Od Hitlerem zmařených státnic až po nejvýraznější osobnost emigrace. Jaký je dnes odkaz Pavla Tigrida?


Zpět
Od Hitlerem zmařených státnic až po nejvýraznější osobnost emigrace. Jaký je dnes odkaz Pavla Tigrida?

Bývalý student Právnické fakulty, který byl komunistickým režimem prezentován jako ztělesnění ďábla.  Jeho hlas během války zněl na vlnách BBC, v exilu po roce 1948 zahájil vysílání Rádia Svobodná Evropa a publikaci časopisu Svědectví. Pavel Tigrid byl však zároveň ztělesněním naděje a demokratických ideálů pro národ, ve kterém se jejich význam vytrácel. Jeho přístup ke svobodě především jako zodpovědnosti a neustálé nutnosti být za sebe schopen rozhodovat zůstává inspirativním i nadále. 

Na Pavla Tigrida, od jehož smrti před několika týdny uplynulo patnáct let, stále vzpomíná mnoho lidí, kteří s ním v období nesvobody spolupracovali. Při nedávné návštěvě vršovické hospody jsem měl možnost se o něm pobavit s Vratislavem Brabencem. Saxofonistou, který byl spolu s dalšími členy kapely The Plastic People of the Universe v roce 1976 režimem odsouzen a později donucen k emigraci. Brabenec byl jedním z lidí, kteří svými texty přispívali do exilového časopisu Svědectví, vydávaného od roku 1956 Tigridem ve Francii, a následně pašovaném do Československa, kde byla jeho četba stíhána. 

Ptal jsem se ho, jak texty k Tigridovi do Paříže dostával. Existovaly prý různé způsoby. Například zanechání textu v igelitové tašce pod určitým stolem v určitém podniku v Praze, odkud se přes spletitou síť kontaktů dostal až do redakce v Rue du Pont-de-Lodi. Brabenec se po své emigraci s Tigridem setkal ve Vídni. Nejpozoruhodnější na něm prý bylo, že Tigrid znal lidi naprosto všude. Také v okolí Ústředního výboru KSČ, kde se neustále divili, jak je možné, že zná obsah jejich nezveřejněných usnesení. Tímto se Tigrid stal pojítkem nejen mezi exilovými novináři a spisovateli, ale i disidenty v Československu. Podobně jeho přistup k lidem okolo sebe popisuje v dokumentu z roku 2008 i spisovatel Ivan Kraus: „[Tigrida] zajímal každej.“  

Absence u státnic a hlas Londýna

Za první republiky Pavel Tigrid žil a studoval v Praze, v té době ještě metropolí prolínajících se kultur českých, německých a židovských. Mladý Tigrid se tehdy věnoval zejména publicistické a divadelní tvorbě. Na své studium na právnické fakultě, které bylo ukončeno v roce 1939 nacistickou invazí a jeho následnou emigrací na motocyklu skrz Německo, vzpomíná v rozhovoru: 

„Já jsem šel na práva. Naštěstí pak teda přišel Hitler a už to nešlo,“ líčí Tigrid, „[...] Nedostalo se mi možnosti propadnout u státnic.“  

Příjmení Tigrid se muži rozeném jako Pavel Schönfeld dostalo až po Londýnském exilu, kde jméno „Tigrid“ používal jako pseudonym ve válečném vysílání BBC. Pracoval zde během druhé světové války jako hlasatel vysílání „Volá Londýn“, kde se mimo jiné stýkal s řadou exilových osobností, včetně Jana Masaryka. Tigrid na Masaryka vzpomíná jako na člověka citlivého, který toto zakrýval někdy až cynickým humorem. Například když Masaryk sotva dokončil svůj projev vysíláný do okupovaného Československa, po vypnutí aparátu zvolal: „To jsem je ty ku*vy dneska dojal, co?

Ale on sám byl tím dojatým,“ pamatuje Pavel Tigrid, „ [...] a my jsme vždycky říkali: ježišmarja, kdyby to šlo na vzduch (on air, pozn. red.), tak to tady můžeme zavřít.”

V Londýně žil Tigrid v domě s ostatními Čechy, včetně básníka Josefa Lederera a novináře Oty Ornesta, na pokoji v šesti lidech.

„My jsme se usídlili v takovém národním domě, českém, krajanském,“ říkal Tigrid, „kde teda sundali fotografie Beneše a nedali tam sice Háchu, ale dali tam alespoň parohy, aby se neřeklo.“ 

Rádio Svobodná Evropa a bar v Brooklynu

Do druhé emigrace poslal Tigrida Vítězný únor roku 1948. Zatykač, vydaný na pokyn ministra vnitra Noska, prý na hranici dorazil asi hodinu poté, co ji Tigrid překročil. Komunista Václav Nosek jako člověk byl podle Tigrida „takový dobrý strejda, s tím tlustým, ožraleckým nosem“, ale zároveň velký zbabělec, pro kterého byla stranická linie biblí.

„Takoví lidé se obyčejně ukáží být velice nelidskými, ze zbabělosti v podstatě, aby se jim taky [něco nestalo],“ usuzoval Pavel Tigrid.

Počátkem padesátých let se Tigrid stal programovým ředitelem nově vznikajícího Rádia Svobodná Evropa (RFE) v Mnichově, které zahájilo vysílání do zemí Východního bloku, jako první do Československa. Po sporech se spisovatelem Ferdinandem Peroutkou, který byl ředitelem RFE v New Yorku, však Tigrid v roce 1953 z RFE odchází a stěhuje se do USA. 

V Americe se Pavel Tigrid živil mimo jiné i jako číšník v irském baru v Brooklynu. Vzhledem k tomu, že si v baru také četl knihy a vzbuzoval tím u svých kolegů dojem vzdělaného člověka, zvolili si jej při jedné stávce zaměstnanců odborářem. „Kluci řekli: Ty čteš knížky, tak to zorganizuješ,“ pamatuje Tigrid, „Jsem jim tím byl vždycky podezřelý.“

Své působení v baru Tigrid zároveň hodnotil jako výbornou školu života. Naučil se například, že jako číšník smí drobně okrádat hosta či majitele, ale nikdy kolegu číšníka.

„Tohle mě naučilo, že na každé rovině jsou nějaké zásady, které musíš zachovávat a které tě naučí“ vzpomíná Tigrid, „To je důležité, tam člověk přestane být fouňa a drží se, jinak zahyneš.“

Svědectví a popletené hlavy komunistů

V roce 1956, krátce po maďarském povstání, zakládá Pavel Tigrid čtvrtletník Svědectví a o čtyři roky stěhuje jeho redakci do Paříže. U zrodu Svědectví stál mimo jiné krátce i Emil Ransdorf, poslední starosta spolku Všehrd před jeho zakázáním komunisty v roce 1948. Před emigrací stihl Ransdorf ještě dojet na právnickou fakultu pro vlajku spolku a přislušníkům StB z budovy uniknout oknem. Díky tomu dnes vlajka v kanceláři spolku opět visí. Pavlu Tigridovi bylo čestné členství spolku Všehrd uděleno in memoriam. 

Třicet šest let vydávané Svědectví bylo pravděpodobně Tigridovým největším počinem, neboť poskytovalo platformu všem názorům, které kvůli nesouladu se stranickou linií KSČ nemohly být v Československu vydány. Svědectví bylo psáno především pro české publikum. Do země bylo různými způsoby pašováno, čímž pomohlo narušit informační monopol, který zde komunistický režim držel.

„Totalita se může udržet, jak Stalin vždycky správně věděl, [...] v totálním odříznutí od ostatního světa, což se celá léta dařilo,“ byl si vědom Pavel Tigrid.

Zde se mistrně uplatnil Tigridův zájem o všechny a vše. Ve Svědectví vydával texty od známých i méně známých autorů a publicistů jak z exilu, jako Jiří Voskovec nebo Jiří Lederer, tak i od autorů, kteří texty do časopisu posílali z Československa, často anonymně či pod pseudonymem. Mezi ně patřili kromě již zmíněného Brabence také například Petr Pithart, který se rovněž podílel na trestně stíhané distribuci čtvrtletníku, nebo Václav Havel, Egon Bondy, Bohumil Hrabal, Karel Hvížďala, Ivan Jirous, Milan Kundera, Jan Patočka, Josef Škvorecký, Ludvík Vaculík a další. 

Jedním z klíčových prvků Tigridova přístupu a filozofie Svědectví bylo, že byl ochoten s komunisty vést dialog. Většinou ho i vyhledával, protože byl přesvědčen, že se mezi komunisty najdou i ti, kteří jsou ochotni o správnosti režimu polemizovat, čímž samotný režim postupně ztrácel důvěryhodnost a podporu. Toto platilo obzvlášť po sovětské invazi v roce 1968, kdy se v emigraci objevili reformní komunisté a Tigridovi se podařilo mnohé z nich přesvědčit ke spolupráci ve vydávání Svědectví a jeho pašování do Československa.

„On učinil tu pozoruhodnou věc, že těm komunistům ne-zcela-skalním – což jak víme, vždycky byla většina v té straně – popletl hlavy,“ podotýká historik a autor Tigridova životopisu Pavel Kosatík.

„To už byl ten komunismus nahlodávaný,“ tvrdil sám Tigrid, „Jakmile máte pár nevěřících, tak už to jede.“

A proč Tigrid dnes?

Pár let po revoluci vypráví Pavel Tigrid anekdotu, jak k němu přijeli hosté z tehdy již svobodného Československa a vyprávěli, jak byli čtyřicet let frustrováni tím, co všechno dělat nemohli. 

„A já jsem na to odpověděl, chtěji býti vtipný,“ říkal Tigrid, “[...] jak teprve my jsme byli frustrovaní, kteří jsme čtyřicet let venku mohli dělat všechno, co jsme chtěli.“ 

Právě z těchto důvodů je odkaz Pavla Tigrida relevantní i dnes, patnáct let po jeho smrti, neboť přináší určitý nadhled a pochopení pro vývoj české společnosti. Ta se mezitím posunula z éry komunistické do éry postkomunistické. Z doby frustrace, co nemůžeme, do doby frustrace, co všechno nyní můžeme. 

„Ta postkomunistická éra je skoro stejně složitá, jako ta komunistická, ale úplně jinak. Ta exploze svobody, to co s ní?“ uvědomoval si Pavel Tigrid, „Svoboda je především stálá zodpovědnost, stálé rozhodování za sebe. Lidé mě zastavují na ulici, ‘pane Tigrid jak to dopadne? Co uděláte?’ Říkám no, ale co uděláte vy, občané?“

Tigridův důraz na občanskou aktivitu pocházel z tradice první republiky a z jeho rodiny. V dokumentu Heleny Třeštíkové, natočeném pár měsíců před jeho smrtí, popisuje Tigrid svého otce jako „dobrého masarykovce, který se neptal, jaká bude občanská společnost, nýbrž ji tvořil.“ Tento přístup vůči společnosti neztrácí na významu ani v současnosti, kdy si připomínáme sto let od založení demokratického státu. 

„Politika je svinstvo, poněvadž to je pohodlí to říkat. [...] tak se do toho nepletu, nejsem občan, nebudu volit, všichni politikové kradou a kecaj,“ upozorňuje Tigrid, „Ale politika je svinstvo jenom tehdy, když ji dělají sviňáci.“

„Já vždycky říkám; tak křičte lidi,“ vzkazuje, „Povídali mi všechny možné křivdy [...] tak křičte lidi, dovolejte se.“

Během posledních let v Praze bydlel Pavel Tigrid v domě hned naproti právnické fakultě, na druhé straně židovského hřbitova, kde má dnes na rohu vzpomínkovou desku. Pracoval jako ministr kultury a poradce prezidenta, zejména pak v otázkách česko-německých vztahů, a to i přesto, že téměř celá jeho rodina zahynula v nacistických táborech. Byl to člověk, který věřil ve smíření a porozumění s člověkem odlišným. 

Pavel Tigrid zemřel 31. srpna 2003. Odešel jako svobodný člověk. 

Autor: Martin Taimr


Fotografie 1: Reprofoto ČT
Fotografie 2: Reprofoto ČT