Právnická fakulta má být prioritou, říká profesor Gerloch

Turistika, multidimenzionální fenomén přerostlý v pražský fenomén a kandidatura do Senátu. Profesor Aleš Gerloch promluvil v rozhovoru pro Časopis Viktorin nejen o svém působení na fakultě a podzimních volbách, ale i o oblíbených sportovních přenosech či způsobech relaxace.  

Aleš Gerloch

Jste workoholik?

Bohužel ano. Někdy se snažím od určitých aktivit odpoutat a udělat si volnější den, ale trápí mě potom výčitky svědomí. Skutečně jsem tomu podlehl.

Co pro vás znamená odpočinek?

Zejména procházka nebo turistika, někdy i autoturistika, čtení zajímavé knihy nebo třeba plavání.

Kdybyste si měl vybrat sportovní přenos fotbalu, hokeje, tenisu, nebo basketu, který byste si pustil?

Na prvním místě fotbal, někdy hokej, ty ostatní poměrně dost málo.

Kdo je podle vás největší Čech?

Před deseti lety byla známá anketa, kde vyhrál Karel IV., ale myslím si, že to není jen jeden člověk. Určitě sem kromě něj patří Jan Amos Komenský, obzvlášť pro nás, co působíme v pedagogické oblasti, ale byl také významný filozof a teolog. Řadil bych sem Jana Husa a Tomáše Garrigua Masaryka a konečně Karla Havlíčka Borovského, který podle mě není úplně doceňován.

Univerzitní profesor Aleš Gerloch

Pamatujete si, kdy jste poprvé sklidil potlesk za multidimenzionální fenomén?

Určitě to bude nejméně deset let. Vím, že to bylo vnímáno jako svým způsobem zajímavá zkratka a pojem, který vytváří asociace všeho druhu. Pokud jde o potlesk, tak dříve na fakultě nebyl zvykem. Když přednáším někde jinde, stal se z toho trochu pražský fenomén – nejen z multidimenzionálního fenoménu, ale i z potlesku po přednášce.

Zaznamenáváte mezi studenty během let učení nějakou změnu? Třeba i v souvislosti s tím, že v posledních letech jsou přijímačky formou Scio testů? 

U studentů vnímám menší schopnost abstrakce, lepší schopnost připravit kvalitní referát z různých zdrojů, ale horší věcnou znalost. Pro obor obecné právní teorie je vedle paměti potřeba mít představivost, která je ovšem limitována úrovní studenta prvního ročníku. Pokud hovoříme o předmětu teorie práva, tak mu řada abstraktních pojmů není jasná. Tato schopnost slábne s tím, jak se méně čte nejen odborná literatura, ale zejména umělecká, která vede k rozvíjení abstrakce. Do jisté míry je pravda, že si všechno najdete, ale musíte mít základní znalosti. Tady je zajímavá soutěž, jestli já, který samozřejmě řadu věcí znám, něco budu vědět rychleji, než ten, který to vyhledá na počítači. 

Co se týče Scio testů, mám nějaké výhrady, projevuje se v nich schopnost logického myšlení na úkor obecných znalostí, ale co je zajímavé, že se srovnalo zastoupení studentů, pokud jde o pohlaví. Na jiných fakultách Univerzity Karlovy to tak není. Je to vyvážené i tím, že se bere vysoký počet studentů. 

Co vám učení přináší? Dostáváte od studentů zpětnou vazbu?

Vždy jsem chtěl být učitelem a jsem mezi studenty rád. Určitou zpětnou vazbu mám, hodnocení, která se provádí v anketách, však nepřeceňuji. Vnímám spíš zájem o přednášky, semináře či volitelné předměty. Katedra teorie práva i katedra ústavního práva kolem sebe mají poměrně široký okruh studentů, kteří se o problematiku zajímají. Vytvořil se i okruh mladších učitelů, kteří jsou se mnou spjati z minulosti, sám jsem je vedl. Na vedoucím katedry není všechno dělat sám, ale spíše vytvářet podmínky pro rozvoj oboru.

Jaké tři vlastnosti by měl student mít, aby práva úspěšně dokončil? 

Zájem o obor, předpoklad ho studovat a motivace. Zadruhé je to soustředěnost na studium. Je problém, že studenti jsou z jakýchkoliv důvodů rozptýleni. Právnická fakulta by měla být prioritou, jinak se může dostávat do problému, což není výjimečné. Ať už se jedná o přetíženost v advokátní kanceláři, studium jiného oboru, rozsáhlé zahraniční cesty nebo osobní důvody. A konečně schopnost vybrat, co je podstatné. Dnešní studium představuje velkou nabídku, pokud jde o volitelné předměty a myslím, že pro řadu studentů je obtížné poznat, co je podstatné, co méně, a význam teorie a praxe. Úkolem akademických pracovníků je nejen vést k tomu, co je zajímá, ale i k tomu, aby si uvědomili, že je důležitá schopnost argumentace a že některé poznatky jsou dílčí, byť jsou víc záživné než jiné části studia. Sám jsem zastáncem motta, že „není nic praktičtějšího než dobrá teorie“. Praxe si každý užije potom v životě, ale má jen několik let, aby se připravil teoreticky.

Jaké tři vlastnosti by podle vás měl mít dobrý člověk? A dobrý politik?

Zaprvé adekvátní chování v rodinných a osobních vztazích. Řada lidí nechce riskovat, aby založila pevnou rodinu, žije v partnerském vztahu, nebo sama. Základem každého člověka je, že ponese zodpovědnost za svůj život. Zadruhé jde o pracovní uplatnění – nejenom schopnost seberealizace, ale i kariéry v tom dobrém slova smyslu. Nemyslet jenom na to, že mám dosáhnout té či oné pozice, ale dělat činnost, která je pro mě užitečná a myslím si, že je užitečná i v širším kolektivu. Musí být vyvážená konkurence a kooperace. Není správné přeceňovat jen konkurenci, většina činností vyžaduje spolupráci i s někým jiným. Na druhé straně není dobré, když se někdo jen veze, i on sám musí něco ukázat a přinést. Ne všichni budou ale ve vedoucích pozicích a špičkoví. Třetí rovina je společenská. Být součástí společnosti má více dimenzí – není to jen ta národní, ale i evropská a celosvětová. Není třeba je stavět proti sobě, ale uvědomit si, že každý je příslušníkem nějakého národa, zároveň národy musí spolupracovat. 

Politika je umění možného, právo umění rovného a spravedlivého. V tom je zásadní rozdíl. Mezi některými kolegy soudci mám někdy pocit, že si jej dostatečně neuvědomují. Politika musí být do značné míry pragmatická, politik musí být schopen kompromisu. Na druhé straně je pravda, že každý politik je více či méně profilován. Politika je střetem zájmů, obtížné je jejich sladění s hodnotami. Dobrý politik je ten, který prosadí zájmy svých voličů, ale je ve své politice schopen zohlednit i jiné zájmy.

Kandidát do Senátu Aleš Gerloch

Proč Senát? 

Především je mi myšlenkově blízký jako komora reflexe, kde by mělo jít spíše o politiku konsensu než konkurence a ve které by měly hrát roli osobnosti, stranické zájmy by měly být druhořadé. Nelze si představovat, že zde nejsou, ale jako nestranický kandidát si myslím, že bych mohl oslabit ten prvek stranický a posílit prvek osobnostní. Do Sněmovny bych jako nezávislý kandidovat nemohl. Je to svým způsobem experiment, zda má nezávislý kandidát reálnou šanci se do Senátu dostat. Potom si myslím, že v Senátu mohu zdůrazňovat význam práva, posílení úlohy Senátu, pokud by došlo k ústavním změnám. Mám za to, že mé teoretické znalosti a praktické zkušenosti z legislativního procesu by mohly pomoci.

Proč je podle vás nutné národ ústavně zakotvit? Tento bod vašeho programového prohlášení vzbudil asi největší rozruch. 

V minulosti to tak vždy bylo, ať už se jednalo o československou ústavu z roku 1920, tak po válce po roce 1945. Podle mě to představuje jeden z atributů státnosti. I v případě, kdy se jedná o politické národy jako švýcarský nebo americký, je stát založen i na národním principu. Nemusí být etnický a je úzce spojen s problematikou menšin. Je trochu paradoxní, že máme zakotvenou ochranu národnostních a etnických menšin v Listině základních práv a svobod, přitom nemáme většinu, ke které by se menšiny vymezovaly. Je nutné spojit tři prvky, které je třeba v ústavě vyjádřit – státotvorný národ, národnostní a etnické menšiny a státní občanství. Každý občan má právo se rozhodnout, jestli je příslušníkem toho či onoho národa. U nás se většina rozhoduje pro národ český, stejně tak se může rozhodnout pro jakýkoliv jiný, a potom je jako občan příslušníkem národnostní menšiny a za zákonných podmínek má možnost využívat práva, která jsou ústavně zaručena.

Ve volebním obvodu č. 17 kandiduje i bývalý kandidát na prezidenta Pavel Fischer, komunistka Marta Semelová nebo exministr financí Ivan Pilný. Cítíte, že nad nimi máte navrch?

To si určitě nemyslím, kandidátka je silná. Nedomnívám se však, že by někdo získal nadpoloviční většinu voličů a byl zvolen v prvním kole. Volební souboj bude otevřený, ale myslím, že mám šanci postoupit do druhého kola.

Kdybyste měl neomezenou pravomoc a možnost lusknutím prstů jednu věc v české legislativě změnit, co by to bylo? 

Domnívám se, že základním bodem by mohlo být zvýšení participace občanů na rozhodování. Oni sami by do toho měli vnést své představy. Pořád jsou rozdělené pozice „my a oni“, projevuje se silná tendence k partokracii, takže nezřídka rozhodují stranické sekretariáty. Nejde jen o referendum, existuje možnost ústavního zakotvení zákonodárné iniciativy, aby skupina třeba sta tisíc občanů mohla navrhnout zákon. Občané by viděli, že rozhodování není jednoduché. Problém přímé demokracie je v tom, že se ukáže protikladnost zájmů mezi lidmi. Když někdo rozhodne počínaje zastupitelstvem a konče Parlamentem, tak to mohou kritizovat, že s tím nesouhlasí. Když se na tom sami podílí, tak najednou vidí, že soused má jiný názor, ale učili by se demokracii. Masaryk říkal, že demokracie má být diskuse, nemají to být jen hesla a výkřiky. Pro jednadvacáté století by mělo být typické, že se posiluje možnost participace občanů na rozhodování různými způsoby. Nejen na místní a regionální, ale také na úrovni celostátní. V rámci Evropské unie se zatím nepodařilo reálně prosadit myšlenku referenda nebo většího zapojení občanů EU do rozhodování, aby se posílila i tato dimenze identity nejen národní, ale i evropské.

Autor: Nella Šimkovská