Zradikalizované mladíky bychom se měli snažit pochopit, říká dánský režisér Jespersen


Zpět
Zradikalizované mladíky bychom se měli snažit pochopit, říká dánský režisér Jespersen

Mohammedovi hrozí v Anglii soud a v Mogadišu smrt.  Je totiž zběhem ze somálské teroristické organizace Aš-Šabáb. Jaká budoucnost ho jakožto hlavní postavu dokumentárního filmu Ztracený bojovník čeká? A jaká se vůbec dobrý dokument pozná? Přinášíme vám exkluzivní rozhovor s dánským režisérem Sorenem Steenem Jespersenem, jehož film byl promítán na letošním festivalu Jeden svět. 

Nejnovější dokument Sorena Steena Jespersena sleduje příběh třiadvacetiletého Mohammeda, který utekl od teroristické organizace a před islamisty se skrývá v somálském Mogadišu. Se svojí ženou a synem, kteří žijí v Londýně, komunikuje jen přes Skype a doufá, že se s nimi zase jednou shledá. 

Proč jste se rozhodl točit dokumentární filmy?
Začínal jsem jako novinář. Studium jsem ukončil v roce 1993 a poté jsem se věnoval investigativní žurnalistice. Dokumenty jsem měl v hlavě odjakživa, ale člověk se musí vypracovat. Po pár letech jsem začal dělat krátké žurnalistické filmy, stal jsem se i producentem, a pomalu a vlastně i náhodou začal připravovat dokumentární filmy. První byl o radikalizaci. Myslím, že dává smysl zužitkovat ten trénink z žurnalistiky, dovednosti a zvídavost k oslovení většího publika prostřednictvím dokumentů.  

Jaká je podle vás definice dobrého dokumentárního filmu?
Klade otázky, nezodpovídá je. Myslím, že hlavní problém s mojí dřívější investigativní prací byl, že jsme měli všechny odpovědi a chtěli jsme je lidem naservírovat. Například náš poslední dokumentární film Ztracený bojovník klade víc otázek, než je odpovědí. Možná mi to přijde zajímavější tím, jak jsem zestárl, ale už by mě nebavilo jen prezentovat odpovědi. Svět je tak komplexní, pravda má mnoho vrstev. Navíc vaše pravda je jiná než moje pravda, ale musíme se pořád navzájem ptát a dokumentární filmy jsou podle mě dobrou cestou.

Jak vnímáte úlohu dokumentárních filmů v kinematografii?
Chtěl bych, aby měly více prostoru. Nejde o komerční záležitost, která míří na masové publikum. V Dánsku ale máme veřejnou podporu na tvorbu dokumentárních filmů. Když máte zajímavý projekt, obrátíte se na Dánský filmový institut. Pracovat profesionálně a se zdroji je ale vážně privilegium. V žádném případě nedostanete velký obnos, protože ty filmy potom tolik nevydělají. Lidé jsou zvyklí na televizní fikce, Netflix a kino. Nedávno jsem náš film Ztracený bojovník pouštěl pro šestnáctileté studenty. První otázka byla, jestli jde o skutečný příběh. Vážně je to zaujalo, protože jsou zvyklí na fantazii, ale teď je realita zasáhla emočně.

Chápu to správně, že jste chtěl svým posledním filmem varovat před situací v Somálsku? Zajímají se lidé o tohle téma? 
Nezajímají. Důvod, proč jsme celý tenhle projekt začali, byl, že je k radikalizaci mladých lidí černobílý přístup. Málo lidí se snaží pochopit, proč to dělají. Všichni se shodneme na tom, že nechceme terorismus, nevinné oběti, ale musíme pochopit, co je vede k tak šílenému nápadu, jako je se připojit k teroristické organizaci. Většina médií a politiků se staví do pozice, že je nechceme, ať zůstanou třeba v Africe. Stálo by za to více podporovat demokratický systém, kde platí rovná práva pro všechny. Země řekne, že protože udělali ten a ten zločin, tak je v zemi nechce. Oni ale v naší zemi vyrostli, spousta z nich má státní občanství, přesto se nesmí vrátit. 

Stejně tak nechceme zpátky lidi z Aš-Šabábu, ať skončí v pekle. Děsí mě, že se nesnažíme pochopit, o co tady jde. Neříkám, že bychom měli zapomenout, co udělali, vůbec ne. Ale funguje náš právní systém? I na tyhle mladé kluky by přece měl platit demokratický právní stát, nejsou to jen slova. Najednou nemají žádná práva, protože udělali něco špatného. Pokud pašujete kokain, heroin nebo uděláte loupežné přepadení banky, strávíte x let ve vězení, ale pak vás pustí a máte práva. Tihle muži a ženy žádná nemají. Ve Spojeném království, kde vyrostl hlavní hrdina filmu, navíc panuje dost silný rasismus. Společnost menšiny špatně přijímá, což je hrozně špatná cesta. 

Jak sesbíráte dostatečné množství materiálu pro dokumentární film? Somálské Mogadišu je jedním z nejnebezpečnějších měst na světě. 
Bylo to těžké, ale kdyby nebylo režiséra Nasiba Faraha, nedokázali bychom to vůbec. Je to Somálec, který přijel do Dánska ve svých jedenácti letech jako dětský uprchlík. Dnes je to pětatřicátník, který se zabývá filmy a žurnalistikou. Somálská komunita je v Dánsku i Spojeném království velmi izolovaná, málo lidí se o ně zajímá a oni to cítí. Bez Nasiba bych ani nikoho z nich nepřiměl, aby se se mnou vzhledem k mé barvě pleti a kulturnímu pozadí o radikalizaci bavil. A to jsme začali na filmu pracovat asi v roce 2011, kdy to ještě nebylo tak hrozné jako dnes. Nasib si ale naštěstí dokázal mezi těmi lidmi vybudovat důvěru. 

Pro rodiny je ostuda, že se jejich dítě přidalo k Aš-Šabábu, zatahují závěsy a jsou úplně potichu zahanbení. V Dánsku je vysloveně ghetto, kde žije většina somálských rodin v azylových domech. Vláda ale zařídila nová pravidla pro lidi z azylových domů, kdy stačí aby se jeden z členů domácnosti dopustil jakéhokoliv zločinu a z bytu může být vystěhována klidně celá rodina.

A co hlavní hrdina filmu? Má dokument motivovat mladé muže k tomu, aby z organizace utekli zpátky domů? Je vůbec taková možnost?
To byl jedním z našich hlavních důvodů, proč jsme se do filmu pustili. Aby se vůbec neradikalizovali, protože tu jsou jiné cesty. Máme naději, že s právní pomocí se bude moci hlavní hrdina filmu vrátit do Británie a bude oporou pro svého malého syna. Za ty roky se ale společnost ještě více zradikalizovala a zákony jsou striktnější, takže je to pro něj čím dál tím těžší a těžší. Ve filmu je scéna, jak mluví přes Skype se svojí ženou, která doufá, že se její muž bude moci vrátit do Británie legálně. On ale začne vymýšlet, jak se do ní dostat nelegálně, což by znamenalo vydat se na velmi nebezpečnou cestu. Jeho rodina ho proto žádá, aby ji nepodnikal. 

Politici si neuvědomují tu komplexnost. Vidí to černobíle, protože tak to zní voličům nejlépe. Označí lidi, kterým musíme vzít pasy, potrestat je, sem už se nedostanou. Ale nesnaží se je doopravdy pochopit a mluvit s nimi.

Otázka na závěr. Máte hodně emočně náročnou práci, jak relaxujete?
Rád chodím do lesa, do přírody, na čerstvém vzduchu se mi nejlépe relaxuje. A hodně čtu knihy, inspirují mě nejenom v práci, ale celkově v životě.

Skupina aš-Šabáb je odnoží teroristické organizace al-Kádia a v současnosti operuje v několika oblastech na jihu Somálska. Ačkoliv z hlavního města Mogadišo byla vytlačena již před sedmi lety, dodnes zůstává velmi obávanou silou v regionu. Islamisté z aš-Šabáb mají na svědomí řadu masakrů, v říjnu roku 2017 nechali v hlavním městě explodovat nákladní auto naplněné výbušninami. O život tehdy přišlo přes 500 lidí.