Většina lidí ve svých životech vzhlíží k hrdinům. Ať již jsou to rodiče, literární postavy nebo významní představitelé nějakého oboru či doby. Jsou nám vzorem, inspirací a občas i kompasem v časech nejistoty. S oslavami 100 let naší krásné země si připomínáme mnoho významných osobností první republiky, jako byli T. G. Masaryk, Eduard Beneš či Alois Rašín. Zvučná jména naší historie, která inspirovala nejednoho z nás. Tito lidé by však nedokázali tolik vykonat při budování naší republiky, nebýt tisíce jiných, kteří je podporovali, stáli za nimi a vytvořili podmínky pro vznik nového státu. Jedním z nich byl i Dr. Jaroslav Preiss, některými přezdívaný „Žralok od Prašné brány“. Muž, který stál u zrodu naší republiky a velkou měrou se zasloužil o její zformování.
Narodil se ve městě Přeštice nedaleko Plzně. Nedlouho po jeho narození se rodina přestěhovala do Domažlic, kde vystudoval osmileté gymnázium. Po maturitě odešel studovat právnickou fakultu do Prahy a stal se členem literárního a řečnického spolku Slavia, jemuž krátkou dobu sám předsedal. Co víc, mezi léty 1894–1895 zastával funkci starosty právnického spolku Všehrd. Roku 1900 začal pracovat jako redaktor v Národních listech. O sedm let později se stal šéfem hypotekárního a úvěrového oddělení Živnostenské banky. Doktor Preiss byl mužem mnoha talentů a schopností. Za svůj život byl kde čím – novinářem, ekonomem, právníkem, bankéřem, mužem od rodiny. Zastával nespočet funkcí, jako například vrchního ředitele již zmíněné Živnostenské banky, ředitelského radu Jugoslávské banky v Záhřebu, předsedu správních rad České obchodní společnosti, ČKD, Spolku pro chemickou a hutní výrobu a jiných.
Jeho život byl naplněn i mnoha koníčky. Jak to všechno mohl zvládat je pro mnohé záhadou a i jeho příbuzní dnes žasnou, co vše Jaroslav Preiss dokázal. Jeho cesta však nebyla lehká. Za svůj život byl několikrát vězněn. Během první světové války odmítl poskytovat úvěry válčícímu Rakousku, za což byl zatčen a uvězněn spolu se svými přáteli, Karlem Kramářem, Aloisem Rašínem a Vincencem Červinkou. Dalo by se říci, že sváděl neustálý boj, ať už s jinými, aby si obhájil svůj názor, či sám se sebou. Jaroslav Preiss zemřel v roce 1946, ve věku 75 let.
Při příležitosti 100 let republiky byl bankéřem století zvolen právě Jaroslav Preiss. Cenu za něj přebral jeho pravnuk Jiří Scheiner, který se s námi v exkluzivním rozhovoru podělil o to, kým je Jaroslav Preiss pro něj, a jaký byl mimo veřejný obraz.
Z mnoha zdrojů se můžeme dočíst, kdo byl Jaroslav Preiss pro veřejnost, ale kým byl pro Vás?
„Pro mě to byl především silně pracující člověk,“ říká na úvod Scheiner. I když svého pradědečka osobně nezažil, díky pár rodinným příběhům a vlastnímu hledání v archivech, si mohl utvořit poměrně ucelený obrázek, jaký Jaroslav Preiss byl.
„Měl velké nároky nejen na sebe, ale i na lidi kolem sebe. Když šel po Živnostenské bance, lidé se schovávali do svých kanceláří, protože se báli, že dostanou vynadáno, že zase něco nestihli udělat,“ pokračuje Scheiner. Od svých podřízených a rodiny očekával stejnou výkonnost, jakou měl sám. „Kvůli tomu byl nepopulární mezi spoustou lidí,“ říká paní Scheinerová, manželka pana Scheinera. I z korespondence s rodinou, která se dochovala, jsou jeho vysoké nároky zřejmé.
Máte nějakou vzpomínku nebo příběh, o který byste se chtěl podělit v souvislosti s panem Preissem?
„Žádnou takovou historku úplně nemám,“ svěřuje se pan Scheiner. V dětství se o doktoru Preissovi moc nedozvěděl. Pár útržků z pradědečkova života má díky jedné z jeho tří dcer, tetě Olze.
Teta Olga byla podle pana Scheinera velmi příjemná paní, která se dovedla poprat se životem navzdory vrtochám osudu. „Nebyla zatrpklá, ani po tom, co ji komunistický režim prakticky zničil život,“ dodává paní Scheinerová. Za komunistické éry se musela přesunout na venkov, kde se věnovala přepisování a kategorizaci novinových článků a nemohla tak pokračovat v rodinném odkazu. V poválečné době ovládané komunisty bylo velmi těžké předávat jakékoli příběhy, zvláště spojené s „největším nepřítelem pracujícího lidu“, jak Preisse stranické spisy nazývaly. Rodina se nemohla veřejně hlásit k „nepříteli komunismu“ a ze strachu se o něm moc nezmiňovali. „Bylo to a dál to neřešte,“ říkávalo se u Scheinerových. I paní Olga, která se snažila o tátovi mluvit, musela být opatrná. Kolem roku 1948 byla situace tak špatná, že paní Olga musela téměř veškerou korespondenci, či jiné doklady o spojení se svým otcem spálit, aby je komunisté při prohlídkách jejího domu neobjevili. Ani z Preissova sídla v Lavičkách bohužel rodině nic nezůstalo, jelikož veškerý majetek byl rozkraden. První pořádné informace o pradědečkově životě přišly až po listopadu 1989.
Jak je známo z veřejných zdrojů, doktor Preiss studoval práva na PF UK v Praze, ale nakonec se od této profese odklonil a vrhl se naplno do politiky a světa finančnictví, co ho k tomu vedlo?
Láska k právu se v rodině předávala, mnoho z jejích členů se právnickému řemeslu věnovalo. Preiss se na svých cestách za novinovými články dostal k lidem, se kterými by se běžně nepotkal. Dělal různé rozhovory s lidmi na různých pozicích, kvůli kterým musel cestovat po celém světě. Mluvil s továrníky, finančníky, politiky. Dostal tak mnoho informací, skrze které se postupně propracoval k ekonomii. Pro Národní listy pak dlouhá léta dělal hospodářské rozbory. Díky nim začal později pracovat pro Živnobanku, kde se rychle propracoval do vrchních pozic. Paní Scheinerová říká, že „doktor Preiss pochopil, že republice pomůže více jako národohospodář, než politik a právník.“
„Jako ředitel Živnobanky měl větší prostor na realizaci svých myšlenek, než v politice, kde ho mohli přehlasovat,“ přidává pan Scheiner.
Zdá se, že byl pan Preiss hrdým Čechem, je tomu skutečně tak?
„Preiss byl Čech jak poleno,“ říká s úsměvem pan Scheiner. Jeho odkaz a práce pro český národ jeho slova jen potvrzují. To mohou doložit i deníky doktora Josefa Kislingera, českého Němce, významného prvorepublikového průmyslníka a generálního tajemníka sudetoněmeckých podnikatelů, který doktora Preisse považoval za velkého vlastence. Stejně hovoří i bývalý generální tajemník nejsilnější podnikatelské organizace v první republice, Svaz československých průmyslníků doktor Vlastimil Šádek, který Preisse nazýval upřímným Čechem a dobrým občanem.
Uvažoval jste někdy, že budete ovlivňovat politické dění v České republice?
„Většinu roku trávíme s manželkou na Orlíku, kde provozujeme marínu. Tam krásně vidím, jak si lidé dokážou pomáhat, jak se dokážou semknout, pakliže je to potřeba. Bez ohledu na jejich odlišnosti. Proto si myslím, že politika může fungovat i přes roztříštěnost, která jí dnes vládne. Stejná roztříštěnost byla i za první republiky a zvládli vytvořit něco skvělého, co my dnes obdivujeme i po sto letech,“ říká pan Scheiner. „Ovlivňování politiky, i když ne tradiční cestou, mám v genech. Můj praděd Preiss ovlivňoval politické dění ekonomickou cestou. Můj děd Scheiner zase po sokolské stránce.“
Většina příbuzných pana Scheinera byla za svou politickou angažovanost zavřená ve vězení, ať už ve „Věži smrti“, jak se přezdívalo uranovým dolům ve Vykmanově na Karlovarsku, v koncentračním táboře či ve věznici na Pankráci. Nejen jeho praděd a děd, ale i jeho otec. Tento osud se naštěstí jemu samotnému vyhnul.
Pan Scheiner nezůstal nestranný, jak by se mohlo zdát, a jistým způsobem ovlivňuje politiku dodnes. V roce 1989 se angažoval ve stávkovém výboru ČKD Lokomotivka. Vždy si uvědomoval, že záleží na obyčejných lidech. Za každým velkým úspěchem je spousta lidí, kteří se na stránky dějepisných učebnic nedostanou, ale bez jejichž pomoci by nebylo možné tyto změny uskutečnit. Dnes se zapojuje spíše nepřímo, kdy s lidmi kolem sebe komunikuje, vede otevřenou diskuzi. Nikomu se nesnaží vnucovat své politické přesvědčení.
Dle svých slov chce jen otevřeně projednat aktuální témata a zjistit, co si o tom kdo myslí. Není pak divu, že u sebe v yachtklubu na Orlíku má za letních večerů kolem ohně velké diskuzní kroužky. „Máme tam prima lidi, co mají rádi mého muže. Je cílevědomý a spravedlivý. Jednou dokonce místní doktor navrhl, aby se na Orlíku vyhlásila republika, kde budeme všichni žít, a kterou povede můj muž. Je hezké vidět, jak jsou lidé nadšení, když se věci vedou řádně,“ přidává paní Scheinerová. Tyto diskuze jsou podle jejího manžela lepší než být politikem, kterého dnes už prý skoro nikdo pořádně neposlouchá a nebere vážně.
„Lidé z našeho okolí jsou naštvaní na to, jak je v dnešní době Česká republika vedena,“ říká paní Scheinerová „Ve spojení se současnou politickou situací přemýšlím, jak lidi přesvědčím, že to, co se dnes děje, není dobře. Dlouho jsem nevěděl, ale nedávno jsem na to přišel. Pan premiér říká, že stát se má vést jako fabrika. Tak proč nedá dohromady třeba Českou poštu, České dráhy, což jsou státní podniky, které nefungují? Jedna velká tragédie,“ přemítá pan Scheiner.
V minulém roce jste přebíral ocenění Osobnost československého peněžnictví 1918–2018, které Jaroslav Preiss obdržel. Jak tuto poctu vnímáte?
„Vnímám to tak, že je to krásné ocenění, ale mrzí mě, že dotyčná osoba se toho nemohla dožít,“ říká Scheiner a dodává: „Cena byla předávána na Žofíně, což je podle mě symbolické, když Žofín je jedno z míst, kde vznikala republika, zde měli hlavní centrálu. Celé oceňování mělo ke všemu havlovský nádech. Věřím, že by se to doktoru Preissovi líbilo.“
Rodina druhý den po předávání cen došla na Vyšehradský hřbitov, aby mohla kytici z ocenění předat na Preissův hrob a tím mu projevit uznání, které si za své celoživotní dílo zaslouží. „Doktor Preiss by byl velmi zarmoucen, jak to nakonec dopadlo se Živnostenskou bankou,“ dodává na závěr Scheiner.
Autorka: Barbora Pathyová
