Pod rozložitým dubem v nesmělém jarním slunci seděli dva muži – dva Janové – Jan Hus a Jan z Ústí, Husův hostitel na Kozím Hrádku. Oba měli před sebou pohár dobrého moravského vína. Vzdálený pozorovatel by je zastihl v družném rozhovoru.
Jan Hus: Přemýšlím stále více o poslání církve. Chtěl bych, aby v souladu s učením našeho Pána byla slitovná, aby neshromažďovala majetek a neusilovala o moc.
Jan z Ústí: Nevím, jak tomu zabránit, Jene.
Jan Hus: Snad jen příkladem a kázáním chudým, ti lépe pochopí, než bohatí, kteří se oblékají do nákladného šatu a sobolin či kuní nebo hranostají kůže, co by církev měla dělat, čeho se zříci. Snad…
Jan z Ústí: Tvá kázání jsou ale pro mnohé nebezpečná. Jsi v klatbě, nemůžeš kázat v kapli Betlémské. Může Tě čekat i povolání do Říma. Můžeš svou smělost zaplatit i životem. Uvědomuješ se to, Jene?
Jan Hus: Vždy chci říkat, co si myslím.
Jan z Ústí: I za cenu života?
Jan Hus: Snad i za tu.
Jan z Ústí: Je nebezpečné říkat pravdu. Ale co je vůbec pravda…?
Jan Hus: Možná, že v daleké budoucnosti se dočkáme toho, že se lidé nebudou pravdy bát. Nemysli si ale, milý příteli, že já nekolísám. I já hledám pravdu. I já jsem mnohdy v nejistotě…, ale hledám cestu, ano, spíše cestu, než cíl.
Jan z Ústí: Ani tvrdé zakročení proti účastníkům odpustkových bouří Tě neodradí od psaní proti odpustkům a proti svatokupectví?
Jan Hus: Odpustky- vše si můžeš koupit u církve svaté za peníze- odpuštění hříchů minulých i budoucích, úřady, vlídnost církevních soudů… Chceš pokřtít dítě-zaplať, chceš pohřbít otce či matku-zaplať. I já jsem jednou jako student podlehl a koupil si za čtyři groše odpustek. Jednou jedinkrát… A peníze z odpustků preláti promarní na svoji zábavu, na hru v kostky…Vyprávěl jsem Ti už jednou o podskalském knězi Kojatovi, který za časů krále Karla z podsklaské fary chodil do blízké taverny, kde pil a hrál v kostky. Jednou se vracel večer z hospody domů na svou faru a pražští biřicové jej chytili, jak jen v košili se vrací domů, protože svůj oděv prohrál. A navíc tento nehodný kněz vlastnil hanbinec.
Jan z Ústí: Nejsou ale přece všichni kněží špatní. I když žádají peníze za křest, pohřeb, musí tak přece činit. Z čeho by žili, z čeho by nechávali opravit kostel, faru? A odpustky? I papež s nimi souhlasí.
Jan Hus: Papež… Ten by měl jít příkladem. Ano, je mnoho dobrých kněží, zejména na vesnicích, na prostých farách. Ale církev jako organizace neslouží Bohu, ale především sobě. Kdybys věděl, jak se mně protiví církevní hierarchie, pyšní preláti, jejich nádherná roucha, purpur a zlaté těžké kříže na krku, prsteny a kožešiny. I já jsem v něm měl kdysi zalíbení… Jak nemám rád to divadlo v nazdobených kostelích. Bůh nepotřebuje pozlátko. Nejlépe je mu v přírodě pod širým nebem nebo v prostých kostelích.
Jan z Ústí: Jene, pozor na příliš hlasitá a upřímná slova.
Jan Hus: Nestydím se za upřímnost, nestydím se za pravdu, nebojím se ji říkat. A na koncilu v debatě s učenými kanonisty obhájím své učení.
Jan z Ústí: Buď opatrný, Jene. Nevěř, že na církevním koncilu bude panovat tolerance. Ještě k té nádheře kostelů a chrámů. Copak ty nemáš rád umělecká krásná díla?
Jan Hus: Mám -a vážím si umělců, kteří je dovedou vytvořit. Ale v kostelích upoutávají pozornost, odvádějí člověka od Boha, od tichého rozjímání.
Oba muži na chvíli zmlkli. Pozorovali pomalu se probouzející přírodu a upíjeli za svých pohárů. Po chvíli promluvili opět.
Jan Hus: Milý příteli. Přemýšlím často o tom, z čeho by chudí kněží měli žít, jak by v chudobě mohli pomáhat potřebným. Přiznám se, že nedovedu najít řešení. Měli by žít z dobročinnosti věřících své obce? Kostely by měla udržovat též příslušná obec, nebo ne? Vždyť patří ke kulturním statkům jednotlivých obcí.
Jan z Ústí: Mluvíš proti nádheře a bohatství církve i světské vrchnosti. Což pro bohaté není spasení?
Jan Hus: Ale ano. Pokud zatratili svoji pýchu, litují svých hříchů, pomáhají chudým. Vždyť, podle Krista- pokud jste jednomu člověku pomohli, pomůžete i všem ostatním. Jednomu jste pomohli- mně jste pomohli. Také pokání je v životě důležité. Pokání… Kdo ale cítí pravý význam tohoto slova. Pokání… Možná, že se ti zdá, že zatracuji bohatství jako takové či všechny bohaté lidi. Není tomu tak. Je mezi nimi mnoho lidí dobrých a soucitných. Patříš k nim i Ty, příteli.
Jan z Ústí: Copak si, Jene, nikdy nepochyboval o své pravdě? Co když se mýlíš? Uspořádání ve společnosti chce patrně Bůh. Vždyť nic se neděje bez jeho vědomí.
Jan Hus: Nevěřím. Bůh nás vidí, ale zasahuje jen málokdy. Dal nám přece svobodnou vůli. Ale je všudypřítomný, je s námi stále i nyní.
Již jsem řekl. Církev není Bůh. V Boha věřím, ve svaté Písmo věřím. Nevěřím, ale v církev. Cožpak mohu? Musela by se nejdříve přeměnit. Je kritizovatelná a do konce svého života budu ukazovat na nepravosti v církvi, na smrtelné hříchy, kterých se dopouštějí někteří preláti. Budu opakovat- papež je omylný. Papež se může mýlit, Bůh nikdy.
Jan z Ústí: Bojím se o Tebe, skončíš nedobře, jako kacíři končívají. Co platno, že s Tebou mnozí souhlasí, co platno, že souhlasím já či Tvoji přátelé… Mistr Jeroným , Petr z Mladoňovic a další. Církevní jurisdikce Tě odsoudí a předá licoměrně světské moci k potrestání. Jene, zmírni svoji kritiku, přestaň načas kázat u Kozího Hrádku.
Jan Hus: Bojíš se, příteli?
Jan z Ústí: Jen o Tebe se bojím.
Jan Hus: Neboj se, příteli, ochráním se a koncil přesvědčím…
Jan z Ústí: Jen aby se koncil nestal Tvým soudem, Jene…