Cena obchodníka se smrtí


Zpět
Cena obchodníka se smrtí

Když 10. prosince 1896 švédský vynálezce a průmyslník Alfred B. Nobel ve své vile v italském San Remu vydechl naposledy, zanechal za sebou jmění, které by dnes mělo hodnotu přes osm miliard korun. Uspořádání své pozůstalosti upravil závětí, kterou zrušil dříve uzavřené testamenty. Na jedné stránce v několika odstavcích položil základy toho, co se mělo stát nejvýznamnějším oceněním, kterého lze v určitých odvětvích lidské činnosti dosáhnout.  Když ji 27. října 1894 ve Švédsko-norském klubu v Paříži za přítomnosti čtyř svědků podepsal, snad ho ani nenapadlo, kolik obtíží to přinese a kolik let to bude trvat, než ustanovení v ní obsažená vstoupí v život.

V několika bodech přenechal většinu svého obrovského majetku k vytvoření fondu, z jehož úroků měli být každoročně odměňováni ti, kteří se v uvedených oblastech nejvíce zasloužili o lidstvo. Těmito oblastmi Nobel určil fyziku, chemii, fyziologii a medicínu, literaturu, a sbratření mezi národy. Ceny za fyziku a chemii měla udílet Královská švédská akademie věd, ceny za fyziologii a medicínu stockholmský Karolinský institut a ceny za literaturu Švédská akademie. K udílení cen za mír Nobel určil pětičlenný výbor, který měl být zvolen norským parlamentem (Storting). Na rozdíl od ostatních cen měla být cena za mír udělována mimo území Švédska. Nicméně je si potřeba uvědomit, že v době, kdy Nobel svou poslední vůli sepisoval, tvořili Švédsko a Norsko personální unii spojenou osobou krále Oskara II..

Před vykonavateli Nobelovy poslední vůle, Ragnarem Sohlmanen a Rudolfem Liljequistem, stál nesnadný úkol. Nejprve bylo potřeba převést zůstavitelova aktiva do bezpečných fondů a dát vznik organizace, která do té doby ve světě neměla obdoby. Již to představovalo problém, neboť Nobelův majetek v celkové hodnotě 33 milionů švédských korun, byl rozptýlen po osmi evropských státech. Ježto dokument obsahoval řadu formálních nedostatků, byv sepsán bez účasti právníka, část členů Nobelovy rodiny napadla platnost poslední vůle. Vyřízení pozůstalosti neusnadnil ani váhavý postoj institucí, kterým Nobel určil udílení cen, neboť jej s nimi za svého života nikdy nekonzultoval. Vyjednávání s členy rodiny se protáhlo do června 1898, kdy bylo dosaženo dohody za cenu jistých ústupků.  Velkou zásluhu na úspěchu vyjednávání, lze připsat především bývalému asistentovi A. Nobela Ragnarovi Sohlmanovi a Nobelově synovci, představiteli ruské větve rodiny, Emanuelovi. Jejich snahy byly korunovány založením Nobelovy nadace a schválením jejích stanov Státní radou a králem Oskarem II. na konci června 1900.

Stanovy Nobelovy nadace ve tři a dvaceti paragrafech upravují postup předcházející a následující udělení cen. Cena může být rozdělena mezi dvě práce, nikdy však mezi více jak tři osoby, stejně tak nemohli cenu obdržet osoby, které již zemřeli, pokud nezemřeli až poté, co je cenu-udělující těleso označilo za laureáta, aniž by se k nim zpráva o jejich smrti donesla – v tomto případě je možné cenu udělit. Pokud není vybrána žádná práce hodná ocenění, nebo ji není možné udělit, je možné cenu neudělit. Tato situace skutečně několikrát za dobu existence Nobelovy nadace nastala.

Jak tedy bylo předurčeno poslední vůlí, pověřené instituce udělily první ceny, které od stejného roku nesou Nobelovo jméno, roku 1900. Každá ze švédských cenu-udělujících institucí (tj. Královská švédská akademie věd, Karolinský institut a Švédská akademie) mohou vytvořit tří až pětičlenné výbory, které zvažují a vybírají kandidáty navržené na příslušnou Nobelovu cenu, jenž příslušná instituce pak schválí. Norský Nobelův výbor tvoří pět členů, kteří jsou voleni norským parlamentem. Nobelovy ceny jsou udělovány od roku 1901. Od roku 1905, kdy byla zrušena personální unie obou zemí, zůstávají Nobelovy ceny jejich společným pojítkem.    

Jednotliví laureáti jsou vyhlašováni v polovině října příslušného roku, samotném slavnostní předání Nobelových cen se koná 10. prosince k připomenutí výročí úmrtí Alfreda Nobela. Udílení cen se koná jednak v budově Koncertního domu ve Stockholmu a ve stejný den i v Oslu. Nobelovu cenu tvoří jednak zlatá medaile, jejíž rub je odlišný pro každou oceňovanou disciplínu, diplom a samotná finanční odměna, jejíž výše odpovídá pětině ročního úroku z Nobelovy fondu. Každý z laureátů musí v období šesti měsíců přednést přednášku na téma vztahující se k práci, za kterou mu byla cena udělena.

Výběr kandidátů vzbuzuje mnohé kontroverze, a to i přesto, že návrhy na ocenění, které mohou podat přední univerzity, vědecké instituce, akademie, svazy spisovatelů, mezinárodní humanitární organizace a další, zejména i samotní žijící laureáti Nobelových cen z let předešlých, mohou být zveřejněny až po uplynutí 50let. Proti rozhodnutí cen udílejících orgánů není odvolání.

Od roku 1969 je každoročně udělována i cena za ekonomii, která se někdy nesprávně označuje jako Nobelova cena za ekonomii, neboť se nejedná o jednu z pěti cen, které A. Nobel ve své závěti ustanovil, nýbrž cenu zřízenou na jeho památku. Správně se nazývá „Cena Švédské národní banky za rozvoj ekonomické vědy na památku Alfreda Nobela“ a ji i samostatný fond, ze kterého je cena vyplácena, zřídila Švédská národní banka při příležitosti 300. výročí svého založení.