Rok 1918. Všeobecné nadšení, nebo pouhá iluze jednoty?


Zpět
Rok 1918. Všeobecné nadšení, nebo pouhá iluze jednoty?

Píše se magický říjen roku 1918, válka vrcholí a budoucí Československo se postupnými krůčky blíží k tolik touženému sebeurčení. Dnes pokládáme všichni Den vzniku samostatného československého státu za nejvýznamnější událost naší země a jako takovou ji pravidelně a náležitě oslavujeme. Tak tomu ovšem nebylo právě před sto a jedním rokem v Litoměřicích, nad kterými se stahovala temná mračna pochyb a separatistických plánů českých Němců.

Praha jásá

Již při jednání v Ženevě 28. října 1918 bylo zástupcům Národního výboru a zahraničního odboje jasno. Nový stát bude republika a v jeho čele musí stanout T. G. Masaryk jakožto prezident a Karel Kramář ve funkci předsedy vlády. Ještě večer téhož dne byla vydána proslulá Recepční norma se symbolickým názvem „Zákon o zřízení samostatného státu československého“ a Praha doslova jásala. Následovalo horlivé odrakouštění, jenž se projevilo u všech lidí bez ohledu na věk. Mladí, staří, ženy, muži i děti. Ti všichni se v hlavním městě zaníceně účastnili velkých demonstrací a shromáždění, ale i odstraňování rakousko-uherských symbolů a všeho, co by jen vzdáleně mohlo připomínat zlé časy za monarchie.

Německá otázka

Nadšení ale nesdíleli čeští Němci v Litoměřicích, Ústí nad Labem, Chebu či Mostu. Ti ukázali své záměry následující den 29. října. Ústecký starosta strhl na svou stranu svým projevem o provincii Deutschböhmen, již deklarovali už 23. října ve Vídni českoněmečtí poslanci, i mnoho dalších pohraničních měst, včetně Litoměřic. Česká menšina se zde ocitá doslova mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně nově vyhlášená Československá republika a na straně druhé provincie Deutschböhmen, jejíž přívržence nyní už tento jakýsi nově vzniklý útvar příliš nezajímal, neboť se domnívali, že se týká pouze Prahy a několika českých oblastí. V Litoměřicích nám tedy vzniká německé vedení správních orgánů, ke kterému se hrdá česká menšina vymezuje založením svých akčních výborů v souladu s novou republikou. Praha problémovou situaci místní české skupiny od počátku sleduje a čeká, jakým způsobem se projeví litoměřické vojenské velitelství. 

Na snahy českého národa totiž vrhá stín strachu velitelství devátého armádního sboru Rakouska-Uherska. Ten má pod svými křídly hned několik pluků a deklaruje svou loajalitu Vídni. Vězme, že právě tato vojenská instituce mohla v našich dějinách sehrát větší roli, než by se na první pohled mohlo zdát. Z rakouské strany přichází rozkaz k přípravě jednotek na potlačení svobodomyslných tendencí v Praze. Takové tažení by pro Prahu nemuselo skončit vůbec dobře a dle názorů mnoha historiků se tím mohl vývoj Československa ubírat pro Čechoslováky nepříznivým směrem. Naštěstí k útoku nikdy nedošlo a převážila míra zdravého rozumu. Bezpečnostní složky ovšem čeká ještě složitý úkol, jenž se ukáže být v mnoha severních oblastech nad síly jejich představitelů.

Střelba do rozvášněného davu 

Situace v celé republice byla poznamenaná Velkou válkou a lidé v pohraničních oblastech bojovali doslova o každý kousek teplého jídla a oblečení. Mužská pracovní síla absentovala společně s tažnými zvířaty. Češi i čeští Němci páchali v zoufalé situaci zoufalé činy, a proto zločiny jako krádeže a rabování byly na denním pořádku. Konzumace veverek a jiných zvířat nebyla výjimkou. V Ústí nad Labem nastává úplný chaos, který se nepodaří humánním způsobem zklidnit a končí střelbou do rozvášněného davu. Nicméně ani takto radikální krok nestačí a v prosinci je německé vedení města Ústí nuceno žádat o pomoc československou vládu. V Litoměřicích, na druhou stranu, dokázala jednotlivá vedení, tedy české a německé, na základě dlouhodobé zkušenosti téměř nekonfliktního soužití spolupracovat a vytvořila svou společnou pořádkovou jednotku, jíž se daří udržovat relativní pořádek. Sjednocení pohraničních oblastí pod československou vládu se již pomalu blíží ke zdárnému konci.

Konec separačních snah

Asistenční vojsko, vyslané pražskou vládou na pomoc Ústí nad Labem, vyhlásilo v extrémních nepokojích dokonce stanné právo a takticky rozmístilo po městě kulomety s nepřetržitými hlídkami. Německé vedení očekávalo, že vojsko po uklidnění situace své pozice opustí, ale nestalo se tak. 11. prosince byl na ústecké radnici vztyčen červenobílý prapor a jedno ze vzdorujících pohraničních měst provincie Deutschböhmen se stává plnohodnotnou součástí Československa. Další města postupně následovala. Provincie umírá definitivním pádem německé vlády Litoměřic, když byly veškeré státní a vojenské úřady převzaty novou Československou republikou.

Průběh samotného založení naší republiky se v různých oblastech lišil a nebyl jednoznačný ani zdaleka jednoduchý. Zatímco v hlavním městě probíhalo vyhlášení státu s patřičným entuziasmem, v pohraničí se mísily přinejmenším rozpačité pocity. Příjezd tatíčka Masaryka do Prahy se už ale nesl v duchu triumfálního vítězství československého národa a předznamenal tím bujaré oslavy provázející naši zemi, ať ve státě společném či odděleném, po další století. Oslavme proto náš nejvýznamnější svátek s úctou mu patřící, udělujme vyznamenání těm, kteří si je zaslouží a konejme vše, abychom jej mohli slavit nadále po mnoho budoucích let.