Profesor Marek Oliverius seděl ve své fakultní pracovně a měl před sebou jeden svitek. Získal jej od svého kolegy, který svitek objevil ve starém domě na půdě. Profesor jej vzal do ruky a téměř nábožně jej rozvinul. A toto tam bylo psáno.
Starověk- 5.století před Kristem- Athény
Pod tmavězelenými vysokými stromy, v poklidném přítmí, kam se prodralo jen několik slunečních paprsků seděli na dřevěné lavici u starého stolu s poháry červeného vína prošedivělý filozof Deinokrates a mladý Iolaos. Na stole stála ještě amfora s čerstvou vodou a miska se šťavnatými olivami.
Deinokrates o něčem přemýšlel, to bylo zřejmé z toho, že si popotahoval levou rukou lalůček pravého ucha. Po chvíli se ozval Iolaos. ,, Včera jsme hovořili o moudrosti, chytrosti a rozumu. O čem budeme hovořit dnes, učený Deinokrate?“ Deinokrates odpověděl: ,, Co třeba o bohatství a chudobě? Vzpomínám na monodii, kterou napsal Alkaios – Únavná, Chudobo, jsi nesnesitelné zlo, ty dusíš lid náš se sestrou Bezmocností! -Co si o tom myslíš Iolae?“
Iolaos se zahleděl do korun stromů. ,, Chudý má málo peněz a bohatý hodně. Co víc se dá o tom říci?“ Deinokrates se usmál.,, Co myslíš, je náš přítel Callimachos bohatý? Má hodně peněz, to je pravda, má krásný dům a stáj s nejlepšímu koňmi, jaké můžeš sehnat. Jeho lázně mu snad každý závidí. Avšak jeho dcera je vážně nemocná, syn odešel z domova, a léta o něm nikdo nic neví. S manželkou Livií si vůbec nerozumí, Livia mu klade za vinu, že syn utekl bez rozloučení do světa a nedává o sobě vědět. I můj syn Filón před rokem odešel…Je Callimachos šťastný?“ Iolaos bez váhání odpověděl. ,, Není šťastný, ale … ´´ Deinokrates ho přerušil. ,, Můžeme bohatství oddělovat od pocitu štěstí? Callimachos je vlastně chudý, i když má bohatství. Štěstí ani pocit štěstí si nemůže koupit.“
Iolaos se zamyslel.,, Chceš říci, že chudý, ošklivý a bláznivý Parmenion je šťastný ?“ ,,Sám jsi to řekl, Iolae, Parmenion se raduje z maličkostí, rozdělí se i s málem. Rozdává smích. Je nesmírně bohatý, Iolae. Byl jsem před nějakým časem velmi smutný, protože jsem přišel o ostružinový keř, který zasadil již můj praděd. Najednou uschl, nedal se zachránit. A Parmenion se přikolébal tím svým legračním tanečním krokem a začal mně vyprávět veselé historky. Pak zpíval písně, které mne rozesmály a nakonec mně podal jednu ostružinu. Byla sice kyselá a bez šťávy, ale jakou mně to udělalo radost. Ano, Parmenion je bohatý a rozdává plnými hrstmi kousky štěstí.“
Iolaos namítl :,, Přece ale třeba Hippoklides, který je po úrazu , nemůže pracovat a jeho pět dětí hladoví. Nemá peníze, je chudý. To musíš uznat.“ Deinokrates řekl. ,, Ano, Hippoklides je opravdu chudý. Nemá peníze a uvědomuje si, že je chudý. Co by mohl dělat? Jsou dvě možnosti. Buď mu někdo dá či půjčí peníze anebo se Hippoklides pokusí vymyslet, čím by se mohl nadále. K tomu je potřeba nápaditost a odvaha.“
Deinokrates řekl:,, Musí se snažit. Nestačí sedět doma, litovat se a nic nedělat. To je málo! Tak děti neuživí. Myslíš, že jsem mu již několikrát nepomohl, ale k čemu to je? Děti tak dostanou někdy najíst, ale Hippoklides se nesnaží svoji situaci nijak řešit. Není přece možné spoléhat na dobročinnost. Nemyslíš?“
Iolaos pokýval hlavou. ,, Je tedy chudoba a chudoba, chudý je buď chudý a nebo bohatý. Chudoba není daleko od neštěstí a štěstí.“
Deinokrates mlčel. Po chvíli se dlouze napil vína zředěného vodou a pravil. ,, Víš, Iolae, nic není tak prosté, jak se na první pohled zdá. Uvažujme ale nyní, co učinit s chudobou, která postihuje mnoho lidí, jak ji odstranit?“
Iolaos po delší době odvětil.,, Nevím, učený Deinokrate. Opravdu nevím.“ Deinokrates popotahoval lalůček svého ucha. ,, Není přece řešení, že se bohatí budou dělit s chudými. To není cesta, ale co naše polis- naše město? To by mohlo snad pomoci. Kdyby dalo lidem možnost pracovat. Vždyť potřebujeme novou silnici, ta stará je úplně rozbitá. Nebo nové divadlo, to staré je malé a nepojme tolik diváků.“
Iolaos se zahloubal a dlouho nic neřekl. Pak ale tiše řekl: ,, Máme přece otroky.“ Deinokrates se zamyslel.,, Nelíbí se mně, že jsou otroci, ale co nyní s tím? Práci by mohli dostat za lepších podmínek chudí, kteří nejsou otroky. Ale to by přišlo dráž, a to není pro bohaté přijatelné…..A máme tu opět bohatství a chudobu. Snad příští generace toto vyřeší, snad…“
Iolaos se nesměle ozval:,, Trápí mne otázka, jaký je vztah chudoby a vzdělanosti. Znám lidi vzdělané, ale chudé a hlupáky, kteří se stali bohatými.“ Deinokrates se usmál: ,, Hloupost a vzdělanost. I vzdělaní lidé mohou být hloupí a lidé bez vzdělání mohou být chytří a dokonce moudří. Vezmi třeba vzdělaného Kleomena. Dovede hovořit několika jazyky, hloubá o mnoha věcech, je dobrý rétor, ale co je mu to platné. Zůstal hlupákem. Je namyšlený, každého pokládá za hloupého, chodí jako páv a lidé si ho neváží. A vzpomínáš na prosťáčka Lysimacha? Všichni se mu smáli, neboť dělal spoustu hloupostí a neuměl číst ani počítat. Měl ale dobré srdce a svým způsobem byl i mazaný. Vypomáhal v cirku a také v divadle. Uklízel tam a donesl, co bylo potřeba. Někdy to spletl, to je pravda. Ale na živobytí si vydělal. A byl spokojený. Kdo je cennějším člověkem on nebo vzdělaný Kleomenes?
Mladý Iolaos sklopil oči a pozoroval malého broučka, který lezl po stole. Brouček byl barevný a rychlý. Iolaos od něho nemohl odtrhnout oči. Posléze vzhlédl a řekl. ,, Když jsem byl malý vyprávěla mně maminka báji o dvou broučcích. Jeden byl barevný jako tento brouček na stole a druhý byl šedý, nenápadný. První brouček byl pyšný a ten druhý šedivý brouček si říkal, jak jsem chudý, mám jen šedivý kabátek. Jak je ten druhý brouček barevný a krásný. Chtěl bych se s ním kamarádit. Ale pyšný brouček se s chudým malým broučkem nechtěl přátelit. I stalo se jednou, že barevný brouček onemocněl a ztratil své krásné barvy. A stal se šedivým a nepatrným. A ty barvy, které ztratil, seslala bohyně Héra na křídla šedivého hodného broučka. Ten se ale nestal pyšným, ale šel toho druhého potěšit a nabídl mu své přátelství. Ten se zastyděl a pak přátelství přijal. A bylo to moc pěkné přátelství.“
Deinokrates pozorně poslouchal. ,, Je to krásný příběh. I já si vzpomněl na jeden, který mně také vyprávěla maminka. Před dávnými časy žila jedna chudá holčička, neměla nic než potrhaný chitón na sobě. Byla ale hodná a každému, pokud mohla, nabídla pomoc. Jednou večer šla domů za nemocnou maminkou a říkala si, kéž bych mamince mohla dopřát léčení. Prosila olympské bohy, aby jí pomohli, zvláště Hefaista, toho si velmi oblíbila. Byl totiž kovářem jako byl její tatínek. Náhle uslyšela krásnou hudbu, vzhlédla k nebi a to bylo plén zlatých hvězdiček. Tu se jich několik oddělilo od oblohy a spadlo holčičce do napřažených rukou. Všechny ty krásné zářící hvězdičky se změnily v lesknoucí se drachmy. A holčička mohla zaplatit lékaře, její maminka se uzdravila a ona dostala hezké šaty, které se jí vždy tolik líbily..“
Iolaos naslouchal neméně pozorně. Vzpomínal na svoji maminku i sestřičku, obě zemřely. Snad mají tam nahoře také své hvězdičky. Sestřička Antifona…, jak často na ni myslel. ..
Pomalu se stmívalo. Deinokrates si povzdechl. ,, Mohli bychom hovořit ještě dlouho , třeba o opravdové chudobě a zdánlivé chudobě, zjevné a skryté chudobě, ale také o chudobě a dobrém srdci. Platí to vždy, že chudý je hodný a bohatý zlý? V bájích to tak bývá, ale ve skutečnosti? Víš, Iolae, promluvme si ale ještě o duchovní chudobě. Co si o tom myslíš?“
Iolaos dlouho přemýšlel, dolil si z amfory vodu a nakonec řekl:,, Takovou chudobou trpí asi Lykos.“ ,, Proč tak soudíš?“ zeptal se Deinokrates. ,, Je nevzdělaný a přitom si myslí, že nikdo na něho nemá, že ví vše nejlépe.“ ,, To je pravda“, Iolae,,, je za tím ale duchovní chudoba? Není to jen hloupost ? Je hloupost či nevědomost totéž co duchovní chudoba? Není to spíše tak, že duchovně chudý je takový člověk, který nechápe, že je něco ještě nad námi, nemyslím naše bohy, něco, co nemůžeme ani dost dobře pochopit. Něco, co nás přesahuje. Nejen, že to nechápe, ale třeba se tomu i vysmívá, či to odmítá. Jako byl náš syn Filón.. .. Tak bych si přál, aby se vrátil domů…
Iolaos dopil víno. ,, Nakonec se vrátí, Deinokrate. Dej tomu čas. Uvidíš.“ Soumrak potemněl. Iolaos se zvedl.,, Půjdu již domů, ke pozdě. Buď zdráv , učený Deinokrate.“
,,Buď zdráv, příteli. Zítra se opět uvidíme. A téma zítřejší debaty bude-život a smrt. Přemýšlej o tom.“ Iolaos pokývl hlavou a odcházel. Deinokrates ještě chvíli zůstal sedět pod loubím stromů a přemýšlel, zda je správné, že kněží mají takové bohatství a je tolik chudých. Bručel si jen tak pro sebe- prý jsou poslové bohů… Zakázal si na to myslet, vždyť se takovouto myšlenkou jen rouhá. Ale rouhá se opravdu …? Deinokrates si povzdechl, protáhl se a také se odebral do svého domu.
Druhý den se Deinokrates a Iolaos opět sešli. Zase svítilo slunce a oni odpočívali pod stinným loubím. Pojídali olivy, ovoce a popíjeli víno. I když bylo teplo, měl Deinokrates na sobě chlamys z jemné vlny, Iolaos byl oděný do krátké prosté tuniky. Deinokrates po chvíli řekl: ,, Myslím, že bychom měli i dnes mluvit o chudobě. Přece jen jsme o mnohém včera nehovořili. Co třeba chudoba , bohatství a solidarita? ´´
Iolaos řekl:,, Když půjčím někomu, kdo to potřebuje, drachmy, tak jsem s ním solidární.´´ Myslíš, že pouhá půjčka znamená solidaritu? K tomu je snad potřeba víc- také soucit a pochopení, ´´, pravil Deinokrates.,, Povím Ti jeden příběh. Když jsem byl mladý, patřil mezi mé přátele Anakreón, byl to krásný mladík. Na stadionu patři k nejlepším běžcům. Měl mnoho přátel a mnoho žen. Byl štědrý, ale příliš, mnoho utrácel a brzy celé dědictví po otci rozházel. Nakonec upadl do dlužního otroctví. Sice Solón dlužní otroctví zrušil, ale místy se ještě udrželo. Kdyby nebylo mého strýce Kritia, tak skončil Anakréon velmi špatně. Všichni tak zvaní přátelé na něho zapomněli , najednou byl sám. Strýc jej vykoupil a pomohl mu splatit dluhy. Anakreón od té doby hospodařil dobře, využil se zlatníkem, stal se šetrným a mnohé ze svého dědictví odkoupil zpět. Vím, že strýc s Anakreónem soucítil a zachoval se skutečně solidárně. Solidarita by asi měla také být znakem dobré polis.“
Iolaos a Deinokrates pak dlouho mlčeli. Každý byl ponořen do svých myšlenek. Slunce proniklo hustými větvemi stromů k oběma mužům. Chvíli si na stole hrály paprsky a odrážely se v pohárech s vínem.
O čem přemýšlel Iolaos? Myslel na chudé nemocné , na jejich bezmoc a špatnou péči o ně. Medicína po Hippokratovi byla poměrně na výši a o chudé se nikdo moc nestaral, co kdyby se založil špitál? Iolaos o špitálech něco zaslechl. Proč by to nešlo u nás v Athénách? Pak se mu myšlenky rozutíkaly, těkaly z jednoho tématu na druhé. Vynořovaly se vzpomínky…
Na misce se lesklo ovoce, ráno natrhané, lákavé a Iolaos si vzal velké jablko. Vybavila se mu báj o Paridově soudu. Komu by on dal jablko, kdyby byl Paridem?
Shodou okoností i Deinokrates přemýšlel o péčí o chudé. U kostelů existovaly jakési nemocnice, dále tu byla rovněž látria a také třeba Prokias měl soukromou nemocnici. Některá látria financovala polis z veřejných prostředků. To bylo ovšem dobře. V nemocnicích u chrámů se pečovalo i o chudé a nemocné..
Tady svitek končil. O čem ještě hovořili Deinokrates a Iolaos se již nedozvíme… Profesor Oliverius dočetl. Seděl ve svém pohodlném křesle asi dvacet minut a díval se z okna směrem ke stále plynoucí řece Vltavě.
Současnost-21.století- Praha
Pozdě večer obdržel profesor Oliverius od svého žáka Petra e mail.,, Pane profesore, stále se mluví o boji s chudobou. Dnes se setkal Barack Obama s papežem Františekm a slíbili si vzájemnou pomoc v tomto boji. Jak mohou slib naplnit? Co si o tom myslíte? Nejsou to jen slova, slova, slova…
Profesor Oliverius odpověděl velmi stručně.,, Posílám Ti, Petře jeden text, patrně je to apokryf. Přečti si jej. Není k tomu co dodat, snad pouze to, že by se konečně mělo začít konat…