržní ceně (a to občas i v ekonomii) vychází z hypotézy tzv. efektivního trhu, která po řadu let tvořila základ teorie finančních trhů. Tato hypotéza předpokládá, že tržní cena je založena na „úsudku trhu“, a vychází proto ze všech dostupných informací o daném statku. Paradox této hypotézy, na který ukázala nedávná finanční krize (v jejímž průběhu byla do značné míry opuštěna), spočívá v tom, že věří-li lidé trhu, tj. tomu, že tržní cena obsahuje veškeré informace o hodnotě statku, nemají motivaci tuto hodnotu sami ověřovat. Tím však tržní cena svou objektivní hodnotu ztrácí.
Důvěra v objektivitu trhu přináší i snazší možnost ovlivnění ceny spekulací nebo nedostatečnou informovaností obchodujících. K nedostatečné či dokonce nepřesné informovanosti může přitom dojít, jak ukázala poslední léta, i v důsledku záměrného zkreslování účetních informací ze strany firem, jejichž akciemi se na kapitálovém trhu obchoduje.
Představa o schopnosti (kapitálového) trhu vytvářet tzv. spravedlivou hodnotu („fair value“) se promítla i do mezinárodní účetní zásady označované jako „mark-to-market-accounting“. Podle ní firmy mohou, nebo jsou dokonce povinny, zachycovat ve svém účetnictví „skutečné“ hodnoty svých aktiv, za které jsou považovány jejich tržní ceny.
Jaký vztah mohou mít tyto „hodnoty“ ke skutečnosti, však velmi dobře vystihla úvodní scéna muzikálu Enron, zachycujícího známý příběh podvodné energetické společnosti. Její prezident (nacházející se v současné době ve vězení) v ní oslavuje úspěch své firmy, který se netýká zdařilé obchodní operace či inovace, ale souhlasu získaného od americké Komise pro cenné papíry a burzu (Securities and Exchange Commission) využívat principy „mark-to-market accounting“ v účetnictví své společnosti.
doc. PhDr. Ing. Jan Urban, CSc.
Doc. PhDr. Ing. Jan Urban, CSc. je absolventem VŠE a FF UK, pracoval v Ekonomickém a Prognostickém ústavu ČSAV, působil jako šéfredaktor časopisu Ekonom. Je vedoucím Katedry národního hospodářství PF UK a oborovým řešitelem jejího výzkumného záměru zaměřeného na institucionální rámec tržní ekonomiky a jeho vývoj. Je autorem již třetího vydání učebnice Teorie národního hospodářství a řady odborných publikací.