Prof. Jan Kysela je ústavním právníkem a vedoucím katedry politologie a sociologie na PFUK, který v rámci projektu Rozhovory s Viktorinem odpovídal na zajímavé otázky Martina Taimra.
Cítíte ze své pozice odborníka vůči veřejnosti určitou povinnost v tomto ohledu (časté komentování ústavních a politických záležitostí)?
Povinnost a odpovědnost. Celá řada kauz, ke kterým se vyslovuji, jsou z části založené na nedorozumění, resp. na ne úplně přesné znalosti, ať už na straně aktérů, kterých se to týká, nebo na straně veřejnosti. Máme-li snižovat míru nedorozumění a neznalosti, je třeba přistupovat na něco jako způsob edukace. A pakliže jsou média za určitých okolností ochotná informaci šířit a veřejnost edukovat, tak mám pocit, že je právě na univerzitních učitelích/akademicích, aby se do toho zapojovali, pokud možno, srozumitelným jazykem.
Měl by právník obecně cítit nějakou povinnost vůči společnosti?
To si myslím, že by měl. Obecněji si to myslím o všech, kteří mají čáku na nějaký elitní status. Vysokoškolské vzdělání je spojené s nějakou odpovědností. Řekněme udávat tón, nést laťku, chovat se příkladně. Právníci se mají vyznačovat nějakým étosem, ať už dovnitř své profese anebo navenek. Nemají se vztahovat jenom k právu, tedy k nějakému souboru textů, ale i k něčemu, co je za těmi texty nebo mezi těmi texty. Tam někde podle mého soudu probublává hodnota spravedlnosti. Pokud to odstřihneme, tak se opravdu stáváme jenom těmi, kteří vydělávají peníze na tom, že jiní nejsou schopni si pomoci bez naší odbornosti. Stáváme se pragmatiky řemesla cynismem okořeněnými, a to mi jako správné nepřijde. Nemám ambici, že by všichni právníci byly věrozvěsty nebo nositeli pochodní spravedlnosti, ale mám pocit, že bychom se neměli omezovat právě jenom na to technické řemeslo, na jehož konci z pravidla bývá poměrně dost peněz a velmi často tam bývá právě i ten cynismus.
Myslíte si, že by měl být kladen větší důraz na výuku např. profesní etiky?
Ano, ale nestačí to. To má podle mého soudu procházet vzděláváním, resp. osobností právníka. Velmi často to může být shazováno, protože to jsou taková velká těžká slova. Mně přijde, že když do prvního ročníku nastupují studenti, kteří jsou vybavení určitou osobnostní citlivostí, tak je skoro lepší v nich rozfoukávat „posvátnou jiskru“ a pokoušet se v nich probudit toho, kdo se vztahuje mimo jiné ke spravedlnosti, než je hned na začátku cynicky uzemnit s tím, že „studujete na právnické fakultě, právo nemá se spravedlností nic společného a až budete chodit do advokátních kanceláří, uvidíte, která bije“. “Až budete chodit k soudu, uvidíte, jak to ve skutečnosti je. Zanechte vší naděje.“ Nemám pocit, že jsme kněžími, ale zdá se mi, že bychom tenhle rozměr neměli zanedbávat bez ohledu, v kterém předmětu jsme. Některé k tomu vybízejí více než jiné. Trestní právo se dá vztahovat ke spravedlnosti, ale dá se i velmi snadno pěstovat jako předmět, kde se pěstuje cynismus s velkým „C“.
Jak hodnotíte novou akreditaci na právnické fakultě? (S ohledem na debatu, zda by měl být kladen větší důraz na praxe nebo výklad teorie, kterou student v praxi nedožene.)
To, co bývalo naší fakultě vyčítáno nejvíce, není to, že učíme teorii, ani to, že učíme praxi, ale něco mezi tím. Ve chvíli, kdy někteří učitelé nebo některé předměty tendují k tomu, že to, co předávají studentům do hlav, je obsah zákona, který si studenti mohou přečíst sami, aniž by objasňovali teoretické souvislosti, principiální východiska, dopady v judikatuře a tak dále. Takhle se zejména v minulosti ne málo učilo. Pak ta fakulta přináší opravdu málo. Fakulta není řemeslo, takže nějaký dovednostní rozměr je dobrý pěstovat, ale od univerzity nemůžete úplně očekávat, že vás bude učit řemeslo.
Může působit podle vás ústavní praxe stabilizačním efektem?
Já si myslím, že aby tak působit mohla, by předpokládalo povědomí těch ústavních aktérů, že by tak působit měla. Nechcete-li vyprávět román, který má hlavu a patu, tak potom to neděláte, protože to nepovažujete pro sebe relevantní. Ústavní aktéři nejenom v České republice jsou si ne vždy vědomi, jaké jsou limity jejich institucionální role, k čemu směřuje, a proto od toho odhlížejí a sledují nějaké partikulární zájmy. Velmi často počínají dosti svévolně, což si myslím, že je případ prezidenta republiky Miloše Zemana. U něj nutně nejde o to, že by sledoval nějaký politický záměr, ale přinejmenším určitá část jeho kroků je založena na tom, že ho těší někoho naštvat, takže ho naštve tím, co řekne možná víc než tím, co udělá. To mi připadá, že je úplně v rozporu s étosem ústavního státu. Jestli je pro ústavní stát něco typické od té doby, co je snován v 18. st., tak je to vytěsňování svévole. Pokud bychom se dívali do Ducha zákonů Ch. L. Montesquieua, tak pro něj je svévole synonymem despocie. Ať mluvíme o klasické republice nebo monarchii, tak to je všechno, kde by svévole mít prostor neměla. To by mělo být, kde se pěstují určitá obecná pravidla a těmi se všichni řídíme. Smysl ústavní praxe je podle mého soudu v zajišťování předvídatelnosti k vytěsňování nejistoty a svévole. Právní texty na úrovni běžných zákonů jsou často relativně srozumitelné a konkrétní. Ústavní texty se často vyznačují určitou mírou obecnosti (hlava státu, demokratický právní stát, …). Podle mě, abyste se nemuseli při 15. interpretaci téhož ustanovení znovu ptát, co má znamenat, tak do interpretace ustanovení zakomponujete to, co podle předchozího ústavních aktérů to ustanovení znamená. Zužujete tu významovou nejistotu a díky tomu je jednání ústavních aktérů (typicky hlav států) do budoucna předvídatelné. Ve chvíli, kdy to hlavy státu neberou v potaz, tak žijete v problémech.
Myslíte si, že za těch 25 let naší ústavy se nám toto spíše daří nebo nedaří?
Já si myslím, že se nám to spíše nedaří, ale hodně to souvisí s Milošem Zemanem. Já se k němu vztahuji jako k prezidentu republiky a mně se zdá, že nastupuje do úřadu s tím, že řeknete: „Začíná nová doba. Já jsem přímo zvolený. To, co bylo dosud, nemá žádný význam. Ústavní zvyklosti jsou pojem idiotský.“ Když rozvíjíte tuto linku, tak dáváte na vědomí, že dosavadní román úplně v potaz neberete a chcete psát nanovo. Když současně nečtete Ústavu jako určitý návod, jak se chovat, ale čtete ji s přihlédnutím k tomu, jestli vám někde čirou náhodou neponechává prostor, jak se chovat jinak, než by si býval ústavodárce přál. Do toho prostoru vrazíte nohu a využijete ho, tak to potom vede k těm sporům, které vedeme. Příklad, co tím myslím, je spor o to, jestli demise předsedy vlády je demisí vlády. Pokud bychom byli v půlce 90. let a podívali se na to, co si o tom myslí prof. Filip v Brně a prof. Pavlíček v Praze, tak zatímco pan prof. Filip si myslí, že je možné vyměnit předsedu vlády a vláda trvá na dále, tak prof. Pavlíček si myslí, že postavení předsedy vlády je takové, že bez něj ta vláda nemůže být. Nicméně do textu promítáte ty případy, kdy předseda vlády podává demisi a stáhne vládu sebou. Ve chvíli, kdy těch případů je „x“, tak podle mě nemůžete tvrdit, že demise předsedy vlády není demisí vlády, protože už nejste v polovině 90. let, a protože jste si k tomu přičetli těch 20 let praxe a v mnoha případech se to stalo, že demise předsedy vlády byla demise vlády. Do toho textu promítáte praxi a ve světle té praxe ten text vykládáte, aby to dávalo smysl, bylo předvídatelné a mizela z toho svévole.
Myslíte, že náš ústavní systém zpevní, čím delší tento román ústavní praxe bude, nebo jsou ke zpevnění potřeba spíše legislativní zásahy?
Jde o jednání aktérů. Hledáte-li v tom ty principy a postupy, které nacházeli vaši předchůdci a rozvíjíte je, tak nemusíte pracovat s 50 či 100 lety. Je to hutný a smysluplný příběh. Ve chvíli, kdy to nerespektujete a pracujete s těmi přetržkami, tak jste jako v latinskoamerické telenovele. Nejde o dobu, ale o to, jak se chováte. Kupříkladu si myslíte, že prezident republiky má v zásadě povinnost jmenovat toho, koho mu předseda vlády navrhne. Najednou se objeví Miloš Zeman, Andrej Babiš a pan Šmarda a vidíte, že přestože předseda vlády někoho navrhl, prezident republiky ho nejmenoval. Pakliže se stane v pátém případě, že prezident republiky odmítne jmenovat někoho, koho mu předseda vlády navrhl, a nic se nestane, tak podle mého názoru nemůžete hodnověrně tvrdit, že prezident nesmí, když to dělá a nic se neděje. Posune se vám význam interpretace toho textu. Text umožňuje ledacos, jenom ta doba interpretování by se měla projevovat v tom, že ho vyjasňujete.
Není v tomto případě Miloš Zeman jako aktér určitou konfrontací s nedostatky naší Ústavy, které by měly být postupně zaplněny?
Jde o to, zda to jsou nedostatky. Myslím si, že je vina spíše na straně ústavních aktérů. Nemá smysl čekat na 15. prezidenta, jestli se čirou náhodou nepodaří zvolit někoho, kdo bude odpovídat tomu původnímu očekávání, aniž by měl zvláštní pokoušení z něj expandovat. U nás je evidentní, že u Václava Havla spíše politicky a u Václava Klause a Miloše Zemana spíše ústavně dochází k určitému přesahování té prezidentské role. Nemáme-li čekat na 15. prezidenta, pak je účelné si sednout k tomu textu a promyslet si, co od toho prezidenta chceme. Spory jiného typu vztahu mezi sněmovnou a senátem 10 či 15 let zpátky, kdy se objevila nějaká sporná místa, tak ta byla vyjasněna a v podstatě to končilo. Teď se neustále dohadujeme o prezidentu republiky. Mně se zdá, že z hlediska chodu státu není prezident republiky tak významná instituce, aby měl poutat takovou pozornost.
Kde bychom našli kořeny/inspiraci pro naši současnou ústavu?
Dominantní inspirací je Ústavní listina z roku 1920, tam je převzata jak koncepce, tak do určité míry textace a teď se do toho zasahuje. Nedá se bez dalšího říct, což dělá pan doc. Koudelka, že v zásadě se tváří, jako že zhruba od roku 1919 máme pořád stejnou ústavu, takže když se něco stalo mezi válkami, tak je to doklad toho, že se to může stát i u nás. Ale zrovna v tomhle ohledu dochází k určité změně, protože zatímco ta meziválečná ústava je v zásadě budována na typu parlamentarismu, který bychom mohli připodobnit francouzské 3. republice, kde je ten parlamentarismus málo vyvážený a korigovaný. V tomhle ohledu naše Ústava obsahuje racionalizační prvek inspirovaný Německem, a to je výrazné posílení předsedy vlády. Je to tedy Ústava z roku 1920 a některé další, ale spíše marginální inspirační vlivy. Zjevně při koncepci Ústavního soudu určitý vliv americké Ústavy. Prezident republiky se souhlasem senátu/předsedy vlády je inspirace německá. Byl reflektován určitý trend na počátku 90. let, že se v ústavách objevují orgány typu „centrální banka“.
Jakou mají literatura a film o právu vypovídající hodnotu? (Ve vztahu ke spoluautorství prof. Kysely u knihy „Literatura a film jako zrcadlo práva a právníků“)
Já pouze slepoval dohromady a napsal do slov, než že bych byl spoluautorem. Myslím si, že můžou mít velký význam z hlediska toho šíření gramotnosti, a to ne nutně ve vztahu k výchově právníků, ale i veřejnosti. Vytváří-li si nějakou představu o fungování právního či soudního systému, tak to nedělá proto, že čte učebnici nebo studuje zákony, ale možná právě přes seriály či filmy z právnického prostředí nebo romány. Jde o to, v jaké míře jsou věrohodné a v jaké míře tam právníci vystupují jako hrdinové nebo spíše padouši, cyničtí slizouni nebo bojovníci za spravedlnost. Z hlediska té výuky to bude mít význam kvůli expozici určitých témat: morální dilemata, schopnost vcítění se do role oběti, porotce nebo advokáta. Dneska se méně čte, více se budou vnímat vizuální vlivy a myslím, že pro výuku to nemusí být úplně bezvýznamný zdroj.
Jaký je váš osobní vztah k literatuře a filmu nebo kultuře obecně?
Mám ve značné oblibě Američana Johna Grishama, který je autorem spousty thrillerů, které jsou nejenom napínavé a vtahují vás do děje, ale myslím si, že poskytují i řadu zajímavých informací o částech amerického právního a soudního systému, jako je pozadí volby soudců. Kdysi jsem čítal i ruskou klasiku, kde nějaké přesahy najdete, což může být třeba Dostojevský a Zločin a trest.
Redaktor: Martin Taimr
Přepis rozhovoru: Radan Poppe
Projekt Rozhovory s Viktorinem