Rok 1920. V únoru byla schválena ústava Československa. T. G. Masaryk byl podruhé zvolen prezidentem republiky. První sloka Nad Tatrou sa blýska se stala součástí hymny. V Londýně se poprvé sešla Společnost národů. Vznikla NSDAP. Ženy v USA získaly volební právo. A Ladislav Vošta přispěl do časopisu Všehrd článkem, v kterém poukazuje na „pošlapání“ mezinárodního práva Rakouskem-Uherskem po sarajevském atentátu.
Když srbské vládě vešla ve známost vražda sarajevská, uložila ihned svému vyslanci ve Vídni, aby jménem srbské vlády nabídl zahraničnímu ministerstvu vídeňskému svoji pomoc: „Srbská vláda zavrhuje vražedný útok a vykoná poctivě, čeho je třeba, aby potlačila na svém teritoriu sebe nepatrnější hnutí, jež by mohlo uškoditi již tak dost choulostivým stykům s Rakouskem – Uherskem; …. Sarajevský útok nesmí a nemůže brániti této snaze"1
Již z tohoto prohlášení je zřejmo, jak bedlivě se snažila srbská vláda plniti povinnosti vyplývající Srbsku z členství v mezinárodním společenství. Není naším úkolem rozbírati politické příčiny, jež vedly Berchtolda k ničemnému jednání, jehož podobného předtím dějiny neznaly.
Faktem jest, že na toto velmi smířlivé prohlášení odpověděl zahraniční ministr mocnářství do Bělehradu notou z 23.července 1914, jíž nutno se podrobněji zabývati.
Na počátku vzpomíná prohlášení srbského vyslance ve Vídni ze dne 31.března 1909, kterým byl zažehnán hrozící konflikt mezi Srbskem a Rakousko – Uherskem kvůli anexi Bosny a Hercegoviny2. Historie posledních let události z 28.června (zavraždění rak.následníka) ukázaly, pokračuje Berchtold, že existuje v Srbsku podvratné hnutí, jehož cílem je odděliti od rakousko uherské monarchie jisté části jejího území. Vláda srbská neučinila ničeho, aby potlačila toto hnutí. Z přiznání původců atentátu vysvitá, že vražda sarajevská byla připravena v Bělehradě, že důstojníci a úředníci srbští, členové „Národní obrany“ dali vrahům zbraně a třaskaviny, a konečně, že přechod zločinců do Bosny se zbraněmi byl organizován a uskutečněn veliteli srbské pohraniční stráže.
To vše nutí vládu rakousko uherskou, aby upustila od své blahovolné politiky, provozované řadu let proti Srbsku a ukládají ji povinnost učiniti konec hrozbám, které tvoří neustálé nebezpečí pro bezpečnost monarchie. Aby dosáhla tohoto cíle, vidí se vláda rakousko uherská povinna žádati od královské vlády oficiální prohlášení, že odsuzuje propagandu namířenou proti monarchii. A aby dodal tomuto prohlášení slavnostní ráz, diktuje Berchtold současně doslovné jeho znění3, které srbská vláda musí uveřejniti na prvé stránce svého úředního listu dne 13./26.července. Současně musí toto prohlášení být uvedeno ve známost královské armádě denním rozkazem Jeho Veličenstva krále a uveřejněno v úředním vojenském věstníku.
Vláda srbská se dále zavazuje:
Cís. a král. vláda očekává odpověd král. vlády srbské nejdéle do soboty 25.července 6.hod. večer.
K notě je pak připojen ještě dodatek s výsledky soudního šetření v Sarajevě.
Tak zní v hlavních rysech ono ultimatum, jehož výsledkem byl a musil býti světový válečný požár. Jak patrno, uvádí na přetřes sporné a složité věci jak povahy juristické, tak politické. A ke všemu povoluje tak krátkou dobu na odpověď! Kdežto sarajevský soud dává k obhajobě dopadeným a usvědčeným zločincům, jichž vinu nebylo lze popříti plné tři měsíce, dává Berchtold jen 48 hodin k ospravedlnění státu, jenž mohl býti nejvýše viněn z morální součinnosti!
K ponižujícímu prohlášení, které měl Pašič uveřejniti v úředním listě, ani nehledě, znamenalo přijetí ultimata Srbskem politickou i právní sebevraždu. Vždyť stát v mezinárodním styku, aby byl státem, musí být politickou suverénní jednotkou6. Se svou neodvislostí stát stojí, s ní pro mezinárodní právo padá7. Avšak se suverenitou státu je neslučitelno každé a jakékoliv zasahování politické moci. A že požadavky Berchtoldovy se nesrovnávaly s důstojností samostatného státu, je i laiku jasno. Srbská vláda měla ihned (immédiatement), tj. bez jakéhokoliv soudního vyšetřování rozpustiti Národní Obranu a jiné spolky, třebas rakouská vláda nemohla podat žádného přímého důkazu o jejich účastenství na protirakouské propagandě. Vláda vídeňská se pranic neohlížela na to, dovoloval-li vůbec srbské vládě takovýto čin srbský spolčovací zákon.
Nejchoulostivější však byly požadavky uvedené sub. 5 a 6. Přijetí jich neznamenalo pro Srbsko nic menšího, než podříditi své správní a soudní úřady dozoru vlády vídeňské, tedy de facto ztrátu suverenity. Jaké stanovisko zaujala k rak.-uh. notě vláda srbská?
V telegramu prince-regenta carovi 24.července, oznamuje onen odevzdání ultimata v Bělehradě a praví: „Vědomo svých povinností mezinárodních, Srbsko již od prvních dnů strašného zločinu prohlásilo, že jej odsuzuje, a že je ochotno zahájiti řízení na svém území, kdyby během procesu zavedeného rak.-uh. úřady byla dokázána spoluvina některých jeho podaných. Přes to ale požadavky vlády vídeňské jsou neužitečně ponižující pro Srbsko a nesnesitelné s jeho důstojností státu neodvislého.“ Vypočítávaje požadavky rak.-uherské, praví princ Alexander dále: „Jsme hotovi přijmout podmínky Rak.-Uherska stejně jako ty, jež nám Vaše Veličenstvo poradí, abychom přijali… některé z těchto požadavků nemohly by býti splněny bez změn v našem zákonodárství, což vyžaduje času.“8
Srbsko bylo ochotno dát plnou satisfakci. Tím duchem je také nesena Pašičova odpověď ze dne 25.července na ultimatum. Správně je podotčeno v ní, že nelze činiti srbskou vládu odpovědnou za projevy soukromého rázu, jako novin, za projevy, které v každém státě činí se skoro obvykle a které všeobecně unikají úřední kontrole. Vláda srbská očekávala bohužel marně, že bude pozvána k součinnosti při vyšetřování všeho, co se týká zločinu, a jest hotova, aby dokázala svoji korektnost zakročiti proti všem osobám, o nichž ji budou učiněna sdělení. Odsoudí také v úředním listě všechnu propagandu, která by byla namířena proti integritě monarchie. Pašič byl dále ochoten podat v nejbližším zasedání skupštiny předlohu nového tiskového zákona, dle něhož by bylo lze konfiskovati publikace monarchii nepřátelské. Třeba že srbská vláda nemá důkazů o tom, že Národní Obrana a jiné spolky zúčastnily se propagandy, zavazuje se, že rozpustí Národní Obranu a všechny jiné spolky, které by jednaly proti podunajské říši. Stejně i ostatním podmínkám bylo Srbskem dle slušnosti a práva vyhověno9. K 5.bodu připomíná Pašič, že srbské vládě není dostatečně jasný požadavek Rak.-Uherska, aby se Srbsko zavázalo přijmout na svém území spolupůsobení orgánů cís.a král. vlády. Ale prohlašuje, že připustí každou součinnost, která by odpovídala principům práva mezinárodního a trestního řízení, stejně jako dobrým vztahům sousedským. Je pochopitelno, že zde musil býti Pašič opatrný. Tento bod nejvíce ohrožoval důstojnost malého státu, který věděl, jak by si jeho velký soused vlastně představoval „collaboration“ svých orgánů! A malé státy jsou žárlivější na svou neodvislost, nežli velké.
Ale i v ostatních bodech dávalo Srbsko plnou satisfakci. Netvrdilo, že by snad nedošlo k politováníhodným činům. Při dobré vůli bylo by bývalo velmi snadno zachovati mír, zejména když srbská vláda projevila ochotu předložit sporné věci haagskému smírčímu soudu. Ale jistým vítězstvím již napřed zpitá Vídeň sáhla k svépomoci, o níž se domnívala, že bude nejlepším zajištěním jejích zájmů. Svým vyhýbáním se smírnému řešení konfliktu, dokazovala, že právo nebylo na její straně.
Stát, který šlapal po mezinárodním právu, který plival v tvář politické etice, nemohl se dočkati lepšího konce.
Ladislav Vošta