Nejvyšší soud Spojených států amerických doznal v poslední době významných personálních změn. Soudci a soudkyně Nejvyššího soudu by měli představovat ten nejlepší výběr z osobností právnické a soudcovské profese. Je tomu tak ale vždy? Může člověk, který nikdy předtím profesi soudce nevykonával a sám před Nejvyšším soudem nestál ani v roli advokáta obstát ve funkci předsedy takto významné instituce?
Raný život a politické ambice Remicka Waitea
Není náhoda, že se má pozornost v těchto časech předvánočních obrátila právě na Morrisona Remicka Waitea. Narodil se totiž 29. listopadu a příští rok tomu bude již celých 205 let od jeho příchodu na svět. Dalším významným milníkem americké historie se nepochybně stala ratifikace 13. dodatku Ústavy Spojených států amerických zakazujícího otroctví, k níž došlo v roce 1865. 6. prosince tedy Amerika oslaví 155. výročí této události. Zmíněná dvě jubilea spolu souvisí víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Waite pocházel z Connecticutu, kde se roku 1816 narodil do rodiny, která již v této době představovala jistou právnickou tradici. Jeho dědeček vedl svou vlastní právní praxi a otec Henry působil dokonce jako soudce státního nejvyššího soudu. Mladý Morrison pokračoval v jejich šlépějích a vystudoval obor práva na prestižní Yaleově univerzitě. Přesto se ale ambice mladého Waitea začaly pomalu ubíhat jiným směrem. Zlákala jej spíše politická kariéra. Waite působil v městské radě Toleda a v roce 1864 se dokonce pokusil dobýt funkci guvernéra, ovšem neúspěšně. Již před vypuknutím americké občanské války se výrazně zasazoval o zrušení institutu otroctví a zcela zásadně nesouhlasil s vystoupením jižních států z Unie.
Morrison Waite si rovněž budoval vztah s budoucím prezidentem Spojených států, kterým se v roce 1869 stal Ulysses S. Grant. To se později ukázalo jako klíčové a již v roce 1871 reprezentoval společně s předními politiky a diplomaty Calebem Cushingem a Williamem Evartsem Spojené státy před „Ženevskou arbitráží“, která měla dořešit britsko-americké vztahy a finanční nároky ze škod vzniklých během občanské války. Po úspěšných jednáních se Waite v roce 1873 stal předsedou Ústavního shromáždění státu Ohio, kde se zasazoval o přijímané změny, jakými byly způsobilost žen volit do školních rad či zřízení obvodních soudů. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že budoucí předseda Nejvyššího soudu USA se čisté právní praxi věnoval jen minimálně, případně spíše v rámci výkonu svých funkcí politických. I přes tuto skutečnost jej ale od nejprestižnějšího soudcovského postu dělil pouze necelý jeden rok.
Nečekaná cesta na vrchol
Pro absenci své soudcovské a čisté právní praxe nebyl ale první volbou prezidenta Granta pro funkci. Nutno podotknou, že nebyl ani jeho volbou druhou, potažmo třetí. George Henry Williams získal Grantovu největší důvěru a byl navržen na předsednický post již v prosinci 1873. Williams působil v Grantově administrativě jako ministr spravedlnosti a pro funkci předsedy Nejvyššího soudu USA měl předpokladů víc než dostatek. Ovšem Ulysses S. Grant se svou nominací narazil, když se ve Washingtonu začala šířit zpráva, že Williams zneužíval svého postavení v ministerské funkci a z fondů Ministerstva spravedlnosti zaplatil například drahý kočár pro svou choť. Druhým navrženým kandidátem se stal Waitův kolega z procesu arbitráže v Ženevě. Caleb Cushing získal Grantovu nominaci 9. ledna 1874. Cushing byl opravdu skvělý myslitel a oplýval skutečně rozsáhlým právním a kritickým myšlením. Nohy mu podrazila jeho pozice před občanskou válkou a během ní. Přestože se postavil na stranu Severu, byl velkým odpůrcem této války a dával to hlasitě najevo. V Senátu mu proto veliká část jeho členů nedůvěřovala a Grant raději sám jeho nominaci stáhl. Ani poté ale nepřišla řada na M. R. Waitea. Prezident nadále dle dochovaných záznamů zvažoval alespoň dvě až tři další jména. Po soukromém odmítnutí a konečném promyšlení se Grant nakonec rozhodl svou třetí oficiální nominaci věnovat právě Waiteovi.
Přílišného nadšení se ale prezident Grant ani budoucí předseda Waite nedočkali. Debaty byly dlouhé a v jednu chvíli situace pro Waitea nevypadala příliš dobře. Po zdlouhavém dvoudenním jednání ale nakonec zcela vyčerpaný Kongres Waiteovu nominaci potvrdil. K tomu demokrat Rockwood Hoar prohlásil: „Waite had been that luckiest of all individuals known to the law, an innocent third party without notice.“ Waitea ovšem čekaly ještě těžké časy a neměl zdaleka vyhráno. Pozici předsedy Nejvyššího soudu sice získal, ale nyní se musel potýkat s poněkud nepřívětivým přijetím svých kolegů soudců. Největším problémem se zdál být demokratický Nathan Clifford, který dosáhl již úctyhodného věku, vůči svému novému předsedovi žádné sympatie nechoval a začínala jej zrazovat paměť. Nejrespektovanějšími soudci byli v té době nejspíše Samuel Miller a Joseph Bradley. Bradley se s Waitem kolegiálně spřátelil poměrně brzy a snažil se mu v nové funkci vypomáhat. Proti tomu stál Samuel Miller, který jen těžce snášel, že Grant nenominoval na funkci předsedy jeho. Waite sice nedisponoval tak geniální právnickou myslí jako někteří jeho kolegové, ale byl dokonalým manažerem, oplýval pokročilými komunikačními schopnostmi a dokázal si u většiny z nich svou ochotou během působení u Nejvyššího soudu získat respekt i úctu.
Nejvyšší soud dle Morrisona Waitea
Waite vydržel ve funkci 14 let do své smrti. Během tohoto období vydal Nejvyšší soud více než 3 400 rozhodnutí, přičemž je nutné dodat, že on sám téměř třetinu napsal. Ovšem v rozhodnutích bychom málokdy nalezli Waitův disent. Držel se téměř vždy názoru většiny Soudu, což může poukazovat právě na absenci jeho praxe, která se odrazila v jeho kritickém myšlení. Na druhou stranu tak mohl činit pragmaticky prostě proto, že dobré vztahy v této instituci budoval dlouho a věděl, že by je mohl velmi snadno ztratit.
Předsednictví Morrisona Waitea bývá označováno jako předzvěst doktríny „judicial restraint“. Mezi významné případy tohoto období Nejvyššího soudu patří bezesporu tzv. „Civil Right Cases“. Jednalo se o 5 sporů, které kvůli své souvislosti a podobnosti konsolidoval Soud do svého jediného rozhodnutí. 13. dodatek ukončil otroctví na území Spojených států, ovšem stále zůstávala otázka rovnosti pro všechny občany, tedy i takové s odlišnou barvou pleti. Rozmohl se totiž nešvar černých zákoníků, jejichž prostřednictvím státy významně omezovaly svobodu jednotlivých černošských obyvatel. Kongres proto vydal sérii zákonů, kterými se prostřednictvím 13. a 14. dodatku snažil chránit jejich práva. 14. dodatek Ústavy zaručil všem osobám narozeným na území USA či osobám naturalizovaným občanství. Zákony garantovaly všem právo na spravedlivý proces a postihovaly všechny, včetně soukromých subjektů, kteří neumožní či jakkoliv omezí přístup do svých zařízení jen kvůli barvě pleti. Nejvyšší soud pod vedením Waitea rozhodl, že 14. dodatek nedává pravomoc Kongresu regulovat i soukromé činy soukromých subjektů. Takové zákony měly být porušením ústavně garantovaného práva vlastnictví a podnikání. Je proto nutné poukázat, že i přes Waitův odpor k instituci otroctví a podpoře černošských práv, sloužilo toto rozhodnutí státům jako určitý odrazový můstek pro vydání legislativy, která bude práva černošských obyvatel spíše zužovat.
Další případ, který dosáhl velkého významu právě v období 80. let 19. století, se nazývá Santa Clara County vs. Southern Pacific Railroad Co. Tentokrát se rozhodovací činnost Nejvyššího soudu zaměřila na oblast práva obchodních společností. Spor se rozhořel ve chvíli, kdy několik železničních společností odmítlo dodržovat některé daňové zákony státu Kalifornie, neboť těmto obchodním společnostem poskytovaly znatelně méně příznivé daňové zacházení s konkrétními aktivy v jejich vlastnictví, než tomu činil v porovnání se stejným druhem takových aktiv v individuálním vlastnictví jednotlivce. Soud většinově rozhodl ve prospěch železničních společností. Byl to ale až předseda Soudu Waite, jenž výslovně poukázal na klauzuli o rovném zacházení, která je obsažena ve 14. dodatku a zní: „… žádný stát také nemá právo zbavit jakoukoli osobu, podléhající jeho pravomoci, stejné ochrany zákona.“ Waite tak postavil najisto, že Nejvyšší soud zastává pozici, ze které jasně vyplývá, že tato klauzule o rovném zacházení se nutně musí vztahovat nejen na osoby fyzické, ale rovněž na osoby právnické.
Nejslavnějším případem jeho předsednictví se ale stala kauza Munn vs. Illinois z roku 1877. Rozhodnutí se týkalo tzv. granger laws, které regulovaly maximální možné ceny železnic za přepravu obilí a společností za jeho uchovávání. Cílem legislativy bylo zastavit raketové stoupání takových cen po skončení občanské války a chránit tak malé farmáře a zemědělce v jednotlivých státech. Společnost Munn and Scott zákon porušila a vyžadovala cenu vyšší. Domáhala se takového rozhodnutí, ve kterém by Nejvyšší soud uznal, že stát takovýmto způsobem nemůže zasahovat do podnikání soukromých subjektů. Nicméně právě předseda Waite napsal, že takováto státní regulace cen a soukromého podnikání je možná, jde-li o takovou oblast obchodu, na které vázne veřejný zájem. Před samotným závěrem si dovolím už jen dodat, že toto rozhodnutí bylo překonáno o necelých 10 let později případem Wabash vs. Illinois.
Na závěr života prezidentem?
O pestrosti charakteru Waitea a jeho absenci potřeby sběru nejvyšších funkcí pak svědčila i skutečnost, že mu v roce 1876 byla některými republikány nabídnuta možnost ucházet se o post prezidenta Spojených států amerických. Učinili tak proto, že se začínalo hovořit o třetím možném prezidentském funkčním období pro prezidenta Granta. Ten byl ale pronásledován příliš četnými korupčními skandály a Waite se po svém nečekaném úspěchu na pozici předsedy Nejvyššího soudu jednoduše nabízel. On sám však myšlenku naprosto zavrhl slovy: „Mou povinností není z této funkce učinit jen přechodný odrazový můstek, ale zachovat její čistotu a prokázat svou osobu za čestnou alespoň tak, jako tomu učinili mí předchůdci.“ Po hlasovacím procesu rovněž odmítl místo ve volební komisi zabývající se hlasy volitelů na Floridě, neboť poukázal na své blízké přátelství s kandidátem Rutherfordem B. Hayesem a na školní známost s protikandidátem Samuelem J. Tildenem. Morrison Remick Waite zemřel roku 1888 ve věku 71 let s tím, že si svou prací i přes počáteční nedůvěru získal úctu nejen blízkého okolí a zapsal se navždy do dějin amerického soudnictví. Post u Nejvyššího soudu následně převzal právník Melville Weston Fuller, který během svého předsednictví představil nechvalně známou doktrínu „separate but equal“, která ovšem původně zněla, a to i v textu rozhodnutí Plessy vs. Ferguson, opačně, tedy „equal but separate“.
Autor: Radek Machurka
Obrázky: Wikimedia Commons
Zdroje:
- Waite, Morrison Remick, in Biographical Encyclopedia of the Supreme Court 571 (Melvin I. Urofsky ed., 2006), http://library.cqpress.com/scc/bioenc-427-18170-979622.
- Morrison Waite. New World Encyclopedia [online]. Dostupné z: https://www.newworldencyclopedia.org/entry/Morrison_Waite
- Morrison Remick Waite. Your Dictionary [online]. Dostupné z: https://biography.yourdictionary.com/morrison-remick-waite
- Morrison Waite. History Central [online]. Dostupné z: https://www.historycentral.com/Bio/rec/MorrisonWaite.html
- Ústava Spojených států amerických [online]. Dostupné z: https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/0/02/US_Constitution_%28Slovak%29.pdf